Tak jsem vlastně v novém roce nenapsal žádný blog. Nějak se mi nechtělo. Někdy mám období, kdy mě nenapadá žádné zásadní téma, nic světoborného nezažívám a není ani o čem psát.
Tak jsem vlastně v novém roce nenapsal žádný blog. Nějak se mi nechtělo. Někdy mám období, kdy mě nenapadá žádné zásadní téma, nic světoborného nezažívám a není ani o čem psát. V poslední době se zabývám četbou populárně naučných ekonomických příruček, od zastánců takzvané rakouské školy, tedy příznivců volného trhu. Píšu krátké ukázky na abíčko, kde mezi urážkami se objeví čas od času pokus o vážnou diskusi. Mám tam několik „dvorních komiků, kteří opakují stále stejné historky a jen sleduji jejich upadající slovní zásobu a invenci.
Docela mě ty ekonomické pravdy zaujaly. Najednou jsem dnes zachytil i blog profesora Milana Zeleného, který ve dvou blozích, které jsem měl čas přečíst se velmi kriticky vyjadřuje k současnému praktikování ekonomiky některých lidí. . Můj kamarád Dalibor, který je ekonom, se také divil jeho příklonu k tržní ekonomice. Říkal, že profesor Zelený byl poměrně levicový. Jestliže se i tihle lidé začínají přiklánět ke klasickým a osvědčeným prostředkům, říkají, že některé věci prostě platí za jakýchkoliv okolností, pak si říkám, že jsem se v tom samostudiu vydal dobrou cestou.
Mě ona ekonomika založená na produkci zboží, služeb, nevytváření dluhů, neplýtvání prostředky atd, velmi vyhovuje. Vyhovuje mi ten pohled na svět, kde je místo pro lidi, kteří dokud mohou stojí na vlastních nohou, starají se o své štěstí a zájmy. Lidé, kteří jsou připraveni se o sebe postarat a zároveň prospět i druhým lidem pokud je třeba. Vadí mi ten přebujelý sociální stát, co se stará o každou prkotinu. Myslím si, že je potřeba už tohle plýtvání zastavit. Vadí mi že se například PL stává na zimu ubytovnou feťáků, kteří nemají téměř žádný zájem se léčit, pouze jen v teple strávit tři měsíce v pohodlí.
Vadí mi, že díky tomuhle se nakonec nedostává na ty co opravdu léčbu potřebují a nebo, že se nedostává na ty co jsou sociální pomoc odkázáni. Vůbec nemám potíže s tím, že si u mě klienti léčbu platí. Mají-li zájem o terapii, pak si prostě ji musí zaplatit. Nechci a nebudu usilovat o žádnou dotaci od kohokoliv.
Dnes mě navštívily dvě mladé dámy. Tatínek závislý na alkoholu, pravděpodobně hazardní hráč. Takových jsem zažil mnoho. Jen jsem se ovšem v duchu bavil tím, jak jsou si ty lidské osudy spoluzávislých podobné. Obě krásné, obě mladé, obě si postupně našly problémové partnery, aniž by je vůbec napadlo, že to má souvislost s jejich rodinnou minulostí. Pustil jsem jim na konec kousek z cyklu „Ze závislosti do nezávislosti.” Díl „Vzhůru do bezvědomí.” Pasáž jak ty dvě dívky přicházejí za mnou. Byly překvapené tou podobností, hlavně tím co říkaly ty děvčata v televizi a ony samy.
Uvědomil jsem si, že je vlastně dobře, že ten seriál vznikl a že má i své terapeutické využití. Lze na něm ukázat mnohé, právě při individuálním pohovoru. Docela se zklidnily, protože žily v představě, že jsou na světě samy, kdo má takového otce. Krásné bylo jak popisovaly, jak otce zachraňoval jeho otec, jeho manželka, ony jej zachraňují dnes a výsledek je jeden. Pije a hraje čím dál víc. Možná jim malinko došlo, že způsob zachraňování z jejich strany není zrovna nejefektivnější. Byl to hořký smích z jejich strany, když napřed popisovaly, jak ten táta není ničeho samostatně schopen a pak řekly, že si sám uvaří, vypere, když je střízlivý tím přišly na to, že tatík ovládá perfektně metodu jak se neosvědčit. A přenést na ně odpovědnost za své štěstí.
Konečně, nejvíc jsem je pobavil vyprávěním, jak Rita pokud přijde ke mě, aniž by se mnou o tom nějak debatovala, okamžitě začne organizovat mou domácnost. Vařit, zalévat kytky, prát a já se její činnosti nijak nebráním, protože ona říká, že se o mne ráda stará a já ji nechci kazit radost. A jak ji občas také překvapím tím, že se o sebe zcela bezproblémově postarám. Dokonce, když je nemocná i řízky osmažím a jsou k jídlu.
Jako lidé, když si navykneme se o někoho starat, máme tendence předpokládat, že ten druhý toho tak moc není schopen. Podobně jsem se choval na lodi, když jsem měl na starosti mladého lodníka, nebo plavčíka. Dost dlouho mi trvalo, že za něj nemusím nosit jeho ruksak, klidně ho mohu nechat sobě samému a on se dokonce o sebe postará. A za mou starost, že mi nijak není každý vděčný a některé to i otravuje. Od chvíle kdy jsem tohle pochopil, jsem velmi opatrný s pomáháním a pokud už se rozhodnu, pak se raději napřed zeptám, než bych slyšel, že se pletu do věcí do kterých mi nic není.
Moc neuznávám tu zásadu, že některým lidem se pomoc musí vnutit, jinak oni i na přímý dotaz odpoví, že nechtějí pomoc a přitom ji očekávají. Tyhle hry moc nehraji. „Jsi dospělý, víš co potřebuješ a pokud se stydíš, pak si užij svého studu a klidně buď hlady. ” Zeptám-li se někoho „chceš”? On odpoví „Nechci”? Pak předpokládám, že ví co chce a co ne. Beru jeho informaci jako závaznou. Samozřejmě všude čtu, že každá kultura tohle má jinak. Jinak Číňané, jinak Američané, nebo Hispánci, ale v zásadě platí, že jde-li o důležité věci, pak všichni umí říct co chtějí a co ne. Nebo to aspoň mají ujasněné. Pokud se urazí, pak se nedá nic dělat. V tomhle jsem dost neoblomný. Jistě určitá míra diplomacie asi musí mít, ale jen určitá míra.
Jinak i mezikulturní rozdíly se dají mírně smazat pokud o nich ti lidé mluví a dokáží říci, co jim vadí a co nikoliv. Jak tak sleduji, největší potíže skutečně nastanou, když třeba dcera, co ji otec slibuje, že ji pomůže a pak se onen otec vymlouvá na různé okolnosti,a ona dcera neřekne, že ji to vadí. Chápu, je tam strach ze ztráty lásky. Jenže co je to za lásku, když k dětem slibuji a své sliby nedodržuji? Jaké ztráty se mám vlastně bát a o co přijdu? Tak bych se zeptal sám sebe. Jestliže láska se projevuje slovy a a prázdnými sliby, pak maximálně přijdu o to, že mi nezavolá, když bude v potížích a bude potřebovat pomoc. Tedy v tom případě, že se urazí.
Jenže jak se tak během života dívám kolem sebe, zjišťuji, že ti co dávají prázdné sliby a urážejí se při upozorňování na jejich nespolehlivost, nikdy se neurazí natolik, aby si netroufli říct o pomoc, kdy ji náhodou potřebují. Pak si náramně rádi vzpomenou na „své nejbližší” na rodinné tradice a vazby. Takže dcera, jejíž otec planě sliboval, se vůbec nemusí bát toho, že by na ni tatík zapomněl, kdy ji bude potřebovat. Že ji přestane mít rád natolik aby od ní nepřijal pomoc. To skoro určitě nehrozí. pak se hovoří o lásce a pomoci bez jakýchkoliv skrupulí.