Utekl ten včerejší den, ale byl jinak báječný, ať dopoledne divadelní zkouška, odpolední skupiny, večer jsem si našel na webu České televize pořad „Konečné řešení,” seriál o době vlády zastupujícího p
Utekl ten včerejší den, ale byl jinak báječný, ať dopoledne divadelní zkouška, odpolední skupiny, večer jsem si našel na webu České televize pořad „Konečné řešení,” seriál o době vlády zastupujícího protektora Heydricha, který má třicet devět dílu. Nestihl jsem všechno, jen takové ty základní body, ale časem se na něj kouknu kompletně.
Spát jsem šel pozdě, věděl jsem že nemusím vstávat, také jsem nevstal. Jen jsem se povaloval v posteli, přemýšlel o tom včerejšku. Sice jsem ještě musel odvézt iMac, kterému odešel hard disk do servisu, což proběhlo celkem bez potíží. Mám ještě původní krabici i s polystyrenem, který tlumí nárazy, takže jsem ji na radu své lásky použil, a dobře udělal. Celá operace i s dojezdem k servisu a převzetím netrvala ani půl hodiny. Kde jsou ty „zlaté komunistické časy,” kdy by byl jeden takový servis na celou Prahu, člověk by musel dát úplatek, aby mu ho vzali, oprava by trvala měsíc a ještě by nebyla jistota, že něco funguje.
Než jsem ho do toho servisu dovezl, obvolal jsem asi tři, srovnal ceny a rozhodl se. V tom jednom na mě chtěli „pouhých” 2500 Kč za výměnu disku. Když jsem se zeptal jestli je v tom zahrnutý i samotný disk, vysmáli se mi. Prý jen za práci, za testování toho disku atd. Pokrčil jsem rameny, nebýt to iMac, klidně bych si disk vyměnil sám, u iMacu si netroufnu a s instalací a dalšími věcmi bych si poradil také sám. Inu, chápu, spoléhají, že většina lidí nic takového nesvede. Ovšem 2500 za zhruba hodinovou práci, bez DPH, mi přijde docela luxus. Poradil jsem jinak, nechal jsem je smát, díky poměrně široké nabídce, tedy větší konkurenci. Cena byla podstatně výhodnější.
Doufám, že se ještě dožiji těch kapitalistických časů, kdy stát nebude omezovat rozvoj podnikání, nebude ne firem a ty budou schopni se zákazníkem se dohodnout. Budou luxusní firmy pro bohaté a budou takové ty běžné, pro lidi, jako jsem já. Nijak bohaté, nijak chudé. Kapitalistické časy v tom slova smyslu, že rozhoduje umění a cena, nikoliv známosti a monopol, plus úředník s razítkem, který otravuje lidi na každém kroku.
Vždycky, když čtu o těch socialistických jistotách, které mnozí adorují, tak se musím zeptat, kdy za socialismu skutečně mohli být lidé i bezdomovci, když se k tomu rozhodli. Protože za toho „zlatého socialismu„ kdo se rozhodl pro bezdomovectví, ten se rozhodl pro život v kriminálu. Dlouhá léta tam trávili, ti, co byli z hlediska socialistického práva, příživníky na společnosti, protože neměli razítko v občance o pracovním poměru. Nebylo totiž důležité, jestli v té práci něco dělali, ale ale jestli tam vůbec chodili. Pokud ne, nemuseli ani krást a přesto šli sedět, protože se přeci neživili řádným způsobem a narušovali socialistické hospodářské úsilí.
Dnešní bezdomovci jsou v podstatě bezdomovci díky svému rozhodnutí. Ve velké většině. Pár jich znám osobně, díky tomu, že pracuji dvacet let ve zdravotnickém zařízení, které se pokouší mnohé ty jedince dostat na nějakou smysluplnou životní cestu. Investujeme do nich energii, zkoušíme je přesvědčit, že poměrně malá změna v chování přináší docela velké výsledky, oni nám vše odkývají a výsledky jsou mizivé. Tedy v každém případě odcházejí v poměrně lepším zdravotním stavu než na začátku, leč tohle jim moc dlouho nevydrží. Rádi a brzy s e vrátí ke starým návykům. Slunce a teplo vysuší jejich touhu po změně.
No, tak jsem si postěžoval. Tak nějak, když čtu ty litanie o bídě a zlodějně, o tom, co se za 25 let všechno rozkradlo, tak si jen říkám, že je škoda, že už si nepamatují ti stěžovatelé na ty zchátralá města, padající omítky, zatékající střechy. Zlodějnu, kdy bolševik ukradl všechno všem a pak promrhal vše, co předchozí generace naspořily. Tohle mi dnes bude někdo líčit jako jistotu? To je jistota zlodějů, co nakradou, pár let rozhazují a na konci není nic, co by stálo za ukradení, protože všechno je zchátralé a v dezolátním stavu.
Jestli mě někdo dnes okrádá, tak přesně ti stěžovatelé, kteří mají stále nataženou ruku, chtějí se mít dobře za cizí. Stejně jako ti bezdomovci. Ti se spokojí s čůčem a stravou z popelnice, stěžovatel a chtějí stále víc a víc a stále méně chtějí dělat na sebe a za sebe. Snaží se ten socialismus s lidskou tváří vybudovat a ono se jim nějak nevede.
Chci hrát divadlo, baví mě to, nejdu na EU, abych dostal grant, zkouším s lidmi doma a na nejnutnější potřeby, abych je nemusel platit ze svého jsem dostal dar od člověka, kterému se jen líbí tohle úsilí. Nic jiného z toho nemá, než pocit, že byl prospěšný. Ti co v tom kusu hrají, se po zkoušce rozejdou po svých, s tím, že se dvě tři hodiny bavili. Já se bavil tím, že jsem si ji napsal, tím, že jsem sehnal lidi. Prosím své kamarády herce, aby přišli okouknout, jestlli má ta hra nějakou formu a tvar. Žádné debaty s magistrátem, žádné tahání peněz z daňových pplatníků.
Podobně tak dělám terapii. Nemám vybavený dům, jehož náklady na údržbu a provoz zaplatil daňový poplatník. Odpoledne jdu z blázince do pronajaté místnosti, kde dělám skupinovou terapii, nebo pracuji pro privátního doktora, který mě platí za práci, co vykonám s jeho pacienty. Pacienti na terapii se mnou jednoduše přispívají. Nevidím v tom nic proti nim, spíše naopak, rozhodli se, co potřebují, co je pro ně důležité a do čeho investují svůj čas a úsilí. Nikdo se netváří jako spasitel a spasený.
Tak a konec, myslím, že takových jako jsem já je víc a dokážeme svou činností a životem svobodných lidí, neodkázaných na něčí dobrou vůli, nebo monopol, přesvědčit alespoň někoho, že je daleko výhodnější být tím, co dává, nebere od druhých, nekrade, nežebrá, než tím, co bere, krade, žebrá a za darované z cizího musí být ještě vděčný. Jo jo.