A tak ani nevím, co na ten dlouhý list napsat. Možná bych měl vyvracet, nebo se hájit a případně vysvětlovat. Na chatu jsem to já, v blogu jsem to já a ve skutečnosti v té realitě jsme to také já.
A tak ani nevím, co na ten dlouhý list napsat. Možná bych měl vyvracet, nebo se hájit a případně vysvětlovat. Na chatu jsem to já, v blogu jsem to já a ve skutečnosti v té realitě jsme to také já. Chcete mi rozumět a chcete pochopit. Ne nebudu se vám smát. A ženy starší padesáti let zatím pořád ještě nemám za možné partnerky. I když kdysi dávno, když jim bylo dvacet jako mě a potom jim dvacet a mě třicet, mě přitahovaly. To bylo před třiceti lety. Dnes mě nepřitahují. Stejně tak jako já nepřitahuji většinu těch, co přitahují mě. Tak to je a bude se to horšit. Možná zůstanu sám. Zatím nejsem. Ty mladé ženy nelovím a neprosím ani neplatím. Přicházejí samy. Něco hledají a myslím, že i ledacos dostávají.
Moje dcery mi také nemohou mnohé odpustit a nedivím se jim. Jednou mi možná odpustí, ale to už tu nebudu. Neptám se na mnohé a nehledám odpovědi. Možná bych měl, jenže se mi nechce. Nevidím důvod ztrácet čas něčím, na co žádná odpověď není. Nevím jaký je smysl života a netrápím se tím. Žiji a jednou žít přestanu. Nevím kdy to bude. Jednou to bude určitě. Zcela jistě bych mohl být lepší podle vašich představ. Jenže nejsem. A je mi docela lhostejné jestli vám to vyhovuje nebo ne. Je to moje svoboda a já si ji cením víc, než přízně žen a lidí obecně. A přitom si nemyslím, že tahle odpověď vyjadřuje jakési pohrdání a aroganci vůči vám. Nebo vůči někomu jinému. Vidím, že život končí smrtí a odpovědi nenacházím. Tak se neptám. Žiji. Nikdo neví, co je tam za posledním dechem. Ti tvrdí to a druzí ono. Já to nevím a odpověď nedostanu. Nikdo ji zatím nedostal.
Napsal jsem vám odpověď jako blog. Mohl jsem vám odpovědět mailem. Zvolil jsem tuhle cestu. Vy, která se tolik ptáte, svěřujete víte že je to vám. Miloval jsem v životě málo žen. Nemám na mysli postel, ale vztah. Nemám příliš potřebu se svěřovat v mailu nebo dopisu vám, případně komukoliv koho neznám. V blogu ano. Blog není tak intimní a nedává pocit výlučnosti jako osobní dopis komukoliv, koho neznám. Proto v blogu napíši, ledacos. Ale šíři pravdy určuji já. Nijak nelžu. Jen neříkám všechno.
Nejsem vzor ctnosti a nijak mi to nevadí. To že někteří lidé opravdu dokáži bezohledně a z hlediska práva beztrestně ublížit druhým, tak prostě je. Nevím proč je tomu tak a jsem líný vymýšlet teorie a nebo citovat psychoterapeutické pravdy. Svět je plný psychologů, kteří doufají, že pochopením změní svět. Nezmění svět, ale jim se uleví. Lidé stejně nakonec vydrží většinou všechno, nebo skoro všechno. Dožijí se svých let a umřou. Umřeli by i kdyby jim nikdo neubližoval, a všichni lidé by je a sebe milovali sebevíc a svět kolem by byl jako růžová zahrada.
Ty řeči o lásce, jsou řečmi o naději, že by mohlo být lépe. Proto tolik šarlatánů má docela úspěch. Šrlatáni dávají naději. To někdy uplně stačí. Nakonec, nedostaneme žádnou odpověď a umřeme nevědomí. Tak si říkám, když ty mladé dívky občas něco u mne hledají a mají za to, že i tělesně bych mohl být zajímavý, že je to krásné a nadějné. Proto tuhle šanci vonět k hebkému mladému ženskému tělu bylo by škoda nevyužít, přesto že ony takzvaně z hlediska vašeho nebo jiných lidí, mrhají svým časem. Myslím, že nemrhají a já také ne.
Jsme na světě jen jednou. Zatím teorie o reinkarnaci jsou jen teorie. Takže… Dnes v mé posteli spí mladá, žena. Spí a já po milování s ní si, tu píši blog. A je mi dobře. Ale to ráno. Jdu do blázince.
A jdu spát.