Včera jsem měl dost dobrý den. Práce mi šla od ruky, přednášel jsem mimo svůj vlastní program výjimečně já, protože jinak přednášejí psycholožky, nebo doktoři.
Včera jsem měl dost dobrý den. Práce mi šla od ruky, přednášel jsem mimo svůj vlastní program výjimečně já, protože jinak přednášejí psycholožky, nebo doktoři. Přednáška byla na téma „Život v abstinenci, následná terapie a zachránci a nezachránění.” Povídala kolegyně, co si šla mou přednášku poslechnout, že obdivuje, jak jsem slíbil na začátku, tři témata, dodržel jsem strukturu a odříkal jsem všechno, co jsem slíbil a vše spatra. Tak jsem sám na sebe byl hrdý. A její kompliment mě potěšil. Vlastně tahle přednáška a následný program a události kolem mne mne přivedla na myšlenky týkající se odmítání.
Ono, člověk ví, kdy mu práce jde od ruky a kdy se to jen sype. A když se to nesype, je potřeba si ten stav užít. I odpolední divadelní zkouška šla dobře. Prozkoušeli jsme některé pasáže, je radost, když herci už začínají jít po smyslu textu. Povídala má láska, že už se vyjadřuji divadelně. No jo, ono, když se nejde po smyslu čehokoliv, co člověk dělá, práce netěší, nebo lépe řečeno, udělá se, ale vlastně je celá ta činnost prázdná. Prostě bez smyslu. Dělat něco a nenacházet v tom smysl, je hrozná dřina. Týká se tohle čehokoliv. A teď k tomu samotnému odmítání.
Povídal jsem si s jedním klientem o odmítání. Patří mezi lidi, co byli, nebo mají pocit že jsou druhými neúměrně odmítáni. A cítí se tím odmítnutím existenčně ohroženi. Přes pocit vlak nejede, takže nemá smysl jim jejich pocit rozmlouvat. Ani to nedělám, jen zkouším pochopit z jakého důvodu si ti lidé nesou trauma ze svého odmítnutí z dětství až do dospělosti. Co jim přináší ono odvolávání na dávnou, uzavřenou situaci, která vlastně nemá žádnou souvislost s dneškem. Většina populárních textu nabádá, abychom se tou situací nezabývali, buď ji pustili z hlavy, nebo odpustili těm odmítajícím, vyrovnali se s tou skutečností, že nás někdo nechce, nebo nemá rád.
Jenže ze zkušenosti vím jedno. Někomu odpustit není jen vyslovit slova odpouštění, ale vlastně znamená ono odpuštění, projít dlouhým procesem uvědomění si, že jsem dospělý, že už nejsem odkázaný na přízeň těch, kteří mě odmítli, stejně jako když jsem odmítnutý dnes, včera jako dospělý, zda je tohle odmítnutí o mých kvalitách, nebo o důvodech pro odmítnutí, které třeba ani neznám. Navíc být odmítnut je evoluční zkušenost, jednotlivci signalizující stav nejvyššího ohrožení.
Být odmítnut společenstvím, bylo ještě v nedávných dobách vlastně rozsudkem smrti. Člověk vyloučený ze společenství byl ohrožený na životě, protože sám většinou neobstojí proti nemilosrdnému světu. Tuhle evoluční zkušenost, dnešní svět nepřehluší i když sám přežít v civilizaci je pro jednotlivce snazší. I z toho důvodu nás fascinují vyprávění o lidech, kteří přežili sami v pustině, odolali tlaku, který ten krutý svět nastoluje.
A právě proto, je zřejmě onen pocit odmítnutí tak těžko terapeuticky a lidsky zvladatelný. Odpustit někomu, že mě vystavil „riziku smrti” je hrozně obtížné. Jde o to, že se na mne žádá abych odpustil někomu, kdo mne na základě mé evoluční zkušenosti vystavil tak obrovské zátěži. Podobně mají pocit třeba adoptované děti, které velmi těžkou nesou, i když se jim v náhradních rodinách vede dobře, že byli svými biologickými rodiči odmítnuti. Mnohé se s tou skutečností nevyrovnají zcela do konce života.
I z toho důvodu je pro mnohé lidi nepřijatelné někomu říci ne, protože pak sami před sebou vypadají jako „vrahové.” Může se zdát tohle mé tvrzení jako nadsazené, ale bavíme se o pocitech, jak se lidí cítí v situacích, které druhým lidem, kteří zrovna neprocházejí touto zkušeností přijdou nepřiměřené. Zdají se jim správně nepřiměřené, jenže emoce, které nás chrání před katastrofou a umožňují nám konat správná rozhodnutí, v tomto případě jsou proti nám.
Vlastně jde o to pochopit, z jakého důvodu odmítnutý člověk mnohdy není schopen v emoční záplavě, kterou odmítání vyvolá, rozlišit míru ohrožení. Od toho okamžiku v dětství, kdy odmítnut způsobem života například svých závislých rodičů, buď obou, nebo alespoň jednoho, znamená pro dítě je bezpochyby skutečný stav ohrožení. Nejedná se jen o pocit, ale o realitu. Přežije-li ono opuštění,což většinou přežije, pak se stává vysoce citlivým na jakýkoliv náznak odmítnutí. A jde do otevřené, nebo skryté agrese.
Stejně podobně pak vnímá své odmítání požadavků druhých lidí. Nechce být ohrožujícím život těch, které by v rámci vlastní bezpečnosti měl odmítnout. Bojí se jejich odvety, jejich agrese na základě svých zkušeností se sebou samém. Chápu, že tyhle má tvrzení mohou vypadat jako spekulace, ale „spekulace” založena na vlastní zkušenosti a pozorování mnoha klientů, kteří absolvovali kurs asertivity, jež pořádám už léta v rámci terapie na pavilonu, kde pracuji.
Navíc opravdu vycházím tak trochu z rámce sociobiologických postřehů různých autorů o chování vyplývající v rámci přežití a výhodnosti chování ve společenství. Odmítající člověk si musí být hodně vědom svých schopností jednotlivce, které mu umožňují překonat strach z následků, jež způsobil v případě odmítnutí plnění požadavků druhého člověka.
Za pomoci terapie, nácviku asertivity, lze překonat tento z evoluce plynoucí strach, lze se naučit rozlišit míru rizika, lze pochopit a přijmout skutečnost, že za život druhého dospělého člověka nejsme odpovědní. Pouze to trvá mnohem déle, než je čas k přečtení knihy, nebo třeba jedné dvou konzultací. Terapie kopíruje život, i když je fakt, že proces zrání je v terapii o něco rychlejší, než přirozené zrání člověka.
V terapii závislosti je nutný tento proces, neb většina závislých mentálně ustrne zhruba v čase, kdy propukla jejich závislost. Jestliže se někdo propije do závislosti kolem dvaceti let je mu čtyřicet, pak má jednoduše chování a myšlení člověka dvacetiletého. Což je pro mnohé lidi dobrým znakem, ale nakonec se ukáže, že být „mladý” tímhle způsobem je jeho existence hodně ohrožena. Dá se říci přímo na životě. Být „mladý” tímto způsobem v dospělosti, přináší problémy, které jsou větší než se zdá a jejichž řešení je na dlouho a vyžaduje hodně úsilí.