Asi takovým už zůstanu matinko

Opět jsem dostal nabídku týdeníku Týden, abych napsal sloupek o asertivitě. Spíše tedy o rozdílu, mezi asertivitou a agresivitou. Což si mnozí lidé zásadně pletou.

Opět jsem dostal nabídku týdeníku Týden, abych napsal sloupek o asertivitě. Spíše tedy o rozdílu, mezi asertivitou a agresivitou. Což si mnozí lidé zásadně pletou.

V rámci rozsahu asi 2200 znaků, je tohle skoro nadlidský úkol. Napsal jsem o asertivitě knihu pod názvem: „Lidé a manipulace”. Spustu blogů, víc jak dvacet let pořádám dobrovolný kurs pro pacienty v Bohnicích na páv.35, a pořád si myslím, že je o čem psát, o čem mluvit.

Lidé se mnohdy bojí, že pokud se budou zasazovat asertivně o své požadavky, pokud budou stanovovat druhým lidem hranice, pak se stanou neoblíbenými. Jasně, je dost těch, které v tu chvíli, kdy dám najevo, že tohle nechci, vím sám dost dobře co potřebuji a nežádám je ani o názor ani o jejich mínění, tohle chování nadzvedne. Jenže, nejsem odpovědný za pocity druhých, když odmítnu jejich požadavky, nikoliv je samé.

Mnozí lidé se domnívají, že žádost sdělená vlídným, prosebným hlasem, tedy slušnou formou, jak mnozí rádi zdůrazňuji, nemůže být odmítnuta. Jejich přesvědčení v takovém případě, že se rozhodnu, že jim nevyhovím dostane bolestnou trhlinu a zažijí pro ně samé dost nepříjemný omyl.

Na vznesenou, slušnou žádost, dokáži zcela klidně, bez stopy agrese, odpovědět: „Ne, nechci tohle udělat, nechci se tímhle zabývat, nechci si tohle koupit, je mi jedno, že máte čtyři psy a dvě děti, případně obráceně, ani z toho důvodu, že jste bezdomovec, co má smutný život ve stínu kaštanu, či lípy, vám nechci přispět na krabicový, červený, co stojí jen dvacku.”

Ano, nejsem v takovém případě ten nejoblíbenější občan tohoto státu, či světa, ale mám-li být upřimný, už jsem tak desenzitivovaný, tedy česky řečeno, otrlý a s okoralým srdcem, že je mi to jedno. Jak říká Michal Zimola: „I když nasereš polovinu světa, pořád je dost těch, se kterými se dá mluvit.” Jo jo, má recht.

Skutečně nemám touhu být všemi milován a oblíben, za tu cenu, že budu sice oblíben a milován, ale budu jen a jen otrokem a plničem přání těch druhých a nebudu se starat o svůj život. Starám se o svůj život tak, abych nepoškozoval ty druhé. Ale nehodlám plnit všechny jejich požadavky, jen proto, aby byli se mnou spokojeni.

Nedávno jsem psal, že jsem odmítl cenovou nabídku truhláře. Určitě v ve chvíli odmítnutí, nebyl se mnou spokojen. Té nespokojenosti jsem chápal a rozuměl jsem tomu, že také hledá pro sebe, tu nejvýhodnější cenu. Nakonec přišel s kompromisem, který byl pro mne i něj přijatelný. Nabídku jsem akceptoval. Byl jsem asertivní a ten člověk s se mnou dál mluví, dál se mnou je ve společenském vztahu.

Podobně jako když jsem se ohradil v redakci Týdne. Ohradil jsem se asertivně, asi nebyli nadšení, ale spolupráce pokračuje. Já se necítím uražený, oni se necítí uraženi, řekli jsme si co a jak a život jde dál. Ohradit se, umět si stanovit své hranice, přináší jistou osobní pohodu. Nikomu neubližuji, jen jim takovým chováním nedovoluji se mnou vláčet sem a tam jako když pes vláčí hadrovou panenku.

Hadrová panenka, takové zacházení dlouho nevydrží, já bych ho myslím také dlouho nevydržel. No a protože mám chuť na světě být dlouho, snažím se abych vydržel. Pro mnohé čiré „sobectví,” protože kdybych byl podle jejich představ, byl bych mnohem vstřícnější, obětavější, rozdal bych se v jejich prospěch, nedbal bych na osobní pohodlí a oni by mě všude chválili.

Jo jo, slyšel bych ty pochvalný hlasy, jen bych asi samým vyčerpáním ležel na holé zemi, nepřikrytý, neb bych i pokrývku dal potřebným a chvěl bych se zimou. jen z toho důvodu, že obětovat se, je podle mnohých krásné a dobré. pochopitelně se obětovat ve prospěch těch chválících.

Takhle jak se zdá, dál budu chodit kolem bezdomovců, odpovídat jim na jejich pozdravy, nereagující na jejich žádosti o drobáček, kterou vznesou mezi dvěma loky toho výše zmíněného krabicového, nebo když si ve slunném odpoledni balí cigárko, či jointa, aniž by se namáhali si vydělat na chléb vezdejší brigádou, kterou v dnešní době docela snadno seženou.

Nojo no, lepší už nebudu. Budu se snažit být lidem prospěšný, tedy těm, co jsou ochotni vzít na sebe to břímě života a klidně jim ukázat směr, ale jejich ruksak jim neponesu. Ti, co znám, jsou schopni si ho nést sami. Někdy se jim jen nechce. Ale to opravdu není můj problém, kterým bych se ve svém volném čase musel zabývat. A jak známo: „Když se nechce, je to horší, jak když se nemůže.” Jo jo.