Odbočka na Itálii

Měl jsem za to, že z Děčína do Prahy, je několik osvědčených tratí, jak pěších, nebo autem, či vlakem. Ale trať, kterou zvolila má láska dnes, udivila i mne. A že mne hned tak něco neudiví.

Měl jsem za to, že z Děčína do Prahy, je několik osvědčených tratí, jak pěších, nebo autem, či vlakem. Ale trať, kterou zvolila má láska dnes, udivila i mne. A že mne hned tak něco neudiví. Cestou zpátky, jsme jeli z Děčína po pravém břehu Labe směr Ústí. Před velkým Březnem, má láska dostala „skvělý nápad,” že odbočíme na Itálii. Nedala si to rozmluvit a učinila, jak řekla. Řídila, tedy jsem neměl jinou možnost než ji varovat, že si myslím, že to není nejlepší nápad. Nebyl. Odbočili jsme na Úštěk v Lovečkovicích jeli směrem přes Litoměřice na Mělník, z Mělníku na Slaný a ze Slaného přes Stodůlky na Barrandov. Ve Stodůlkách jsem zapnul navigaci, kterou si má láska před zahájením cesty výslovně přála, abych nezapínal. Prý to zvládne. Kdybych tak neučil, troufám si říci, že tam bloudíme ještě dnes. Světla ji mizerně svítí, tma já to ve Stodůlkách neznám, ona také ne. Ale navigace, co mám na iPhone, nás zachránila. A proč odbočka na Itálii? To bylo totiž tak.

Vypravil jsem se svou láskou včera dopoledne, do Děčína. Měl jsem dovolenou. Autem. Ona řídí, já se vezu. Cestou do Děčína jsem ji přes Labe ukazoval odbočku na Itálii. Tomu místu tak říkám, od doby, kdy jsem před dva a dvaceti lety pěšky prvně vyrazil do Itálie, do Padovy, navštívit sv.Antonína. Abych ho požádal o pomoc, neb je to můj oblíbený světec. Odbočil jsem ve Velkém Březně, přelezl kopec, sešel do Litoměřic a pokračoval směr Plzeň a dále. Více se můžete dočíst v mých cestovních pamětech Itálie a sv.Antonín Tam je vše podstatné o té cestě. Byl jsem v té Itálii pěšky dvakrát. Po druhé jsem šel z Prahy. A najdete ji popsanou v tady blozích červenec 2009

Dojeli jsme do Děčína, stavili se u mé netře, kde jsem se setkal jak s neteří, tak se svou sestrou. Chvíli jsme pobyli, když se diskuse mezi dámami dostala do obrátek a vypadalo to na to, že si budou povídat do večera, shromáždění jsem rozpustil. Nejel jsem do Děčína proto, abych poslouchal tlachy, ale protože se mi už po Děčíně stýskalo a chtěl jsem se projít, okouknout známá místa, být trochu sentimentální a tak.
Vzhledem k tomu, že jsem v rodině nejstarší, nikdo si netroufl odporovat. Ani má sestra. Takže vyrazili jsme ven. Šli jsme, já a moje láska z Maroldovky přes Komenského, Anenskou nahoru na Kamenickou. Ukázal jsem ji rodný dům, školu, kam jsem já i má sestra chodili, zabočili jsme do Hluboký a vystoupali na Kvádrberg. Což je kopec nad Děčínem a je z něj parádní výhled na město.

Prošli jsme se po Kvádrberku, sešli na Tyršovku, zase jinudy. Lužickou, Purkyňkou a po Riegrovce dolů. Dorazili jsme k Parolodi, mezitím jsme ji vysvětlil, kdy bydleli a pracovali mé dvě fiktivní postavy, Týpek/Jindřich a krásná Jolana. V Parolodi je vše předělané, pochopitelně k lepšímu, snědli oběd. Chvíli jsme laškovali a šli do Růžové zahrady a na Děčínský zámek. To nejhezčí jsme si prohlédli, bohužel, nepotkal jsem nikoho známého. Což mě trochu mrzelo.

Pak nastal ten okamžik pravdy. Vyrazili jsme zpět, abychom dojeli do Prahy pokud možno za světla. Nevyšla nám ona představa. Skutečně se naplnilo nadmíru mé očekávání, že to bude dobrodružné. Bylo. Dokud bylo světlo, kochali jsme se výhledem na cestu přes České středohoří. Pak padla, tma a občas mlha a silnice se místy opravovala, tedy byly odbočky, kde nebyl žádný ukazatel. Navíc nám docházelo palivo. Těšil jsem se na ten okamžik, kdy ji štkající nechám u silnice a vyrazím pěšky za pomoci své navigace směr Praha. Ale jeli jsme přes Houštku a pumpa byla otevřená. Tohle ji vyšlo. Takže jsme si trochu pobloudili, a na Barrandov jsme přijeli přes Řeporyje a pak na jižní spojku.

Má láska se divila, že zachovávám klid. Proč bych nezachoval? Nikam jsem nechvátal, zima mi nebyla, hlad jsem neměl, nepršelo na mě, tak o nic nešlo. Věděl jsem, že domu jednou dorazíme. Trvalo nám to sice o hodinu a půl déle, ale nakonec. Vyhnuli jsme se průjezdu Prahou, která beztak byla ucpaná, jak jsem zjistil a v klidu dojeli k Bille, nakoupili a byli jsme doma.

Jo, když jsem bloudil v Chile v Andách a nebo v Kanadě, nebo na Novém Zélandu, tomu se dalo říkat bloudění. Ale tohle. Mírná komplikace. Není důvod k rozčilování. Výlet to byl jinak parádní. Jak už jsem říkal. Z ničeho nic se mi začalo stýskat po rodném městě, hodilo se mi, že má láska měla čas a chuť jet na výlet, tedy jsme jeli. Ty city jsou někdy naléhavé. Ale to že jsem strávil skoro den v Děčíně, mi udělalo náramně dobře. Ještě jsem si vyvedl v Kosmasu v Perlovce knihu od nositele Nobelovy ceny Roberta.J. Shillera „Investiční horečka.” Mám se čím zase zabývat. Zítra, vlastně už dnes ještě půjdu využít své občanské právo jít volit. Pak do knihovny, abych pořád jen nehnil doma u svých počítačů. ”

No a v pondělí přijde Martin se Šárkou, přinesou ryby a uděláme rybí hody. Budeme je na paprice a rajčatech péct, když to bude jedlý, což obvykle takhle upravené ryby jedlé jsou tak se nacpeme, až nám budou kalhoty praskat a budeme si libovat, jak je život hezký. Fňukání, toho se člověl užije v médiích dost a dost. Sem tam i v tramvaji. Jak jsem četl v jednom blogu, nejvíc kňučí ti jedinci, co je autor toho blogu nazval těmi, co jen říkají, že dobře už bylo. Teď už nikdy dobře být nemůže. Docela je tam chápal, že oni žijí v té době, kdy byli mladí, tráva byla zelenější, holky povolnější, mužský výkonnější, samá jistota a plné hrnce dobrot.

Jo jo, ty „plné hrnce dobrot,” budou tihle lidé, co říkají, že dobře už bylo volit v těhle volbách. No jen aby se jim náhodou nesplnilo to přání, pak už si stěžovat nebudou, protože budou mít právo být zticha a držet hubu a krok. Ani ty hrnce tak plné nebudou. Ale snad tak zle nebude. Uvidíme večer. Jinak. Až do Prahy jsme celou cestu zpívali. Bez rádia. Jo jo.