Probudil jsem se včas a za světla. Napřed jsem uvažoval, že sednu k PC a napíši nějaký moudrý, úžasný blog, pak jsem dal přednost klobáse a kafi.
Probudil jsem se včas a za světla. Napřed jsem uvažoval, že sednu k PC a napíši nějaký moudrý, úžasný blog, pak jsem dal přednost klobáse a kafi. Většinou po klobáse a kafi bývám líný, leč ještě nejsem tak líný. Takže napíši nedělní ranní blog.
Večer jsem s dcerou a Lukášem, svým kamarádem v Anglii probíral návštěvu Anglie. S dcerou tam poletím. Do Norwiche, a Lukáše se Simonou navštívíme. Aby věděli, zač je toho loket. Jenže já se tam těším, Babeta zřejmě asi taky, protože když jsem ji pozdě v noci zavolal, že chci vědět, kdy se jí to nejlíp hodí, nijak se nevymlouvala a okamžitě ze sebe vysypala datum a čas. Shodli jsme se.
Tedy mě čeká rodinný výlet. Postupně se zlepšujeme. Napřed jsme spolu a s Katkou jeli k mé sestře, teď pojedeme do Anglie. Jo, když jsme se s Babetou díky její matce dvacet let neznali, musíme vše trochu dohonit. A když bude Petra, má nejstarší dcera hodná, navštívíme ji v Londýně. Abychom se podívali, jak roste Dominik, můj mladší vnuk. Tedy pokud nebude mít Petra jiný program. Má svého také dost.
Inu mít čtyři dcery není jen tak. Ovšem když jsem v roce 2004 v lednu na Novém Zélandu, na Jižním ostrově, kousek od Dunedinu v Saint Clair, seděl v jedné rodině, kde mimo dvou rodičů, sestry domácí paní, jejího syna, tam bylo ještě pět jejich dcer. Cítil jsem se mírně zahanben, že mám jen čtyři. Ale díky jejich pohostinství a laskavého přijetí těmi dcerami jsem brzy pookřál a krásně si odpočinul. Tři nejmenší mi nalezly na klín a byly na mě moc milé. Dcery už jsou dnes asi velké slečny, konečně bylo to před devíti lety.Už by s e mi na klín nevešly. Ještě mám někde z toho setkání fotografii. A jak jsem se do té rodiny dostal? Jednoduše.
Už jsem za sebou měl víc než dva tisíce kilometrů pěšího putování, bolel mě kotník a ptal jsem se kolemjdoucí dámy, jestli tam není lékárna,, nebo aspoň benzínka, kde bych si koupil ještě nějaké obinadlo a prášky proti bolesti. Jak už na Novém Zélandu bývá zvykem, když potřebujete něco takhle důležitého, okamžitě se místní zapojí. Lékárna byla zavřená a u benzínky se nic takového koupit nedalo, jak pravila lady.
Takže usoudila, že mě musí vzít domů, což udělala, belhal jsem se za ní, musel jsem ji vysvětlit, odkud jsem, stačilo ji vysvětlení, že z Evropy, kolik mám dětí, když jsem řekl hrdě, čtyři dcery, usmála se, řekla „já pět.” Vyvalil jsem oči. Bylo ji lehce přes třicet, vážila asi padesát kilo. Tedy i se železnou postelí a měla pět dětí. Dorazili jsme do jejich wigwamu, na pět dětí vypadal, dostal jsem čaj, pak fish and chips a nakonec ještě samotné hranolky a zmrzlinu. Zřejmě jsem vypadal hladově.
Namazali mi kotník nějakou mastí, otok trochu splaskl, bolest polevila, takže jsem se po dvou hodinách vydal na Balcluthu a pak na Alexandru. Tam jsem pěší putování zabalil, protože kotník už odmítl fungovat. Na West Coast a potom do Aucklandu jsem jel stopem. Vrátím se k té rodině. Evidentně byli chudí a evidentně nevypadali nešťastně. Měli pět dětí a měli se co ohánět. Něco podobného jsem viděl i v Chile. Tam byli ještě větší rodiny. Ti lidé se smáli, celé rodiny chodily spolu po ulicích, byl to pro mne vždy nádherný pohled. Tihle lidé v Saint Clair měli pronajatý dům, na hypotéku by asi neměli. Smířili se s tím, že si dům najmou. Asi měli běžné starosti, jako všichni lidé, přesto jim nečinil problém pozvat cizího člověka a nabídnout mu pohostinství. Zřejmě věděli, že i tak hlady neumřou.
Vždycky, když čtu o tom, jak někoho dusí hypotéky, pak si říkám, že kolik znám lidí, kteří žádnou hypotéku nemají, bydlí v pronajatém bytě a žijí. Dobře žijí, žádní chudáci. Mám pár takových kamarádů, kteří říkají. „Na co si brát hypotéku, když si byt najmu, když chci, přestěhuji se a vystaráno.” A tohle říkají například velmi slušně vydělávající advokáti. Banky vydělávají jen proto, že se najdou lidé, kteří si myslí, že to jinak nejde.
Nakonec, kdo chce, vždy si děti pořídí, vychová, smíří se s tím, že se jeho životní úroveň sníží. Kdo chce žít s dětmi pořád jako svobodný, pak zřejmě zažije zklamání a dá najevo své sobectví, které zabalí do nářku o nemožnosti mít víc dětí, protože má hypotéku, neví co bude za dvacet let atd atd. Jo jo, já nevím, co bude zítra. Natož za dvacet let. Jenže asi jsem prosťáček Boží, který si říká s Kristem. „Nestarám se co bude zítra, dnešek má dost svých starostí.”
Pochopitelně, dělám si malou rezervu, šetřím peníze, ale zase přemýšlet ve třiceti, co bude v důchodu, jestli mám mít děti,nebo ne, to mě ani nenapadlo. Tedy je fakt, že o tom moc nepřemýšlím ani dnes, když se ten důchod neodvratně blíží. Něčím se zabývat budu. Budu-li schopný, pokud nebudu, zřejmě budu „živořit a plakat” nad tím, jaké to bylo krásné, když sem byl mladý. Stejně jako plakali důchodci v mém mládí, že nic nemají, že o ně nikdo nestojí, že si děti přijdou jen pro peníze. Mnohdy tomu tak bylo, ale většinou ti lidé litovali, ne že jsou chudí, ale že nejsou mladí.
Protože pro většinu lidí ve stáří je ten smutný fakt, že mohou být sice finančně zajištěni, ale ona osamělost je asi nejhorší, co mohou zažít. Zase ovšem, když si člověk pořídí děti, pak má šanci, že nebude osamělý, že tu budou vnuci, že má aspoň komu zavolat, nebo koho navštívit, případně někdo navštíví jeho. I přesto, že jsem rozvedený, snažím se mít dobré vztahy se svými dětmi, protože rodina je rodina. Žádná sociální politika rodinu nenahradí, ta ji spíše rozbije.
PS:Našel jsem ty dvě fotografie z Nového Zélandu z návštěvy v té rodině. Dcery I
Dcery II
