Nikam před sebou neutečeš

V komentáři k poslednímu blogu píše někdo, kdo mě zřejmě zná, že se bojí aby ho nechytla blbá nálada. Chápu, že jsou věci, které se nás dotýkají víc než jiné.

V komentáři k poslednímu blogu píše někdo, kdo mě zřejmě zná, že se bojí aby ho nechytla blbá nálada. Chápu, že jsou věci, které se nás dotýkají víc než jiné. Jsme z nich smutní, otrávení, nemáme radost. Lidé umírají, jsou nemocní, rozpadají se jim manželství.Děti se jim ne vždy vyvedou podle jejich představ. Radosti je jen málo a občas. Přitom jsme obklopeni reklamou, která nám ukazuje život jako „snadný, bezbolestný, nic není problém.”

Mám povolání, kde toho hezkého moc neslyším a nevidím. Jen občas a jen zřídka. Pacienti, kteří mluví jako kniha někdy nedojdou ani dvěstě metrů za bránu a v klidu obětují svůj pobyt, kdy investovali svůj čas, energii a čas a ochotu svých bližních včetně jejich naděje. Svým novým zpitím do němoty. Případně fetováním, nebo prohranými penězi jim většinou, když ne celou naději, tak alespoň velkou část jim vezmou. Někdy žádají o novou důvěru, někdy se na všechno vykašlou.

A také umírají. Občas přímo na následky fetování, protože se předávkují, někdy na opilství, zabijí se třeba nalití kořalkou až po uši v autě. Občas v zabijí i někoho jiného. Někdy umírají na následky způsobu života. To všechno se já a mnozí další, co děláme tuhle práci dozvídáme. Vezmeme to na vědomí a pokračujeme dál. Den za dnem, týden za týdne rok za rokem. někteří tuhle práci děláme roky. Někteří po čase odejdou, protože míra zklamaní a nápor je větší než občasná radost z toho, že se někomu vede.

Měl jsem těžký týden. Člověk, kterého jsem znal roky, umřel právě na následky života s alkoholem. Pokud ne přímo na ně, tak tomu hodně ten způsob napomohl. Investoval jsem do práce s ním roky. Ne dny, ne týdny, ale roky. Výsledek je ten,že mi jeho žena zavolala, že umřel. Kupodivu, nemám z jejího zavolání až tak blbou náladu. Někomu jsem stál za to aby mi dal vědět. Přes všechny potíže, které jsem s ní měl, když v podstatě nestála o to aby do terapie chodil, protože to podle ní ubíralo času, kdy mohl být s rodinou. Jedna z těch naivních představ s nimiž se celé roky setkávám. Píši blogy, knihy a stejně je tady. Ta naivní představa

Mám partnerku, která je dost nemocná a dělá povolání, které také moc radosti nepřináší. Psycholožka, která se dnes a denně setkává s dětmi jež jsou týrány. Týrány svými vlastními rodiči. Nic hezkého na pohled. Jen občas se podaří těm dětem najít jiný domov, kde se jim značně od jejich rodičů uleví. Mladá žena vidící to horší z té radosti, kterou děti pro většinu lidí jsou. Také to dělá léta. Ani ona nezahořkla. Oba děláme co máme a nestaráme se moc o výsledek. Někdy radost, někdy strast.

V pátek odpoledne na komunitním programu, který většinou končí s humorem jsem zjistil, že jeden pacient má velmi nebezpečné myšlenky týkající se ohledně ukončení svého života. Zdá se že ztratil smysl. Neví proč žít, nenachází důvod. Tak to vypadalo zpočátku. Nakonec se mi malinko podařilo ho nasměrovat a dát mu nahlédnout na onen smysl. Ukončil jsem program, dal informaci kolegyním o tom co se děje a šel domů. Jak mám ve zvyku, zavřel jsem dveře a vypustil tu věc z hlavy. Jednoduše proto, aby mě to nepřeválcovalo. Prošel jsem celé Palladium, hledal jsem tašku, která by se mi líbila. Žádná se mi nelíbila a tedy jsem si žádnou nekoupil. Necítil jsem se nijak šťastný, ale také ani nijak nešťastný.

Nežiji podle reklam a nemusím být stále v pohodě. Konečně být v pořád v pohodě, jak nás učí reklamní agentury a politické strany, má jeden jediný výsledek. Tím výsledkem je: cesta do pekla života podle cizích představ. Největší peklo, tedy podle mne, je právě to štěstí podle cizích představ. Mnozí lidé říkají něco ve smyslu. Nesmíš být ani chvíli smutný, protože tvůj smutek nedělá dobře cizím lidem. Já klidně smutný jsem, nebo klidně nejsem ani pořád permanentně šťastný, neboť s tím umím žít. Snáším potíže, které jsem popsal a umím se od nich odpoutat, umím se přeladit.

Přeladit natolik aby život pro mne byl s tím vším třeba jen snesitelný. A svým smutkem, nebo svým postojem k životu jako snesitelnému, nikoho neohrožuji. Konečně, kdo se cítí ohrožen jistě je natolik dospělý a schopný, že se dokáže nepřiblížit ke mě natolik blízko aby ho moje momentální nálada neohrozila.

Markéta přijela v sobotu. Nebylo ji nějak zvlášť dobře a neměla nijak extra náladu. Přesto mi udělala radost. Stál jsem ji za cestu sem. Prý se tu cítí dobře. Pro mne je tohle víc než cokoliv jiného. Byly doby, kdy se mi mnozí lidé vyhýbali. Měli důvod. Moc mi nevěřili a také měli důvod. Dnes je to jinak. Zřejmě se něco časem změnilo.

Markéta mi přivezla poličku z Ikey. Doma ji nepotřebuje. Říkala. Protože jsem stačil zničit další instalaci Solarisu, tak v době kdy se znovu instaloval systém, jsem poličku složil. Porušil jsem tím sice svoji zásadu rukama nepracovat, na práci si sjednávat. Složil, protože jsem ji chtěl udělat radost, aby věděla, že se netáhla zbytečně a navíc jsem zjistil, že mám čas na práci jiného druhu než jen psát příkazy do konsole. V klidu jsem ji složil, postavil na psací stůl, neb jsem se rozhodl, že věšet na zeď je zbytečnost, naskládal do ní CD a DVD a já měl malou radost, Markéta měla malou radost.

Teď se směje, když ji tuhle pasáž čtu a co je potřeba víc? A zásady se občas můžou porušovat, aby člověk věděl, že má na to se s porušováním zásad vyrovnat. Aspoň někteří „svatí mužové” kolem jógy to tvrdí. Inu hodí se mi jejich tvrzení. 🙂 Konečně. Potěšilo mě, že jsem poličku sestavil v klidu, bez rozčilováni, dost rychle jsem pochopil, že i po dvou letech naprostého ignorování všech rukodělných činností, jsem stále schopný něco dát dohromady. Před dvěma lety jsem složil křesla, které tehdy na rozloučenou přivezla Justýna. To, že je to na rozloučenou jsem nevěděl. Asi bych ji vyhodil i s křesly. Ale co, dodnes se v nich dobře sedí a lidé si je chválí. Tak tu aspoň něco dobrého nechala.

A tomu komentátorovi, co tvrdí že mám blog jako vrbu. Nemýlí se. I to je jeden ze způsobů přeladění. Napsat o tom co se mi nelíbí, co si myslím, že není dobré. Smutku a trápení se nikdo nevyhne a jestli onen komentář psal někdo z mých pacientů, tak bych mu rád připomněl, že jeden ze znaků závislého chování, je pokus se vyhnout všemu nepříjemnému, nemít nepříjemné pocity a být permanentně a bez konce šťastný. Tohle chování vede jen na detox a když má rozum onen člověk, že mu dojde naivita jeho požadavku a kliku, že na pětatřicítce je volno, tak se setkáme. Není-li tomu tak, žije posléze ve větším smutku, než v tom kterému se pokouší vyhnout.

Pokud komentář psal někdo, kdo není mým pacientem, rád bych ho ujistil, že jsem se mnohokrát přesvědčil, že pokus vyhnout se trápení vede ke stále většímu trápení. Howg