Nejen slzavé údolí

Šla po mě dáma. Dáma jménem „viroza.” Jak se to obvyklé dělá, dámu lze nejlépe uspokojit klidem, pohodlím a společným spánkem.

Šla po mě dáma. Dáma jménem „viroza.” Jak se to obvyklé dělá, dámu lze nejlépe uspokojit klidem, pohodlím a společným spánkem. Polehával jsem včera do půl druhé odpoledne, abych se řádně vypotil a dal do pořádku.

Do pořádku jsem se dal, shlédl jsem fotbal. Derby, tedy moc radosti jsem neměl. Sparta derby prohrála. No nevadí. Příště. Vzpomínal jsem na středu, kdy dorazila má nejmladší dcera Babeta. Probírali jsem její možnou svatbu. Holt už je to děvče na vdávání. Jsem rád, že chce se vdávat. Nechce být jen matkou, ale i manželkou. Docela rozumné uvažování. I když vše je jen v rámci teorie. Praxe se zatím nechystá.

Ve čtvrtek, jsem šel popřát vnučce Elence ke čtvrtým narozeninám.Měla je sice ve středu, to jsem nemohl, ale ona si to tak nebrala. Učila mě koupat panenku, koukali jsme spolu na kresleného Mauglího na YouTube. Líbil se ji. Takže jsem strávil hezké dvě hodiny s vnučkou, kdy jsem ji měl pro sebe. Dcera v práci, zeť s vnukem šli hrát fotbal. Tedy vnuk šel hrát fotbal. Zbyli jsme s Elenkou sami a užili jsme si.

Inu radosti stařečka. Vnuci, nedělní divadelní zkouška,oběd v posteli, má láska, protože jsem nahlásil nemoc, což u mne nebývá časté, se mnou obědvala v posteli. Oběd donesla až do postele. Lívance, salátek z kukuřice, paprik, sýr a další dobroty. Inu občasná fantazie neškodí. Já jsem ochotný podstoupit experimenty. Už vím, že občasné experimenty zpříjemňují život. Takže jsme si vyzkoušeli oběd v posteli. Není to špatná pozice.

Minulý týden byl sice náročný, ale i zábavný. Jak bylo uvedeno výše. Zkouším pořád víc a víc ty čikungové techniky, líbí se mi. Dávají mi naději, že pořád se lze pomalu a jistě zlepšovat. Ne do nekonečna, ne ve všem, ale aspoň v něčem. Stáří se tak zdá zábavnější a snesitelné. Jeden prostě ví, že není nutné být naprosto nejlepší, stačí, když je pro sebe dost dobrý.

Jak stárnu, pouštím víc a víc z ruky takové to dosahování nějakých extra cílů. Prostě většinou si hraji a čekám, co se stane. Zjistil jsem včera večer, když jsem se vrátil ze zkoušky, že ta hravost se zmocňuje i většiny souboru. Což je dobře, jestli jsem je tím nakazil, nebo jestli už přišli na to, že se bavíme, neděláme žádné avantgardní umění, ale zabýváme se příběhy ze života.

Ono jde opravdu jen o to, jak člověk vidí svět. Jestli jen jako slzavé údolí, kde je místo jen pro trápení, nebo jako míst, kde se dějí občas smutné věci, což nelze popřít, ale i jako místo, kde se dá obědvat v posteli, hrát si s vnuky, či se zabývat jak pobavit sebe i diváky až zase budeme hrát tu smutnou historku o „Fagot a Yesterday. Plus „Náplast a převozník.” Což sice není až zas tak smutná historka, ale v životě být pro někoho náplastí, nebo převozníkem, není zas nejveselejší pozice.

Mám na mysli, když se „poštěstí” a jeden se zamiluje a pak zjistí, že je jen náplastí na ránu pro někoho, kdo je zraněn minulým vztahem a nebo převozníkem, co má toho opuštěného převézt na druhou stranu té řeky, kde ho čeká lepší vztah. Ale i z toho se dá občas vybruslit a náplast přiroste a převozník zjistí, že sdílí společnou loď s tím druhým, co už nechce na druhý břeh, ale co chce s ním plout po řece za zvuku dixielandu.

Takže si budeme hrát, abychom mohli hrát a zpívat, neb divadlo je v mých očích divadlem, když se v něm nejen deklamují ty smutné historky, ale zpívá se a tančí. Pokud možno. Jo jo.