Psala mi jedna feministka, jak lituje muže, kterým žena vládne a jak si ženy po generace, dokázaly sami poradit bez mužů. Přečetl jsem si to dílko a rozesmál se.
Psala mi jedna feministka, jak lituje muže, kterým žena vládne a jak si ženy po generace, dokázaly sami poradit bez mužů. Přečetl jsem si to dílko a rozesmál se. Popisovala jak na Slovensku v její rodině ženy vládly, pracovaly staraly se, všechno dělaly. Byl z toho dílka cítit, vztek a pohrdání muži. Ano, jestli měla tuhle zkušenost po generace předávanou, kdy si ženy skrytě vybíraly muže, jimiž mohly pohrdat, ovládat je a ještě je přesvědčit o tom, že jsou hlavou rodiny nic jiného nemohla napsat., Jen malinká poznámka z mé strany. Ty ženy měly jen takové muže, jaké si zasloužily. Ona dáma se nikdy nepodívala dál a jinam, jak muž také může vypadat. Vidí rodinnou tradici, kde muži, kteří zestárnou jsou zesměšňováni, vidí jen jednu stránku věci.
Ona žena mi píše. Píše mi už několikátý mail, kde se mě pokouší přesvědčit o tom jak vlastně muži, co dělají svoje věci, jež jim náleží, nenechají se domanipulovat do pozice „bezradného chudáčka,” jež bez ženy není nic, neptají se svých žen ani jiných co mohou a co ne ve svém volném čase, protože si svůj volný čas hlídají,. Jsou muži bezohlední, sobečtí, muži jimž je potřeba napravit hlavu. Nepoužívá výrazy, které používám já, ale z oněch mailů je cítit přesně tohle. Skryté pohrdání. Pohrdání muži jako takovými a skrytý obdiv k těm mužům, jež nezapadají do jejich představ o mužích.
Píše mi o mužích, kteří odešli do Ameriky,nebo do války a když se se ti muži vrátili, údajně zjistili, že to jde i bez nich. Ženy je nepotřebovaly. Převzaly jejich úlohu a takzvaně se probudily. Jo jo přeji jim jejich probuzení. Umějí sekat dřevo, stavět dům, všechno zvládnout a nadávají mužům, že tohle všechno nechají na nich a jak by se měly vlastně krásně, kdyby nebylo těch darmožroutů, co jim ubírají síly. Stěžují si stejně podobně jako si stěžují ženy alkoholiků. Konečně ona sama píše ve svých mailech, že ti muži pijí, chovají se jako alkoholici. Ano znám východní Slovensko. Konečně má matka je odtamtud. Nic nového pro mne. Babička Mandzáková byla podobný typ, o kterém píše ona pisatelka. Muž ji občas zmlátil, chlastal, babička, ale byla přesto hlavou rodiny, co všechno táhla zvládala. Žena hodna obdivu se mi chce říci.
Jenže, neřeknu. Neřeknu už z toho důvodu, že dřela jako dře tisíce jiných žen, stejně dnes jako tehdy, stejně dnes jako tehdy se dají zneužívat. Byla sedřená, ale držela v rukou moc a za žádnou cenu se ji nechtěla vzdát. Byla si zcela vědomá, toho, že ovládá rodinu, ale to ovládání ji stálo neskutečné množství sil. Její muž pobaveně hleděl na její snažení, pásl si na starý kolena krávy, chlastal fiťkoš a zajímal se jen o sebe. A ta všemocná žena, která držela veškeré rozhodování o čemkoliv v rodině, byla proti tomu zcela bezmocná. Kdo koho ovládal a kdo koho opravdu ovládá?
Znám takové matky, co svoje syny zdánlivě ovládají a jejich synové si stěžují na matky stíhačky, co jim nedají pokoj. Matky, které chodí svým dávno dospělým synům uklízet, dokáží jim rozbít jakékoliv partnerství, případně je vychovat tak, že vlastně jsou pro většinu žen zcela nepřijatelní, přesně až na ty co jsou jim podobné. Ty ženy se posléze s nimi dají do boje. Bývá ten boj nerozhodný. Jednou to vzdá matka, jindy žena. A chlapci si „pohodlně a bezstarostně žijí.” Sice za tenhle způsob života platí malou daň, ale je to podstatně pohodlnější způsob života, než mají ty ženy. Na jedné straně veliká námaha, na druhé straně minimální námaha.
Hrdinky matky, hrdinky ženy. Matky, manželky, milenky „vládnoucí.„ Zároveň ženy se stále užírající strachem o moc a pozici. Muži, synové a manželé, či vnuci, co jimi skrytě manipulují svou sobeckostí a leností a ty ženy z obavy o moc, případně matky bojící se ztráty lásky svých synů trpí věci, které zralá žena jednoduše netrpí. Ani synům ani manželovi. Ani vnukům. V terapii závislosti se tomu říká „spoluzávislost.” Jenže tohle jednání se děje i tam kde není jedinec závislý na drogách či alkoholu.
Ty ženy jsou závislé na své moci, postavení, sebeobrazu. Připustit ve své mysli a představě, že onen muž je zcela samostatná entita, která je schopna existence i bez jejich podpory je něco z jejich hlediska nepředstavitelného a nemožného. Samy sebe udržují v omylu o své výlučnosti a zjištění, že oni muži se nakonec mohou ukázat jako funkční i bez jejich pomoci a podpory je pro ně přímo traumatická.
Mnohokrát jsem se v blázinci přesvědčil o jednom. Pokud jsem dal cokoliv zorganizovat pacientům. Ať se to týkalo výletu, sportovní akce nebo čehokoliv jiného. Tito muži zcela bezproblémově a bez zádrhelů vše zorganizovali a na mě zbyla jen jakási kontrolní činnost. Případně mírná korekce týkající se časových možností. Nikdy nevázla organizace. A to organizovali muži, kteří byli zcela zvyklí na péči a bezmeznou starost matek manželek, partnerek. Potřebovali, chtěli, udělali. Pokud jsem to někdy na skupině spoluzávislých rodičů, partnerů vyprávěl vždy jsem se setkal a setkávám s pochybnostmi typu. „To není možné, vždyť ho nemůžu nechat jít ani na poštu, aby něco nezvoral.”
Ty chudinky ani netuší, že jejich miláčkové s nimi hrají velmi úspěšnou hru, kterou já nazývám: „Jak se neosvědčit.” Úžasná hra, i já ji ovládám dokonale. Konečně jsem závislý. Jenže už dávno ji nehraji. Jako muž ani v partnerství ani jinde tuhle hru nehraji. Jsme rád, když mi nějaká žena uvaří, řekne mi co mi sluší a co ne. (Někdy na její informaci dám a někdy ne.) Nehraji ji, protože tahle hra mě připravuje o jednu důležitou věc. O svobodu a energii. Jestliže svoji energii a úsilí investuji do téhle hry jsem v jejím zajetí. Jde mi o vítězství a nikoliv o vlastní způsob života. Jsem pak svázaný touhle hrou. Nerad chodím v poutech.
Takže milé feministky a ženy, které se stále udržujete ve svém podřízeném postavení, i přesto že máte pocit, že jste ty co vládnou. Oboje žijete v extrémech. Feministky v tom, že odmítají rozdílnost muže a ženy a zdůrazňují výlučnost a nadřazenost žen nad muži, a přitom stále v duchu sní o mužích, co jsou muži a svůj mindrák při setkání se opravdovými muži projevují tím, že s nimi neustále bojují a dokazují jim, jak se bez nich obejdou.Ano jednoho dne se vám možná podaří zcela rozvrátit „staré pořádky. Rozvrátíte je a budete stát před úkolem nastolit nové. To už bude zcela jiná kapitola. Pak se uvidí co svedete. Zatím při tom rozvracení pouze vychováváte muže, se kterými jste stále méně spokojeni. Už dělají mnozí co chcete a nemají ani vlastní představu, co by mohli chtít oni sami. Opouštíte je, pohrdáte jimi, sdružujete se do různých ženských spolků a najednou ti opuštění muži, si umí žít po svém. To vám vadí, a stupňujete svoje úsilí.
Stupňujete a stejně vám to není nic platné. Oni vás mnozí v klidu nechají sobě samým. Počkají, až dospějete a zklidníte se. Jestliže nedospějete a nezklidníte, jdete a pokoušíte se oslovit další ženy. Ty chytré, opravdu samostatné a samostatně uvažující vás odmítnou. Z jednoduchého důvodu. Vědí, že nepotřebují ani tak více práv, ale více dospělosti . Aby dokázaly svým nedospělým mužům, synům říci: „Už na tebe nebudu dřít, nenechám tě hrát tu hru na neschopného. Koukej něco dělat.” Oni totiž ti neschopní, tímhle způsobem manipulující muži se pokoušejí chovat i mezi muži. Tam jim to většinou neprojde. Protože my muži si tohle jednání dlouho nenecháme líbit. A za sebe mohu říci, že já ani od žen ani od mužů. Jestliže se mnou se pokouší někdo hrát jakoukoliv hru, zjistí snadno, že ji nehraji.
O tom už se přesvědčilo mnoho lidí. Prostě nehraji. Jsem pro spolupráci, ale ne za každou cenu. Jestliže někdo jiný svou spolupráci koncipuje způsobem, „Pohraji si s tebou jako kočka z myší,” velmi rychle zjistí, že si nemá s kým hrát. Ukončím vyjednávání. Okamžitě. Nic nenabízím, nic od toho člověka nepotřebuji. Vím totiž jedno. Na světě je dost těch, kteří jsou dospělí a mají zájem na spolupráci, jež je stejně obtížná a stejně výhodná pro oba. Stejně obtížná i přesto, že oba plní jiné úlohy a stejně výhodná i když zisk má každý jiný. Jestliže, ale podle svého přesvědčení, dostane přesně to co chtěl, nebyl ošizen.
Takže milé nezralé dámy. Klidně si hrajte své hry. My dospělí muži máme čas a počkáme, až vás to přestane bavit. Mezitím si užijeme sexu a jiných radostí s jinými ženami a užijeme života. Pokud vás ta hra nepřestane bavit, strávíte život ve křivdě a rozhořčení. A budete hledat jednoho opravdového muže za druhým. Nakonec najdete a budete většinou tak utahané, že o vás nebude zájem. Nebo jen malý a nebude splňovat vaše představy. Ta hra je děsně vyčerpávající.
Feministkám, kosmopolitkám, genderovým výzkumnicím nazdar.