Noční úvahy

Dorazila má dcera se svým chlapem. Předevčírem. Většinou jsme mluvili o

Dorazila má dcera se svým chlapem. Předevčírem. Většinou jsme mluvili o
divadle. Tedy o tom našem, protože i má nejmladší dcera s Pavlem jsou členové
souboru. Tak trochu jsme nakousli i její taneční kariéru, kterou vlastně
nikdy nerozvinula. Necítí se na ni. Až mě zaskočila její soudnost. Jo, ono
je dobře být soudný, nezdržovat se zbytečně pokusy, které mají jen minimální
šanci na úspěch. I když, jak ji tak sleduji v souboru, je ta soudnost až
zbytečně velká. Ale má dcera zvolila a je dospělá, tak snad se rozhodla
dobře. Vysoká škola, kterou studuje je asi z dlouhodobého hlediska
výhodnější.

Problém v umění je jeden. Většina lidí, kteří jsou vám blízcí, vám
neřeknou, co si skutečně myslí. Z ohleduplnosti,nechtějí vás zranit. Na
jednu stranu je to dobře, na druhou, mnohdy se člověk potácí roky od ničeho
k ničemu, mívá pocit, že mu osud nepřeje, což může být pravda. Přeci jen ne
všichni pilní a talentovaní se prosadí. Mnoho povolaných, málo vyvolených.
Ale dost často se nejedná o osud a smůlu, ale lenost, či nadměrné
sebevědomí, či nadměrné sebevědomí.

Byl to hezký večer, sice trochu kratší, než jsem plánoval, ale chápu, že
ve 25 letech trávit večer se stařičkým otcem, co vede chytré řeči není zas
až tak ono. Také jsem v těch letech nemarnil čas s rodiči. Žil jsem po svém,
bavil jsem se po svém, nebyl jsem na krku rodičům, stejně jako dnes nejsou
mé děti na krku rodičům. Což neznamená, že mě nemají rádi, stejně jako že já
je nemám rád. Mnozí rodiče si pletou uspokojování svých představ o štěstí a
správném způsobu života svými dětmi, za projev lásky těch dětí. Což je
jejich omyl a bohužel hluboký projev sobectví. Těch rodičů.

Pořád si myslím, že děti nemají žádnou povinnost plnit představy svých
rodičů a tím projevovat jakousi vděčnost. Z mého hlediska, dospělé děti mají
jedinou povinnost. Umět se o sebe postarat, žít svůj život, Mají-li potřebu,
pak se zeptat na názor a jinak nic. Nejsou mi nic dlužni. Co dám dospělým
dětem, dávám jim z lásky k nim, nikoliv z povinnosti. Lásku mi mohou
oplatit, je-li k tomu důvod a to že si žijí po svém, neberu jako projev
nelásky ke své osobě.

Zachytil jsem dvě zajímavé věci v jednom dni. Dokument o Miroslavu
Zikmundovi „Století Miroslava Zikmunda,” Dokument, který mne
opravdu až dojal. Nebudu ho vyprávět, doporučuji shlédnout. A přál bych
každému aby byl v takové kondici jako je Miroslav Zikmund v 95 letech. To
jsem skutečně zíral.

Druhý dokument je psaný, od advokátky Daniley Kolářové a možná by
neškodilo dát ho přečíst mnoha lidem Za
teplo domova odpovídá žena, nikdy nepřestala potřebovat otce. Hezké
zamyšlení zkušené ženy. Feministky a lidé, kteří vidí vinu jen u těch
druhých, hlavně některé ženy souhlasit nebudou, ale to je opravdu jejich
problém. Ano, ženy si daly namluvit, že na lásku nepotřebují papír, a že
mohou kdykoliv odejít, protože mají svá práva. Jistě, že mají, ale bohužel,
co už píši drahně let. Odejdou, aby většinou zjistily, že žijí v chudobě,
protože žádná společnost je nedokáže uživit s jejich dětmi tak, aby měly ten
standard, co mají v manželství. Tedy většinou.

A výchova dětí bez otců je jen poloviční výchova. Navíc, sice existuje
střídavá péče, ale s tou se osobně nijak neztotožňuji. Ještě tak, když děti
zůstávají na jednom místě a stěhují se rodiče. Ale touž je zas jiná
historka. Výchova bez otců vede jen k tomu, že muži přestávají být muži, na
které se ženy mohou spolehnout a ženy nikdy se nenaučí žít s mužem, protože
jim to přišlo samozřejmé, žít bez muže. Se vším, co k tomu patří.

Pak jen opakují floskuli. „Na lásku nepotřebuji žádný papír”
a vlastně žádnou lásku, většinou ani nepoznaly. Fascinaci, zalíbení,
sexuální vzrušení, to ano, ale lásku ne. Lásku pozná jen ten, kdo ji umí
dávat a přijímat toho druhého takový jaký je. A neodpustím si citaci z toho
článku:
Řekla bych to jinak, a bez politické korektnosti: ženám jsme
namluvili, že mají stejná práva jako muži, ale není to pravda. Učíme
je, že nemají pečovat o muže, a tak to nedělají a muži proto od nich
odcházejí. Ženy přestávají být pro muže svůdkyněmi a strážkyněmi
rodinného krbu, a tak muži nevidí důvod, proč by vstupovali do
manželství.
Učíme ženy, že když se jim něco v partnerství nelíbí, že mohou
sebrat děti a odejít. A ony se pak diví, že jsou na děti samy a že
je musí živit. To všechno spolu souvisí, protože je to právě žena,
na které spočívá odpovědnost za teplo domova. A když jí namluvíme,
že nemusí žádné teplo vytvářet, ale naopak že při prvním problému má
právo rodinu opustit, pak se nemůžeme divit, že se tolik vztahů
rozpadá. A matky malých dětí si neuvědomují, že stejně jako před
dvěma sty lety potřebují muže, jinak budou s dětmi živořit.

Tohle naštěstí říká žena. Kdyby to řekl muž, byl by za misogyna.
Nepřítele žen. Za jakého mne považují někteří hlupáci, kdy něco podobného
píši ve svých blozích. Jo jo.