Šel jsem spát v deset, ve tři jsem se probudil, do čtyř cvičil a nechce se mi spát, i když máme s Ritou jet do Děčína dnes dopoledne.
Šel jsem spát v deset, ve tři jsem se probudil, do čtyř cvičil a nechce se mi spát, i když máme s Ritou jet do Děčína dnes dopoledne. Takže si tak nechávám projít hlavou události od posledního blogu.
Byly dvě skupiny, které na sebe navazovaly, ačkoliv každá skupina je složena z jiných lidí. Ale tohle se někdy v terapii děje, že se události jakoby synchronizují. Dotýkaly se témat smrti, loučení, recidivy, což mnozí abstinující závislí vnímají jako smrt, nebo skoro jako smrt. Povídali jsme si o životě podle své slabosti, což překvapilo Marcela, který prohlásil, že tohle si musí zapsat, protože to je pro něj novinka. Uklidil jsem ho, že nemusí, protože tenhle přístup je docela slušně popsán nejen v mých blozích, ale v mých knihách. Hlavně v té zelené, jak říkám „Ze závislosti do nezávislosti.”
Termín „život podle své slabosti,” používám právě hodně v souvislosti se závislostí, nebo nemoci. Přivedl mě na něj kdysi jedna debata s jedním lékařem, který sice jako lékař nebyl nic moc, jak jsem nakonec zjistil, měl pořád problémy jak s pacienty, tak s nadřízenými, ale v té debatě použil otázku k Bohoušovi Šourkovi, který nemá obě ruce, jen pahýly, přišel o ně v dětství, když se ho zeptal, jestli se může Bohouš chovat jako člověk, který není nějak omezen. Odpověď samozřejmě zněla, že nemůže.
Už je to víc než dvacet let, co jsem tu debatu absolvoval a uvědomuji si platnost té otázky dodnes. Jednoduše řečeno, jako závislý se musím chovat v souladu se svou závislostí, s nutností se v některých věcech chovat jako člověk, který je jednoduše slabším nikdy silný nebude, stejně jako Bohoušovi nikdy ruce znovu nenarostou. Musím se učit, hledat jiné cesty, jiné příležitosti a musím se smířit stejně jako bezruký, že mi některé možnosti zůstanou odepřeny.
Tohle bývá častým tématem terapeutických skupin zaměřených na život v abstinenci, což moje skupiny jsou, ale většinou jsou to lidé, kteří nějak začínají. Zde se jednalo o člověka, který už několik let abstinuje, ale nějak mu v poslední době přijde, že by mohl v některých oblastech už víc. Třeba v tom, že když mu někdo nabídne láhev nějakého dobrého alkoholu, pak jej klidně přijme a poté ho dá svým kolegyním. Onen člen skupiny se snažil přesvědčit sebe i mne plus ostatní členy skupiny, že když onu láhev odmítne, udělá si nepříjemnosti s klientem. Což na jednu stranu má pravdu, protože pokud nám lidé něco chtějí darovat, pak se cítí dotčeni, ale na mé laskavé upozornění, „míříš přímo k recidivě frajere” se zamyslel a začal skvěle racionalizovat.
Racionalizoval, racionalizoval, až se dočkal pobavených úsměvů od ostatních, takže přibrzdil a začal přemýšlet. Pochopitelně jsem mu při té příležitosti s ostatními vysvětlil, že pokud umí srozumitelně klientovi vysvětlit, že alkohol jako dárek nepřijímá, aniž by mu vysvětloval, že je závislý, protože ne vždy je vhodné zasvěcovat do svých soukromých záležitostí klienta, pak se rozhodně klient neurazí, že ušetří, ale klidně s ním nějaký další obchod udělá i bez toho, že by musel mému klientovi dávat místo jedné láhve, třeba láhve dvě.
Vím, že zní až fanaticky, když klientům doporučuji dělat, co dělám sám, že zásadně, žádné láhve nepřijímám, žádné láhve s alkoholem u sebe nemívám, ani s tím že bych je dal kolegům nebo kolegyním, stejně jako pro nikoho žádný alkohol nekupuji. Jsem závislý, chovám se celá léta jako ten slabý, co ví, že alkohol je pokušitel, že v přílišné blízkosti alkoholu se necítím nijak dobře. Nemám potřebu se rozjíždět. Takže se netrénuji abych byl silnější, to v téhle chvíli nedokáži, stejně jak už jsem řekl, že bezrukému ruce znova nenarostou a alergikovi na pyl v rozkvetlém sadu nikdy nebude dobře. Jsem smířený, že jsem ten slabý v tomhle směru a nenechávám se vyprovokovat kecy o své slabosti a že kdybych byl chlap, tak s takovou situací poradím, klidně láhev vezmu, předám někomu, kdo závislý není a on si na ni pochutná.
Což je sice možné, ale zase si vždycky uvědomím, že v práci jsem proto abych podával výkon a nikoliv proto, abych podporoval své kolegy v uspokojování jejich chutí. Pokud mají potřebu si dát alkohol, pak jistě jsou natolik schopní aby si ho bez mého přispění opatřili. Tohle jsem klidně celá léta říkal svým kolegům u plavby. I když jsem rozhodně nepoužíval až tak „vznešená slova.” Měl li kdo chuť se napít, a chtěl k tomu dojít přes mou osobu, slyšel jedno. „jestli máš chuť si vylejt řepu, si tam dojdi. Nejsem tvůj osobní dodavatel chlastu. A jestli nemáš čas, nebo náladu někam jít, napij se vody. Je pro tebe dost zdravá.” A bylo. Většinou, jsem tohle řekl jen jednou, pak bylo několik poznámek a v otázce donášky, opatřování, či předávání darovaných lahví, byla ona situace jednou provždy s oním žadatelem vyřešena
Takže jsme přesně asertivně procvičili odmítnutí, bez vysvětlování komukoliv o jeho závislosti, protože do jeho závislosti a abstinenci od čehokoliv nikomu nic není. Vím, že se vedou leckde klienti k tomu, aby se nadechli a řekli: „Víte já jsem se léčil a proto nepiji.” Což mnohdy vypadá jako úžasné, ale pro mnohé lidi, z jejich okolí to bývá zajímavá informace, za jejichž pomoci se pokoušejí ty abstinující závislé využít ve svůj prospěch. Nacvičili jsme tedy odmítnutí a na rozloučenou, aby měl o Velikonocích, co dělat, když už se nemodlí, dostal elaborát, kde si celou situaci jak se pozvolna přibližoval k recidivě, zpracuje a za týden na další skupině odevzdá. Když už mi platí za terapii, tak aby si nestěžoval, že ji flákám.
Tak, dnes dopoledne pojedeme s Ritou do Děčína, kde navštívíme moji sestru. Dohodl jsem ze sestrou, že napřed s Ritou projdeme se po Děčíně a potom půjdeme na tu kachnu. Což je obligátní záležitost při mé návštěvě. Jen jednou místo kachny byla krůta, ale to byl je náhodný sestřin výkyv. Abych byl hezký a dodržel Velikonoční tradici, koupil jsem si u firmy „Lewis” dvě krásné košile. Nechám se v ní sestrou obdivovat. Byly drahé, ale ten materiál je skutečně příjemný. Jo příjemné věci nebývají laciné. Ale mám zkušenost s těmi značkovými věcmi, že ač drahé, většinou kvalitní vydrží poměrně dlouho, takže cenově jedna košile vyjde za tu dobu co ji mám, jako tři až čtyři laciné. I když se prý teď všechny značkové věci dělají v Číně.
Všem čtenářům přeji příjemné Velikonoce a jen pro jistotu připomínám. Velikonoce jsou největší křesťanský svátek, který nám připomíná, že:
Kristus vstal z mrtvých. Amen.