Probudil jsem se časně z rána ve 12.12. Tolik bylo na budíku, V noci když jsem šel spát kolem druhé jsem měl hromadu plánů jak se kolem osmé probudím, co všechno vykonám a co vše uskutečním.
Probudil jsem se časně z rána ve 12.12. Tolik bylo na budíku, V noci když jsem šel spát kolem druhé jsem měl hromadu plánů jak se kolem osmé probudím, co všechno vykonám a co vše uskutečním. Hezky sladce jsem se vyspal. Za to může Markéta, protože včera v poledne přijela, večer odjela a nechala mě napospas OpenSolarisu a jeho konfiguraci. Přijede až zítra ráno. I přes mírné zpoždění ve vstávání jsem naznačil cvičení, pak chvíli pil kafe a vydal se nakonec do světa. Dorazil jsem až na Smíchov. Ptal jsem se na Horáčkovo album „Ohrožený druh.” Neměli, něco jsem našel na internetu na YouTube, poslechl, něco se mi líbilo, něco méně, ale myslím si, že tohle album mohu mít.
Ale co bylo krasné, objevil jsem velmi vtipně napsanou knihu, co se jmenuje, „Lenosti buď pozdravena!” Kniha s takhle optimistickým názvem nemohla uniknout mé pozornosti. V zásadě ukazuje nesmyslnost většiny činností, které jako nájemní síly v zaměstnání provozujeme. Dočetl jsem do poloviny a nedivím se že autorka Corinne Maierová měla ve své firmě potíže. Ale vtipně ji napsala a krásná je kapitola o firemním jazyku. Konečně jazyk, kterým hovoří někteří odborníci na cokoliv je tomu nádherně podobný. Ale kdo bude chtít, knížku si koupí, půjčí přečte a třeba bude se mnou souhlasit.
Asi jsem se dobře vyspal a oholil, protože u kasy v Tescu i v tramvaji se na mě děvčata usmívala. Žádná nebyla výjimečně ani zlitá ani zfetovaná. Všechny byly čistě a hezky oblečené a ta co seděla vedle mne a koukala mi přes rameno moc hezky voněla. Ale neobtěžoval jsem dámu a věnoval se kultuře. Odpoledne přišel Kryštof, probrali jsme spolu nějaké mazané plány do budoucna. Kryštof se rozhodl opustit justici a vydat se na cestu mazaného advokáta. Kterým nepochybně při své inteligenci a rozhledu plus zkušenosti bude. Ukázal jsem mu už výše zmíněnou knihu a shodli jsme se na tom, že skutečně pokud člověk nemusí nutně pracovat v nějaké instituci, pak by se měl držet stranou ode všeho, co něco takového připomíná.
Autorka má pravdu v tom, že co člověk v privátu udělá jen tak mimochodem a bez potíží, je v zaměstnání a čím větší firma to je, něco co by se dalo skutečně nazvat „Zátěžovou situací.” Pokud se rozhodnu realizovat něco soukromě, bez účasti státu, obce je zcela jasné, že pokud zvládnu státní instituce, které mi třeba povolují živnost, pak už samotná realizace, jež není odkázaná na jakoukoliv instituci je hračka. Kdybych měl zakládat nějaký terapeutický institut zabývající se závislými, tak jen obstarání peněz, razítek, zakládajících listin schvalovacího řízení závistivých kolegů, kteří by chtěli participovat, třeba jen jako odborní garanti, případně vydat knihu v rámci oné instituce, byl by to úkol na rok. Než bych začal.
Takhle jsem jednoho krásného rána usoudil, že bych mohl mít terapeutickou skupinu, sehnal jsem místo a sponsora, sponsor mi dal 40 000 na rok, z toho jsem financoval sebe a Irenu. Sehnal místnost v jedné firmě, byla to šatna a tam jsem tu skupinu asi dva roky provozoval. Poté jsme ji přemístil na jiné místo, vzhledem k tomu, že už byla velká a přišla za mnou Judita, že by chtěla abych u ní v ordinaci vedl skupinu, domluvili jsme se, takže u Judity jsou další skupiny, které vznikly s té původní. Osmdesát klientů, které vlastně mají v péči tři lidi. Dvě skupiny vedu s Juditou a Irenou čtyři sám. Tohle chtít realizovat jako instituci, tak jsem snad ještě nezačal. Žádné porady, žádné schůze. Žádné zbytečné firemní tanečky. A žádní nadřízení, nebo závistiví, rivalizující kolegové. Či spíš kolegyně.
Jednoduše a prostě, poskytujeme slušnou terapii, pracujeme pod supervisí a jinak nám nikdo neříká, co máme nebo nemáme dělat.
Chtělo to jen odvahu a trochu práce si uspořádat harmonogram. Musím říci, že jsem mnohem méně unavený, než když jsem byl na celý úvazek v blázinci a mimo jsem měl jen dvě skupiny. Navíc mohu skutečně pracovat i pro firmy, dělat protidrogovou prevenci a další věci, které mě baví a ještě mě slušně uživí. Práce v blázinci mě také ještě pořád baví, ale ty dlouhé porady, se mi skutečně, zajídají, protože většinou se na nich probírají nepodstatné detaily, které jsou důležité pro tu chvíli, ale nakonec se časem ukáže že jsou důležité asi jak v horkém létě beranice až na uši.
Pravdu měla kdysi Justýna, když říkala, že jsem pracoval a vypadal, že už se z té práce nikdy nevzpamatuji. Byl ten čas náročný. Škoda, že jsem nezačal aspoň o rok dva dřív. Mohl jsem si ušetřit spoustu sporů s lidmi, kteří se opájeli pocitem vlastní důležitosti a práce byla až na druhém místě a nebo jim sloužila k potvrzení vlastní ceny. Jsem přesvědčený, že dobrý profesionál, prostě v momentě, kdy zapíchne práci, už se zabývá vším možným než prací. Protože pokud tohle neumí pak dlouho nevydrží a začne se zabývat nedůležitými věcmi a ztrácí tak půdu pod nohami. Vrátím se ještě k tomu probuzení.
Šel jsem spát s tím, že mě nic nečeká, že není nic důležitého a tedy je lhostejné, kdy se probudím. A probudil jsem se včas a sladce vyspinkaný. Včera jsem měl dovolenou. Vzal jsem si ji záměrně v pátek, protože v pátek nemám žádnou skupinu večer. Tedy minimálně tři dny volna, kdy nemám klienta, skupinu, prostě žádnou povinnost. Ty dva dny jsem více méně z hlediska mnohých proflákal. Četl jsem si, hrál s PC, poslouchal muziku. V úterý, když jsem odcházel z blázince, jsme si řekl, „tak a do pondělka do blázince nemusím.” Sice jsem měl skupiny, natáčel jsem, ale tu nejzátěžovější část týdne, kterým je práce na oddělení jsem vynechal. Pátek v blázinci mám enormně nabitý.
Tělo si řeklo, co potřebuje a uspokojil jsem jeho potřebu. Včera jsem spal dlouho, dnes také, a myslím že i zítra i přesto že přijede ráno Markéta, která je hodná a nechá mě ležet, protože si ke mě vleze a bude nám dobře. Odpoledne se půjdeme třeba projít, nebo se budeme dívat na film, či poslouchat muziku.
Konečně Marketa si zamejdanuje s kámoškami, mají nějakou dívčí jízdu, ani jsem se raději neptal co se tam bude dít, abych se případně nepohoršoval. Třeba mi bude vyprávět. Včera jsme ještě plánovali, kam bychom mohli jet či letět.
Vymyslel jsem několik možných scénářů. Jeden se týkal že bychom mohli jet k Lurdům autem po trase, kterou jsem před šestnácti letech prošel. Pak bych v Lurdech vyrazil pěšky, ona by podle svých možností a zdravotního stavu dělala nějaký čas pojízdnou základnu a poté se vrátila domů a já bych odněkud přiletěl zpátky domů. Další možnost je do Kanady a Států a něco podobného s autem tam , pouze s tím rozdílem, že bychom byli na místech, kde jsem mimo Vancouveru nikdy nebyl. Jo na spřádání mazaných plánů co se toulání týče jsem kadet. Kéž by mi šlo všechno takhle.