Otevřel jsem si noviny, myslím elektronické a dočetl se, že sice jsou stále špatné zprávy, ale čekají nás světlé zítřky. Burza roste. Nikdo neví, jak poroste dlouho, ale někteří už jásají. Jo jasně.
Otevřel jsem si noviny, myslím elektronické a dočetl se, že sice jsou stále špatné zprávy, ale čekají nás světlé zítřky. Burza roste. Nikdo neví, jak poroste dlouho, ale někteří už jásají. Jo jasně. I bankovní analytici jsou jenom lidé a dají na pocit. V tomhle jsou třeba bezvadní šarlatáni. Dokáží vyvolat príma očekávání. V poslední době jsem ztratil takovou jistotu, že ekonomové jsou racionálně a chladně uvažující lidé, kteří vycházejí z exaktních dat a podle těch se řídí. Vypadá, že jsem se v tomhle ohledu mýlil a ekonomové jsou jen lidé z masa a kostí, kteří propadají panice a očekáváním stejně běžně jako jiní lidé.
Takže možná pravděpodobně stačí, jak se pan ekonom ráno vyspí, jak bude vnímat poloprázdnou pokladnu. Jestli jako pesimista či optimista. Podle známe úvahy, kdy pesimista má už jen polovinu láhve a optimista ještě polovinu láhve. Pesimista musí ušetřit a optimista má za to, že je třeba doplnit. Pesimista pochybuje, že se kasa dá ještě někdy zase doplnit, optimista každé procento nad padesát vidí jako zářný zítřek, který nebude mít konce.
Díky těm zářným zítřkům se ještě se vrátím k těm pijícím ženám a té normě, která se tak postupně nastoluje. To, co píši je jen výsledek mých úvah a pozorování, která jsem za čtyřicet let, co tak sleduji záměrně svět kolem sebe, udělal. Zdá se mi, že ženy jsou jakýmsi více slyšitelným hlasem veřejného mínění. V momentě, kdy ženy přestaly kritizovat jiné ženy za způsob života, třeba za občasnou opilost, kouření na ulici, střídání partnerů, způsob chování na veřejnosti, v ten moment také poklesla mravnost. S možností rozvodů, antikoncepce, v nižším tlaku okolí na dodržování tradičních pravidel se zvyšuje míra možností porušování pravidel, odkládání konvencí.
Svoboda klade na každého člověka větší odpovědnost za své chování, své využití toho, co svoboda poskytuje a také větší sebekontrolu v chování k druhým lidem i svého projevu. Se zvýšenou spotřebou alkoholu u žen, kdy tahle spotřeba přestala být pro mnohé něčím nemravným, ale něčím, co je norma zábavy, relaxace, logicky stoupá těch, kteří mají dispozici a najednou jsou schopni mnohem častěji za netečného přihlížení okolí překročit tu hranici. A nejsou to skutečně žádné dívky ze špatných rodin, bez vychování a zájmů.
Ženy přestaly v mnohém směru hlídat ženy a začaly v mnohém platit jiné pohledy na chování a svobodu ženy. Tohle je cena, kterou platíme. Za svobodu se vždy platí. Zase jsme u té dostupnosti. Nižší společenská tolerance vůči pijícím ženám , konvence, tradice měly za výsledek, skoro nepijící ženy, nebo jen velmi zřídka a jen v určitých společenských vrstvách. Pamatuji se ve svém dětství a mládí, jak ženy říkaly s rozhořčením. „Kdybych se chovala jako chlap, nálepky kurvy se do smrti nezbavím a nikdo slušný se se mnou nebaví. Takže dnes už se označení „kurva” v souvislosti s pijícími ženami, které ještě mnohem snadněji navazují mimomanželské vztahy, používá mnohem méně než kdysi. Jsme tolerantnější. Ženy samy k sobě i muži k ženám.
Přesto ještě generace dnešních čtyřicátnic, pije mnohem skrytěji, než generace dvacetiletých. Ženy pijí obecně skrytěji než muži a mnohem později se dostávají díky tomu do terapie. Také bývají mnohem více poškozeny ve všech čtyřech základních oblastech lidského života. Jak sociálně, mravně, tělesně i psychicky. Ten debakl je většinou pro ně mnohem hůře zvládnutelný a ve svém okolí se mi zdá, že abstinující ženy nacházejí méně pochopení než muži. U žen, u těch především, i u mužů. Ale statistiku si nevedu, takže co tvrdím, tak může být a nebo nemusí.
Jestliže ve dvacátých až třicátých letech mělo veřejné mínění, které reprezentovaly především náboženské organizace a spolky, tvořené převážnou mírou ženami v Americe takovou moc, že prosadily prohibici, zákony omezující hazard, později omezení prodeje a konzumace alkoholu, pak to vypovídá o síle žen v této oblasti.
Nejsem naiva, abych nevěděl, že děti vychovávají většinou především ženy a stále ještě muži slouží v tom dobrém případě, jako koneční prosazovatele matčiny výchovy. Matka většinou po dobrém dítěti sděluje mravní zásady, a otec, pokud dítě dává najevo, že jedním sem a druhým tam. Pak ten otec vstane celé své „hrůze a autoritě” a řekne. Si neslyšel, co ti máma říkala, jestli ne, tak ti propláchnu uši. V takovém případě dítě slyší. Velmi dobře, co chytrého matka říkala. V případě, že matka pije, nemá partnera, pak je i její návrat do rodiny podstatně horší a není vůbec neobvyklé, že taková matka místo toho, aby děti vychovávala díky svému pocitu provinění, je vychovávaná, kontrolována, omezována svými dětmi, a nemusí být ani dospělé.
Zde tedy proděláváme všichni. Je známou skutečností, že děti vychovávané jen matkou ne vždy mají všechny potřebné dovednosti. Protože některé mohou převzít jen od otce. Případně od jiného muže. Pijící matka rozhodně není vzorem k následování i kdyby mluvila jako sv. Jan Zlatoústý. Navíc matka žijící v pocitu provinilosti díky své závislosti, absolvované terapii není pravděpodobně autoritou, kterou jako i dospělí lidé v mnohém svém životě následujeme. Abstinující, ženy, jak jsem zjistil jsou mnohem déle nejisté, moc si se svým životem v abstinenci neví rady. Mnohem více prožívají svoje „selhání a provinění.” než muži.
Samozřejmě, ženy mají svobodu se rozhodnout, zda budou žít v jisté sebekázni, která jim přinese pohodlný život, třeba v tom směru, že nebudou muset klopit oči před svými dětmi, vysvětlovat rodičům, že skutečně už budou hodné, cítit se vinny za to, že nechaly své manžely a děti osamělé, nejen pobytem v léčebně, ale i svou zpitostí v čase svého pití, kdy vnímaly jen chlast a nikoliv svět kolem sebe. Nebo si užijí, risknou mnohem více než muži debakl, který je čeká ve všech směrech. (Tedy zase jen některé, ne všechny.) Fakt je jeden. V době před šestnácti lety, kdy jsem nastupoval do léčebny, byl jeden pavilon pro ženy, kde se léčila závislost.
Před třiceti lety jen jedno zařízení v republice. Lojovice. Dnes je jich podstatně více a všechny obsazené.
A proč závislé ženy pijí? Pijí protože jsou závislé, závislý člověk, muž, žena, žádný důvod k pití nepotřebují. Píjí, když se jim daří, což je málokdy, pijí když se jim nedaří, což je skoro pořád a čím víc pijí, tím méně se jim daří. Tím vzrůstají jejich deprese, úzkosti, strachy, snižuje s e sebevědomí. Začarovaný kruh. Potřebují jen svoji dávku alkoholu. Kdysi jim možná pomohla malá mírná dávka překonat nesmělost, nebo jen jejich organismu začala ona droga zvaná alkohol vyhovovat.
Přestali ti muži i ženy, kohokoliv a cokoliv potřebovat. Jen ten chlast musel být nablízku. A bez něj to nešlo a s ním také ne. Tedy ono to jde, jen se musí člověk přestat bát té prázdnoty, která na něj ze začátku života bez chlastu čeká. Prázdnota a dlouhá cesta z vědomím nejistého výsledku. Což občas na optimismu nepřidá. 🙂 Pesimista, nebo optimista? Dostanu-li tuhle otázku, říkám. Realista. Podle možností a ochoty a pak jsou tu ještě věci, které jsou mimo naši moc.
Jak říká kniha Kazatel. Je čas žití a čas umírání. Je čas sázení a čas sklízení..