Uplynul týden od návratu z Kanady a postupně se adaptuji.
Uplynul týden od návratu z Kanady a postupně se adaptuji. Časový posun se upravil, zážitky jsem vypověděl a nabíhá běžná rutina, která má své výhody, že poskytuje určitou přehlednost, jež pro mne docela příjemná. Knížky se také úspěšně prodávají, jak přes web, tak v knihkupectvích a mé obavy že mi zbudou doma se zdají být v tuhle chvíli liché. Dokonce mi několik čtenářek, protože většinou mi píši čtenářky sděluje, že čtou souběžně obě a na střídačku. To autora potěší.
Pobavila mě návštěva Justýny v mém infu na seznamu. Zdá se, že mě stále monitoruje. Jak se zobrazují návštěvníci, tak samozřejmě cizí přezdívky kontroluji. Klepnu tedy na neznámý nick a hle, z fotografie se na mě culí Justýna. Jeden čas, kdy svůj starý nick rušila aby ho následně za několik dní obnovila, ale zdánlivě nepoužívala, se zdálo, že na chat přestala chodit. Ani věřit se mi tomu nechtělo. Dnes zjišťuji, že stále chatuje. Asi opravdu mohu věřit svým znalostem lidí a pocitům. Zřejmě chce abych to věděl. 🙂 Tak už tedy vím. 🙂
Vím a myslím, že na téhle informaci můj život nestojí. Jinak jako informace je to zajímavé potvrzení mé teorie, že jsou ženy, které kontrolují muže jak žijí i po tom co ty muže opustily. Asi k tomu mají své důvody. Konečně, pokud jim tohle monitorování dělá dobře a přímo mi nelezou do života, ať monitorují. Vlastně tím dávají najevo, že pro ně mám cenu. Včera jsme si tak povídali na partnerské skupině přesně o tomhle fenoménu. Rozejde se s ním a najednou po čase zjistí že má cenu. Nebo je opuštěná/ý a po čase zjistí, že ono opuštění je spíš prospěch než škoda. Líbila se mi jedna maminka, která říkala. Opustil mě a plakala jsem. Půl roku jsem ho neviděla, pak ho potkala a pořádně se na něj podívala. A zjistila jsem, že mi náramně pomoh, když mě nechal jen proto, že doufal, že přilezu a bude mě mít pod palcem. Nepřilezla jsem a našla jsem si chlapa, co mě miluje a nedeptá.”
Měl jsem z Justýnou v květnu menší výměnu názorů. Dostalo se mi od ní ujištění, že jsem jí hodně prospěl a hodně vedle mne pochopila. A proto se na mě nikdy nehodlá zlobit. Jako terapeut jsem prý vynikající a co jsem pro ni udělal je k nezaplacení, Myslím, že jsem nebyl jejím terapeutem, ale jejím milencem a jestli se vedle mne něco naučila, případně jí bylo spolužití se mnou ku prospěchu, o to lépe. Ale Justýno. Partnerský vztah s terapií si ještě nepletu.
Jestli se na mne hodlá zlobit nebo nehodlá, to je mi celkem jedno. Osobně jsem ji neublížil a se svými pocity musí žít ona sama. To je nevýhoda emočních rozladění, že ať směřují ke komukoliv, nakonec největší potíže s tím nese on sám. Myslím, že Justýna přesvědčuje sama sebe. Ale budiž. Moc jí tu pohodu nevěřím. Na to ji znám příliš dlouho a dobře. Její chování během těch dvou let pohodě neodpovídá. S tím vším zase musí žít ona sama. Je faktem, že se jeden vedle druhého kolem sebe nějak točíme a občas na sebe narážíme. Měl jsem s tím vztahem dlouho potíže a na rozdíl od ní jsem to neskrýval ani před sebou a ni před ní ani před lidmi. Není jednoduché dlouho potkávat i když jen na chatu někoho, koho jsem miloval a kdo mě opustil. Navíc jsem dlouho čekal, že řekne, „To byl z mé strany omyl.” Asi i tak jsem byl naivní, že jsem z její strany čekal takovou míru zralosti.
Nakonec i to mi bylo ku prospěchu. Viděl jsem skutečnost, přestal jsem nosit růžové brýle. Pochopil jsem, že se ode mne čeká, že budu přesvědčovat a prosit a ona pak se se mnou velkoryse na nějaký čas usmíří a bude mne korigovat podle svých představ. Naštěstí mě svým chováním a projevy ujistila, že jestli něco nemám udělat, tak přesně tohle. Chovala se tak, že se spíš shazovala, než mě přitahovala. Opustila a přitom se mi snaží dávat najevo jak jsem vlastně skvělý. Zároveň dává najevo jak je skvělý její muž, kterého celé roky podváděla a podvádí. Kdyby mlčela a neříkala nic, udělala by lépe. I když to myslela směrem ke mě možná vážně. Možná? Lže sobě, druhým a nic ji to není platné. Prostě sebeobelháváním se žádná skutečnost nezmění.
Markéta je nemocná a dělá mi její nemoc starost. Snad se to zlepší. Doufáme oba. Dnes nastupuje do nemocnice. A zase neví jestli ji vezmou nebo ne, protože má rýmu. Snad ano, raději bych ji viděl nějaký čas tam a měl pocit, že se děje něco k lepšímu. Život se děje ve vlnovkách, jak je obecně známo. Nahoru dolu. Tak se snažím to dole nějak přečkat, hraji si s počítačem, instaluji různá distra, cvičím, modlím se a čekám. Povídali jsem si s ní před chvíli a ji trápí, že mi dělá starost. No kdyby mi na ni nezáleželo, tak mi žádnou starost nedělá. Jednoduše bych vzal na vědomí, že to tak je, popřál bych ji uzdravení a zabýval se svými věcmi. Nejsem nějak schopný myslet na trápení celého světa. Naštěstí. Jinak by mě ono trápení zavalilo. Znám dost lidí, kteří mají pocit, že mají povinnost unést každé trápení a pak končí buď na medikaci a nebo v psychoterapii. Pokud se z toho rovnou nezblázní.
I když jsou mezi námi tací, co používají takový způsob manipulace, že musíme mít starost o celý svět a jeho trápení. Slouží jim tenhle způsob k ovládání druhých lidí. „Pokud nemáš starost o celý svět, nejsi dost kvalitní člověk.” jestli je něco opravdu sprostý podvod na druhých tak je to přesně tenhle způsob požadavků na dokonalost. I v případě, že to není v ničích lidských silách. Kdybych pořád myslel na trápení druhých, neodpoutal bych se od něj, nikdy bych nemohl dělat co dělám a nikdy bych nemohl být určitou oporou lidem jež se mi svěřili do péče. A ani Markétě ani svým dětem a v neposledku ani sobě. Je určitým druhem umění odpoutávání se od světa a v jistou chvíli na jistý čas přenesení pozornosti k sobě, ale umění, které je naučitelné a proveditelné. Tohle praktikuji vždy, když opouštím blázinec a nebo ode mne odchází klient. Případně jdu ze skupiny. Pak mě to neválcuje.
Ženy, které jsem mnohdy potkal měly za trápení a křivdu spoustu věcí. Kladly na mne nejrůznější požadavky a jejich nesplnění považovaly za projev nelásky. Některé nakonec přiznaly, že si rozchodem se mnou nijak nepolepšily. Jenže už jsem byl jinde a neměl jsem chuť a důvod se vracet. Málokterá pochopila, že jistý druh odpoutání od ní právě dává tomu vztahu naději. Nelze milovat a být přítomný stále. Chvíle lásky, stejně jako sexu aby mohly být plně prožity, potřebují určitou pauzu mezi jednotlivými projevy a akty. Není li tam místo pro oddech a na svoje věci, dochází k vyčerpání a kolapsu. Lidí a tím i jejich vztahu. Bohužel.
Nelze milovat bez přestání, ani duševně ani tělesně. Dělám si svoje věci, soustředěně, jsem u nich a když je dodělám, odpoutám se od nich vzpomenu si. A vždy mě překvapí jak snadné je dosáhnout té intenzity vztahu, který se během toho oddechu zregeneroval, jako by se znova ta emoční nádrž naplnila a je z čeho čerpat. Bohužel Justýna a jí podobné chtěly čerpat stále a nechápaly, že zdroje jsou omezené a žádaly neomezené. Stejně nezralé a manipulativní chování jako u těch co vyžadují na druhých starost o trápení celého světa.