Přišel jsem dnes odpoledne domu dřív. Stál jsem předtím ve frontě v Bille a poslouchal pána, který se značně rozčiloval na délkou fronty. Nijak mě neudivovala jeho snaha zrychlit.
Přišel jsem dnes odpoledne domu dřív. Stál jsem předtím ve frontě v Bille a poslouchal pána, který se značně rozčiloval na délkou fronty. Nijak mě neudivovala jeho snaha zrychlit. Konečně vždyť ten, kvůli kterému jsem přišel dřív domu chvátal celý život. Byl jsem mu dnes na pohřbu. Dožil se čtyřiceti osmi let a smuteční řeč, která za ním byla pronesena byla ve stejném duchu jako jeho život. Člověk ji přednášející zdůraznil Milanovo nasazení, rozhled, výkonnost a snahu vše obsáhnout. Nekecal ani v jednom bodě. A jeho řeč byla stejná jako život zemřelého. Rychlá, stručná, bez příkras.
Jenže sám nebožtík si byl vědom toho, že způsob života není asi pro něj nejvýhodnější. S dalším Milanem ,jsme se setkali na pohřbu a notovali jsme si aniž bychom tušili v duchu té řeči. Milan mě totiž uvítal slovy „Vlastně škoda, že vidíme se zas až jenom tady.” Kýval jsem na souhlas a jen jsem poznamenal. „Už ses dlouho neukázal.” A žijící Milan stejně jako onen mrtvý kdysi, mi řekl. „To víš, je toho hodně.” A zasmál se. Takový trpký smích. Věděl, že žije podobným způsobem života. Ani věkem nejsou od sebe příliš vzdálení. Oba šedesátá léta. A ještě dodal. „Díval jsem se na rozpis a on byl jediný dnes, kdo byl ročník šedesát. Jinak samý ročník 1920 a tak.” Bylo vidět, že se ho tahle smrt dotkla.
Hudba dohrála, pomodlil jsem se za Milana. Protože co je to za pohřeb, na kterém se nikdo nemodlí za duši zemřelého? Vzpomínám jak mi kdysi jeden starý kněz řekl z neskutečným údivem. „Pohřbíval jsem jednoho člověka a byl jsem z celého shromáždění jediný kdo se modlil. Co je to za svět, kde se lidé nemodlí ani na pohřbu?” Ale tady jsem se nemodlil sám. Určitě i Martin a jeho kmotr, se kterými jsem se tam setkal také. Minimálně jsme byli tři. A to už je společnost a Církev. „Kde jste dva nebo tři ve jménu mém, jsem mezi vámi.” Říká Kristus. A tak vlastně jsem si zase uvědomil tu pravdu, že Církev jsme především my věřící.
Vůbec to byl zajímavý den. Ráno jsem jel do blázince o deset minut později, než obvykle a koho nepotkám Honzu. Vím, že bydlí kousek ode mne, ale vídáme se málo. A známe se dlouho. Poprvé jsem ho viděl po delírce asi před dvanácti lety. Takový lehce namyšlený a žijící v představě, že ta delírka byla jen jaksi nedopatřením. Za dva roky jsem se potkali znova v blázinci. Zase byl po delírce, ale už byl krotší. Od té doby abstinuje a se mnou to má, tak nějak, co by se dalo nazvat mezi obdivem a pohrdáním.
Jak mě dnes uviděl v obleku, okamžitě pronesl, „sem si říkal co je to za hejska?” Jen jsem poznamenal, že jdu na pohřeb. Zklidnil se přesedl si ke mě a celou cestu na smíchovské nádraží mě krmil svým životem. Dozvěděl jsem se že si vymýšlí modlitby aby se mu ulevilo. Má prý deprese z mámy a z nedostatku peněz. Ty modlitby, ale pokouší se vymyslet tak, aby nebyly církevní a slovo Bůh se tam moc neobjevovalo. Vlastně nejlépe prý vůbec. Neříkal jsem nic. Věděl jsem, že potřebuje posluchače. Abstinuje dlouho, na AA chodí, ale on je zrovna ten, co potřebuje ještě terapii. Tu odmítl absolvovat. Na rozdíl od obou Milanů je relativně chudý. Naříkal nad nedostatkem peněz, ale odmítá cokoliv udělat aby jich měl víc. Tak jsem vyslechnul jeho stesky, které se pokoušel vydávat za pozitivní myšlení. Na Smíchově jsme se rozešli. Později jsem dostal od něj dvě SMS s modlitbami. Pánem Bohem se to v nich jen hemžilo. Asi je fakt těžký vymyslet modlitbu Pána Boha neobsahující.
Tak se to dnes sešlo. Jeden pohřeb, dva živí bývalí pacienti. Ani nemám potřebu nějak zvlášť filozofovat a vynášet úžasné pravdy nad pomíjivostí života. Ani ten Honza, který si sice stěžoval, nemá hlad, má kde bydlet a ve svých 55 letech se sice neumí dohodnout s rodiči na tom, že je zcela dospělý, ale přesto ten život žije jak umí, a zřejmě není uplně nešťastný. A kupodivu i přesto, že jsem byl na pohřbu nemám nijak zvláštní trauma. Šéfová mě před polednem pustila bez problémů, nemusel jsem si brát dovolenou. Toleruje mi tyhle podniky. Ráno sice počasí slibovalo že bude ošklivě. Vzal jsem tedy plášť do zimy i deště, ale nakonec jsem ho nechal v blázinci a dobře jsem udělal. Bylo by mi horko. Z krematoria jsme šli z Milanem kousek pěšky, už nám oběma otrnulo, vykládali jsme si, kde jsme byli na dovolené.
Markéta mi volala, že nepřijede, protože je ještě infekční, má pro změnu angínu, kterou jsem naštěstí od ní v neděli nedostal. Rozmluvil jsem ji zítřejší účast na pohřbu, protože si myslím, že v jejím stavu to bude lepší jak pro ni, tak pro účastníky. Navíc její psychický stav asi není nastaven na pohřeb ženy, která umřela v šestém měsíci těhotenství. Někdy se prostě sejdou události najednou. Chvíli jsem ji přemlouval, aby přijela sem, že se pokusím zařídit, že by ji někdo ty antibiotika píchal, ale odmítla. Chtěl jsem přijet a také nechtěla. No tak jednoduše snáším samotu.
I když to povídání vypadá dost dramaticky, tak ani ten týden nebyl tak dramatický. Včera jsem zahájil kurs na magistrátu, pracovalo se mi dobře. Byli to samí dobrovolníci, tedy žádné násilí ve smyslu, „dělejte, že děláte a já budu dělat, že se snažím. A spokojení budeme všichni.” naopak, byl tam zájem, nezpožďovali se v docházce. Kupodivu na to že byli z jednoho baráku, přinesli i dost osobní věci. I slzy byli. Ale slzy na kursu zvládání zátěžových situací nejsou nutně na škodu. Tyhle slzy uleví.
Jana seděla, jen sledovala, konečně ona nic jiného nesmí. Má výsostné právo na kursu, mlčet, mluvit jen když je mnou tázaná a starat se jako moje manažerka o mé pracovní blaho. Navíc jako budoucí matka se musí šetřit. Už ji roste bříško. Nosí ho hrdě. No a já už musím přemýšlet co jako kmotr kmotřenci, nebo kmotřence dám do peřinky. Zatím ještě nevědí, co se narodí. Konečně ono je to asi jedno.
Jako vždy po kursu jsme šli na oběd. Nesměl jsem za ni zaplatit. Prý ona sama za sebe a já sám za sebe. No netrval jsem na placení za oba.. A aby toho dobrého nebylo málo sešel jsem se s paní Sovišovou a napsali jsme další díl „Rodina, škola a já.” O čem bude neřeknu. Ten co se bude vysílat 23.10 bude o hazardních hráčích a ten další je zatím také ještě tajemství. Ten se bude točit 22.10. Ale bude také o závislých a spoluzávislých. Konečně o čem jiném, že?
Docela mě paní Sovišová jako profesionálka překvapila tvrzením, že bych byl autor vhodný pro ženské časopisy. Jana si to kdysi myslela také, jenže nějak její kamarádka z jednoho časopisu na to nereagovala. Asi jsem byl na ni příliš mužský a příliš starý. Konečně vždy mě baví překvapení účastníků kursů, když někam přijdu. Překvapení, že je nebude školit mladá, krásná, vševědoucí psycholožka, nebo když už budou mít jó kliku. Šarmantní pan doktor, ale mužskej, co vypadá jak zestárlý námořník a tulák prérii. Všímám si jak jsou vždy zaskočeni. Pravdou je, že si většinou zvyknou. Konečně, když je to kurs zvládání zátěžových situací, tak proč by to v osobě lektora měli mít lehké hned na začátku? Howg