Tak, iMac už mám od včerejška doma, což je velmi potěšitelné. Provozuji na něm televizi, tedy mohu sledovat fotbal a možná budu i hokej.
Tak, iMac už mám od včerejška doma, což je velmi potěšitelné. Provozuji na něm televizi, tedy mohu sledovat fotbal a možná budu i hokej. Jenže ten mě v posledních letech v českém provedení přestal bavit. Jsem namlsaný z dob minulých a osmé místo pro mne na MS, či OH, není skutečně zajímavé. Prohry se soupeři Norska a podobných vidět skutečně nemusím. To už je pro mne zajímavější sledovat boj o záchranu v české lize. Nakonec, včerejší zápas Bohémky s Duklou, měl všechno, co fotbal má mít. Nasazení, góly, napětí i urputnost. Dalo se na něj koukat.
V poslední době se moje zájmy dělí na sledování fotbalu, studiu judaismu, psaní a nácvik dramatických děl, plus instalace a ladění linuxových distribucí. Mezi tím se pohybuji ve volném čase. Sem tam sleduji hezká děvčata, jak jim to ve slunci, co na ně svítí, sluší. No a někdy napíši blog. Víc nestačím. Jo, a přečtu si pár knížek týdně. Jak stárnu, mám menší potřebu spánku, takže se nenudím. A hodinu denně cvičím. Abych nevyšel zcela z formy.
Uvědomuji si ovšem, že nejsem dokonalý a nikdy dokonalý nebudu, neb, ještě hromadu času strávím tím, že zírám kolem sebe, co kde lítá. Jak mi vždycky říkala paní učitelka Cidliková.
Tedy, ona to spojovala s tím abych dával pozor na to, co říká, což jsem dost často nesledoval. Nejen u ní, ale i u jiných, takže jak od ní, tak od rodičů jsem slyšel, že mě zajímá všechno, kolem, jen ne co mě zajímat má. Třeba škola, nebo slušné chování. V tom jsem nikdy nevynikal. Pozdravit jsem uměl, to jo, poděkovat také, ale většinou jsem se zajímal o jiné věci. Jako třeba, co kde kvete, co dělají mraky na obloze, nebo proč voda se točí u břehu atd.
Když jsem se mnohem později seznámil s teorií chaosu, divil jsem se tomu, že někteří dostávají Nobelovu cenu, za stejné zájmy, za které mě v dětství mlátili. Inu, svět je nespravedlivý a dětská duše to nemá lehké. Tehdy se ještě děti mlátily. Aby z nich něco bylo. No, v mém případě se jim to nějak vymklo z ruky. Ze mě nikdy nic pořádného nikdo neudělal. Měl jsem a mám na spoustu věcí svůj pohled a názor, navíc zvyk si ty názory nenechat pro sebe. Což spoustu lidí kolem mne deprimuje. Občas jdou do agrese. Z té frustrace, že nevidím věci jako oni.
Sháněl jsem do své hry „Fagot a Yesterday”
představitelku matky opilce. Starší distingovanou, decentní dámu. Nikdo by nevěřil, co dá práci sehnat nějakou dámu, která by byla ochotna připustit, že je starší aby že zahrála matku „nepovedeného” čtyřicetiletého dítěte. Všechny jsou přece mladé, krásné a jejich děti jsou řádné a povedené.
Jo jo, matky feťáků, opilců, ale i obecně matky nikdy nechtějí věřit tomu, že jejich děti nejsou zcela top. Mají na věc svůj pohled a vždy vidí, že jejich děti jsou v pořádku a jen jejich okolí tomu nerozumí. To už musí být, když uvěří, že jejich dítě není geniální, osobnost a je pro druhé těžko snesitelné.
Ale nakonec jsem jednu takovou sehnal. Dokonce je skutečně distingovaná, vzdělaná a decentní a vidím tu Evu, tak se jmenuje ta představitelka, jako ideální pro tu roli. Snad ji zdraví vydrží, aby mohla zazářit. Chvíli kladla odpor, protože ji prý trápí zdraví, ale nakonec souhlasila. Poslal jsem ji text a musím se s ní domluvit, kdy přijde, protože je neskutečně odolná a ve svém věku, ještě chodí učit na základní školu. Bůh ji pomáhej, tomu s tedy říká vytrvalost. Kdysi jsem tam byl na jejich škole přednášet, od té doby se známe. Bohužel, nemůže vždy, když já potřebuji.
No jo, tak si tak píši blogy v poslední době, karmy na iDnes moc nezískávám, leč psaní blogů a excelování v této činnosti není můj životní cíl. Tím nechci říct, že mě nepotěší příznivý ohlas. Potěší, jsem jen člověk a chlap k tomu, jak by se vyjádřily některé dámy. Ale obětovat potěšení ze psaní, za potěšení z karmy, kterou bych možná dostal kdybych psal na aktuální politická a ekonomická téma. Tak potěšení ze svobody psaní o čem chci, skutečně neobětuji.
Ještě se vrátím k té frustraci z konání druhých. Mnohokrát jsem se přesvědčil, jak na střeše, coby klempíř, na lodi, coby plavec, či v terapii, jakožto terapeut, případně pisatel blogů a příběhů opilců, feťáků, že pokud dokáži opustit stereotyp, nikoliv řemeslo, jsou postupy, které se moc měnit nedají, ale dají se třeba jinak kombinovat, pak mnohé lidi zarmoutím tím, že se nechovám a nedělám, co si oni myslí, že bych dělat měl.
Nezabývám se například tím, jestli mám nebo nemám zdravit jako první, zda mě tento způsob zdravení ponižuje. Jsem vychovaný a mám ověřeno, že určitý druh chování, je výhodné opakovat a není nutné se zabývat filozofickým rozborem, zda mě pozdrav nestaví na nějaké nižší místo. Přijdu pozdravím, očekávám, že mi bude odpovězeno, pokud není, pak pochopím, že onen člověk, buď nemá potřebu mě zdravit, nebo neví k čemu je pozdrav dobrý, víc se jim nezabývám.
Zabývat se takovým člověkem, pro mne znamená investovat do něj svou drahocennou energii. Tohle je nutné si opakovat. Nejsem odpovědný za pocity, mínění a chování druhých lidí. Pokud na tohle zapomenu, dostávám se do emočního naladění, které mě omezuje. Nemám žádnou povinnost se dát omezovat nastavením a míněním a chováním druhých lidí pokud mě neohrožují na životě a zdraví. Mohu jejich postoj vzít jako informaci o své osobě. Nebo jako informaci, že je pro ně něco důležité, nebo nedůležité. Vzít na vědomí a rozhodnout se zda se svým chováním a reakcí na mou osobu, něco udělám nebo neudělám. Jak říká Hamlet: „To je oč tu běží.”
Dodělám palačinky, co si dnes dělám k obědu, (mám dnes přežírací den) a pomažu do knihovny vrátit knížky, abych zbytečně neplatil zpozdné a půjčím si jiné. Venku svítí slunce, mohu cestou přemýšlet o některých detailech o dramaturgii své hry. Musím vymyslet pár drobností. Aby se mi lépe myslelo, už jsem snědl dva banány, dvě tyčinky banánů v čokoládě, pár krajíčků chleba s pomazánkou z tuňáka a teď už dvě palačinky a ještě tak sedm až osm jich na mě čeká. Život občas nemá chybu. Jo jo.