Nainstaloval jsem si po čase FreeBSD. Mám rád tenhle systém. Mám
Nainstaloval jsem si po čase FreeBSD. Mám rád tenhle systém. Mám
ho radši než Linux. Je spolehlivý, robustní, ledacos vydrží, má
spoustu aplikací. Už se myslím v počtu aplikací vyrovná Linuxu. A
aby toho nebylo málo, pustil jsem si pořad o chození naboso s
Jaroslavem Duškem, Igorem Sloukou a Pavlem
Brantlem.K
Duše, bosé nohy Zajímavé povídání. Nebylo tam nic s čím bych
neměl zkušenost, ale hezky e to poslouchalo. Pořád chodím bos, mám
pocit, že opravdu boty nejsou zas až tolik potřeba.
Bavilo mne vyprávění o chození ve sněhu, nebo v blátě, protože kdo
si nevyzkoušel, jaké je chození sněhem, louží, nebo blátem, moc se
ochudil o pocit blaha, který člověk zažívá. Pochopitelně nesmí být
cimprlich. Jako nejsem já, protože když jsem šel včera nákupu z
Billy, tak na Tilleho náměstí jsem neodolal, abych si spolu s dětmi,
co si tam hrály neomočil nohy ve fontánách, které jsou tam
zabudovány.
Cítil jsem tu vodu, která nebyla ani studená, ani teplá. Lidi sice
zvědavě, někteří udiveně koukali, ale nechal jsem je divit
se. Dětem, co se tam ráchaly, to přišlo samozřejmé. Mě také. Říkal
jsem si, že na to tam ta voda teče. Aby ochlazovala v létě vzduch a
děti a já, jsem si tam společně mohli máchat nohy a cítit ono blaho,
které tahle činnost způsobuje. Akorát jsem u toho tak neječel. Na
přihlížející maminky by to bylo asi dost.
Nezdržel jsem dlouho, nechtěl jsem dětem zabírat místo, ale těším
se až zas naprší, že se projdu loužemi. Tahle činnost mi také dělá
dobře. Jak už jsem napsal, sledování to pořadu mi dělalo dobře,
stejně vzpomínky, které mám na chození naboso za ten rok, co více
méně důsledně chodím bos.
Občas člověk objeví různé radosti, o kterých ani netušil, že by
mohly být. Ale ráchání se ve fontánách, tak to už mám zažité i v
botách. Vždy, když cestuji pěšky, minimálně jednou dvakrát se umyji
někde ve fontáně, nebo v kašně. Když narazím za parného dne na kašnu
s tekoucí vodou, neodolám a smočím se. Lidé většinou podezřívavě
koukají, ale nijak mě neberou jejich pohledy. Nakonec, byly doby,
kdy se ke kašnám a studním chodilo pro vodu a není to zas až tak
dávno.
Lidé se tam setkávali, povídali, vlastně jak si vzpomínám, tak v
Portugalsku jsem zcela normálně vídal obecní prádelny, kašny kam si
lidé chodili s nádobami pro vodu. V Portugalsku jsem byl před osmi
lety. To jen my ve střední Evropě máme takové divné myšlení,
jako bychom měli vodovod a splachovací záchod od Sámových
dob. Houby. Takže lidé se setkávali, povídali, seznamovali, možná
někdy uzavírali obchody. Náměstí a náves byly právě místem takového
setkání.
V Portugalsku tedy zcela určitě. Maminy praly prádlo v
prádelnách , kde byly nádherné bazénky s čistou tekoucí
vodou. Nebylo nic příjemnějšího v ten okamžik, než se naložit do
takového bazénku. Jen jsem litoval, že nemluvím portugalsky. Občas
prádlo praly krásné pradleny. Pokoušeli jsme se domluvit, ale šlo to
ztuha. Mimo rodné portugalštiny nemluvili jiným jazykem. Ale koukat
na co bylo, to jo.
Po Portugalsku se vůbec příjemně cestovalo. Krásná krajina,
příjemní lidé, nikam není daleko. Žádný kalup. Když jsem přišel do
hospody abych se najedl, majitelé měli čas, než jsem vypátral, za
pomoci slovníku, co vlastně budu jíst. Jedlo se tam dobře. Krásné
ženy, moře a dobrý jídlo. Co si takový středoevropan může víc přát?
Nebylo tam draho, telefon mi tam nefungoval, tedy fungoval, ale jen
s místní kartou. Ta nebyla drahá, jenže jsem používal telefon
minimálně, internet byl myslím jen málokde. Takže jsem místo do
surfování po netu, koukal kolem sebe.
Holt letní idyla. Na některé země se skutečně vzpomíná obzvlášť
dobře. Portugalsko je jednou z takových zemí. Moře sice nebylo nijak
teplé. Přeci jen oceán je oceán, je chladnější, než Středozemní
moře, ale zas tak studený nebyl. Konečně, chodili jsem se v dětství
koupat do Ploučnice, nebo do Labe. Do toho podstatně méně. Protože
tehdy, když se jeden ponořil do „stříbropěnného” Labe,
musel se pak důkladně umýt. Ale to byl pro nás kluky nepodstatný
detail.
Možná by neškodilo projít atlantické pobřeží od Lisabonu do Porta
a kouknout jak se Portugalcům vede. No, když posílím nohy a tělo,
mysl zůstane jasná, tak by to mohlo jít. Uvidíme. Nakonec, do
Lisabonu jsou to jen čtyři hodiny letadlem. Jo jo.