Klekl mi monitor. Jen tak z ničeho nic, CRT devatenácka. Šel jsem a bez dlouhého vymýšlení jsem koupil nový. LCD, širokoúhlý. Abych měl lepší obraz na fotbal a filmy. Dvaadvacítku Azus.
Klekl mi monitor. Jen tak z ničeho nic, CRT devatenácka. Šel jsem a bez dlouhého vymýšlení jsem koupil nový. LCD, širokoúhlý. Abych měl lepší obraz na fotbal a filmy. Dvaadvacítku Azus. Zaplatil, a odkráčel k domovu. Bylo jich tam několik a dal jsem v podstatě na pocit. Mám za to, že cenově se lišily řádově v oblasti stokorun a necítil jsem potřebu dlouho váhat a dumat na výhodami. Tu devatenácku, která je rok stará, vyměním v záruční lhůtě a vezmu ji do blázince. Tam by mohla ještě k notebooku připojená posloužit. Ani jsem se nijak nečílil. Stejně jsem o LCD uvažoval, takže se mi to jen šiklo.
Večer přijela Markéta, zdržela se do oběda a v poledne odjela. Aspoň tak, ale uvidíme se brzo. Byl to docela klidný a příjemný týden. Žádné velké vzruchy, ty chatové rozmíšky mne neberou, slouží mi k pobavení a uvolnění. Líbí se mi, jak někteří jedinci do toho jdou s celou vehemencí a řekl bych až hysterii. Jenže žít s tím musejí oni, takže ať si to klidně berou. Prošel jsem se a cestou zpáteční jsem v tramvaji sledoval dva bezdomovce, ona a on. Stěhovali se. Na podlaze měli nějakou traverzu, zřejmě na stavbu přístřeší, páchli a tvářili se skromně. Na Smíchovském nádraží vystoupili. Lidé se pohoršovali. Já jsem dumal nad tím, na co tu traverzu měli. Vymýšlel jsem, na co bych ji použil já. Klidně mohla sloužit jako protitanková překážka. Nebo jako stropnice na zemljanku. Jenže to bych potřeboval dvě. Protože kdybych tuhle chtěl rozpůlit plátkem pilky na železo tak než bych ji přeříznul bylo by po zimě a neohřál bych se. Už vidím jak odněkud stěhuji stará kamínka, kouřové roury a stavím je na dno zemljanky.
Střechu bych udělal důkladnou. A řádně ji zamaskoval. Jako bezdomovec bych se nemusil pak namáhat jezdit tramvají kvůlivá přespání. Měl bych svoje. Samozřejmě ve státních lesích. To by asi bylo nejbezpečnější. Jenže kdybych byl bezdomovec, nevím jestli by se mi chtěl něco takového dělat, jak chodím na skupinu na Palmovku, jak někdy jdu podle Rokytky. Tam za ohradou z panelů dvě zimy za sebou žil jeden. Plápolal mu tam občas oheň, lil do sebe čúčo a zdál se být spokojený. Jasně, betonová zeď odrážela teplo, igelit měl složený když nepršelo ale už si stříšku neudělal, nechal ho jen přes sebe přehozený. Možná to bylo bezpečnostní opatření před zlými lidmi a policajty.
Nevím, nezkoumal jsem to zas až tolik. Bezdomovci jsou většinou líní. Tulák líný není, tomu jde o to aby se toulal a občas potřebuje vorazit. A pokud je mého založení, tak k tomu voražení shledá něco jako stan, bouda a nebo třeba zemljanka velmi užitečného. Přeci jen určité pohodlí taková skrýš před zimou a deštěm skýtá. Skoro by se mohla považovat za domov. Pak už by to nebyli praví bezdomovci, ale honorace co má vlastní střechu nad hlavou.
Budu muset s některým dá zase řeč, abych zjistil co a jak. Počkám až budu mít rýmu. Někteří smrdí fakt festově. Však s také polohlasně někteří spolucestující stěžovali. Rozmazlenci. Byly doby, kdy jsem pracoval v JZD, pro neznalé této zkratky to znamenalo „Jednotné zemědělské družstvo.” A někdy jsem měl práci při vážení prasat. Některá prasata se bezdomovcům v pachu vyrovnala. Mám tedy trénink. Vůbec práce v JZD byla rozmanitá a obohacující. To myslím vážně. Naučil jsem se otelit krávu, řezat s kovářem jejich paznehty, dojit. Práci s vidlemi a lopatou jsem ovládal z mládí, kdy jsem docházel k panu Losovi což byl vyhlášený dlaždič, který mě zaměstnával jako přidavače.
Byl jsem malý, hubený v patnácti letec jsem měřil 150 cm a vážil 48 kilo. Což opravdu nebylo nic moc. Ale vzhledem ke dřině, sportu jsem si poradil i s touhle dřinou. Zápasil jsem a byl jsem takzvaná v„věčná muší váha. Od té doby jsem sice vyrostl, ne moc, ale vyrostl a vážím víc moc, ale na tu dřinu u pana Losa i v JZD se zapomenout nedá. Takže i ty prasata jsem docela snášel i když to doslova byla svinská práce. Vůbec musím říct, že rád vzpomínám na své zemědělské časy. Potkal jsem spoustu zajímavých lidí, čuchl jsem k úplně odlišnému způsobu života za ty necelé tři roky, co jsem tenhle job provozoval. Venkovské zábavy to bylo něco jako zjevení a venkovské rvačky byly úžasné.
Dokonce jsem po jedné skončil ve znojemské nemocnici. Tedy ani jsem se nepral. Šel jsem z dámou domů a jen jsem slyšel. „To je on.” Než jsem se stačil otočit, tak jsem už ležel a probral jsem se za dva dny. Měl jsem kliku, že mě ten chlapec ze žárlivosti nezabil. Ani jsem nevěděl kdo a proč? Vše jsem se dozvěděl až u soudu. Vůbec jsem to neměl být já, ale někdo jiný. Bylo mi ho líto, jenže týden jsem po otřesu mozku zvracel a nebyl se schopný pořádně postavit na nohy. U soudu se mocně omlouval plakal. Bylo mu osmnáct let. Netroufl si zepředu, tak mě vzal klackem zezadu. Ta dívka jej naštěstí znala, a nekryla ho. Vzpamatoval jsem se a nijak mě to přepadení nepoškodilo. Jen mě naučilo se dívat, když jdu někde kde jsem cizí, kdo je za mnou. nepoškodilo. Ani nevím už jak se jmenoval on nebo to děvče. Pak se řekne venkovská idyla.
Občas tam vládl manýry jak ve středověku, kdo byl cizí, tak moc neměl nárok, až po delším čase jsem byl tak trochu vnímán jako místní. Ale i kdybych tam zůstal a nehnul se odtamtud do dnes byl bych jen přivandrovalec a místní by mi to neváhali dát najevo pokud by došlo k nějakému konfliktu. Ostatně viděl jsem to i na lidech, co se tam přiženili z vedlejších vesnic. Vždy to byli přistěhovalci odvedle natož já, který na Moravu přišel z Prahy. Čížek.
To byli mužští. Ne všichni, ale někteří. Je pravda, že i ti co byli jinak vstřícní, měli za to, že trocha Čížka neuškodí potrápit. Nakonec díky tomu, že viděli, že umím dělat a to byla v jejich očích ta největší ctnost, mě mezi sebe tak nějak vzali. A já navíc nepatřím a nikdy sem nepatřil mezi ty, co by se nějak trápit dali. Několik vítězných rvaček mi vyneslo sice pochybnou pověst, ale dost velkou aby mě dokázala ochránit ve většině případů, kdy by někdo nějaký kanadský žertík chtěl hnát na hrot, Sice začal, narazil a couvl Nevěděli, nebo spíš už věděli kam jsem ochoten jít. Od té doby moc na ty čisté bodré Moraváky zas tolik nevěřím. Vím svoje, žil jsem mezi nimi dost dlouho.
Ovšem venkovská děvčata, když překonala prvotní úžas, comezi ně přišlo za exota s Prahy na vesnici, tak byla velmi voňavé a eroticky vlídné.Ženy na vsi jsou k cizincům přeci jen vstřícnější. Mnohá tušila, že by se mnou i jednou mohla odejít, pokud bych si byl ochoten nějakou uvázat na krk. Ale nebyl jsem ochoten. Na tehdejší dobu jsem se ženil dost pozdě a byl jsem cílem lovu. Oženil jsem se sice z venkovským děvčetem, ale odjinud. Jen byly více opatrné, bály se pomluv, stejně jí žádná neušla, ale nemám zlé vzpomínky. Už je asi nikdy naštěstí nepotkám neb jsou z nich dnes pravděpodobně babičky a já si je stále pamatuji jinak. A jak si je pamatuj tak to také zůstane. Měl jsem mládí, dlouhý, krásný a drsný.