Konec dobrý, všechno dobré, se říká. Tomáš mi přivezl počítač, který jsem minulý týden v podstatě odepsal, aby mi řekl, že celá chyba byla pouze v napájecím kabelu.
Konec dobrý, všechno dobré, se říká. Tomáš mi přivezl počítač, který jsem minulý týden v podstatě odepsal, aby mi řekl, že celá chyba byla pouze v napájecím kabelu. Jsem rád, že nemusím kupovat nový PC. Tedy, ne že bych ho zas až tolik potřeboval, dva počítače by mi měly stačit, ale ten na experimenty je holt na experimenty. Přišel bych o zábavu.
Jo, kde jsou ty časy, kdy jsem míval jeden počítač, za 16000 Kč, disk 1.6 Giga? Kolik to mělo paměti ani už nevím. Myslím tak kolem 128 mega. Jak jsem si s ním vyhrál. Skončil ve sběrně surovin, nebo kde. Měl jsem na něm Windows 98, naštěstí jsem po čase přešel na Linux a další Open Source systémy.
Takže jsem k večeru zapojil PC, chvíli si četl, koupil jsem si další zajímavou knížku, „Evoluce svým vlastním tvůrcem.” od bývalého soudce Miroslava Veverky, který sice vystudoval práva, díky bolševikovi, po roce 1970 nesměl jako právník a soudce pracovat, tak aby jeho mysl nezahálela, studoval přírodní vědy a jelikož je ročník 1927, ve stáří napsal během sedmi let knihu, dá se říci encyklopedii pro laiky, která podává ucelený přehled o přírodních vědách, podle toho co jsem zatím četl a jak pánové dr.Grygar a profesor Petříček potvrzují.
Kniha je navíc psána velmi čtivou a srozumitelnou formou. Co ten člověk musel načíst a nastudovat si ani netroufnu odhadnout.
Pan doktor Veverka holt patří mezi ty lidi, které jsem celoživotně obdivoval. Jedním slovem: Vzdělanec. Nikoliv intelektuál, ale člověk, jehož šíře vzdělání fascinuje. Na rozdíl od těch mnohých „vševědoucích„ politologů, levicových intelektuálů, co všechno vědí, jak žít radí, co si máme myslet, napovídají, ale výplatu si spočítat neumí, neb matematika a jiné přírodní vědy, jsou pro ně sprostá slova. O IT oborech ani nemluvím.
Někdy žasnu, jak jinak docela chytří lidé, nejen že neumí počítat, ale neumí zřejmě ani číst, protože kdyby uměli číst, tak si přečtou návod a umí třeba poslat mail. Onehdy jsem jednomu, jinak chytrému muži vysvětloval jak poslat mail. Nezvládl to. Pravda, zkoušel jsem to přes telefon, nešlo to.
Některé lidi počítač, nebo nějaká jiná technika jakoby uhranula. Ztuhnou jako myš před zmijí, nejsou schopni vidět zcela evidentní věci, nejsou schopni ani číst zcela srozumitelné návody. Tedy mě srozumitelné připadají a dokonce je čtu už drahná léta v angličtině. Jak říkám. Prostě ztuhnou, jestli odporem k technice, nebo strachem z poškození té „drahé techniky” mi většinou není zcela jasné. Spíš si myslím, že nechtějí číst a přemýšlet o těch technických záležitostech. Zřejmě je nějak pod jejich důstojnost, zabývat se takovými nepodstatnými detaily lidského života.
Mnozí mají strach aby je ta technika nepohltila, pravděpodobně se bojí toho, že nemají dost sebeovládání. Jenže občas přemýšlím, že se někteří nijak nebojí kořalky nebo drog. Tam žádný strach neprojevují. Vždy mě fascinují racionalizace některých, že nemají čas se něco učit, aby si zároveň stěžovali, že sice by potřebovali s tou technikou umět, ale je to nad jejich síly.
Já bych zcela skromně řekl, že jsou líní jako veš si k tomu sednout a zkusit překonat strach z toho, že sami před sebou budou za hlupáky, případnou mírnou bolest hlavy pramenící z nezvyklého způsobu myšlení. Ovšem bolest hlavy, nebo abstinenční příznaky snášejí mnozí mužně, Nebo skvěle žensky.
Poznal jsem už dostatek žen, co snášejí bolest hlavy z chlastu, ale už hůře z učení. A nejednalo se o žádné blbky. Inu ženy se snaží celkem „úspěšně” dohonit, některé i předhonit muže v disciplínách dost vyhrazených mužům. Byly sice vyjímky, ale ty potvrzovaly pravidlo. Pravidlo znělo: Ženy se obvykle do bezvědomí nezpíjejí. Pravda, nebylo to emancipované, ženy díky tomu, že zůstávaly střízlivé, byly vystaveny útlaku mužů. Aspoň to některé z žen dnes tvrdí.
Prostě měly tu dřinu kolem dětí nikam se nedostaly, chlapi se váleli na poli a v lese. Tam si užívali, pak dorazili domů, znásilnili ženy, udělali ji dalšího parchanta, aby ji připoutali. Říkají. Ty feministky. Jenže protože čtu i literaturu z osmnáctého, devatenáctého století, tak se dočítám stesky mužů, že jim ženy vládnou, pořád něco vyžadují, pořád mají ti muži peklo ze života díky ženám, atd. Kdo tedy kecá? 🙂
Jo některé komentující ženy v komentářích vykládají minulost jako jedno velké utrpení žen. Jako by jim nedocházelo, že mít dost dětí byla nutnost, protože pokud měli jen jedno, dvě, většinou se potomků nedočkali.Ti rodiče. Život byl tvrdý, pro muže i ženy, lidé byli mnohem víc vystaveni osudu. Musím ovšem přiznat, že se začínají množit i ohlasy žen, které říkají.
„Ani tolik o tu emancipaci nestojíme. Docela rády si necháme pomoc do kabátu, rády zůstaneme doma s dětmi, rády si užijeme toho, že nemusíme stíhat jak kariéru, tak děti.” Jistě, vůbec nemám nic proti tomu aby ženy měly rovná práva, měly stejné možnosti, jen si myslím, že ne všechno, co se za práva vydává a za nějakou civilizační vymoženost, ženám a dětem prospívá.
No jo, tak to v životě někdy chodí. Jak tak sleduji ty spoluzávislé ženy, které si nedají říct, nechtějí se zbavit toho trapiče, lotra a hajzlíka. Takhle „vlídně” je pojmenovávají. Pláčou a nic pro sebe neudělají. Tak si říkám. „Máte berušky jen co si zasloužíte.” Zrovna jedna včera dovedla svého partnera na skupinu, ačkoliv s ním nemá ani děti, ani majetek, prostě se rozhodla, že ho bude zachraňovat. Předevčírem mi napíše zprávu, že ho soused našel na ulici zkrvavělého, když šel na nákup.
Zpráva vyznívá tak, že to vypadá, jako když ho někdo přepadl. Leknu se, ale nedá mi abych se nezeptal jestli pil. Jasně, že pil. Zpil se do bezvědomí. Neřekla by mi to, kdybych se dal nachytat na historku, že ho potkalo neštěstí. Jo, to ho potkalo, ve formě recidivy a 4.3 promile v krvi. Dostal peníze a několik dnů se připravoval jak si tu tlamu vožere. Povedlo se mu to. Hotová prasečí chřipka.
Pochopitelně, ona ho bude zachraňovat, bude ho krýt, bude zkoušet jestli náhodou se to nedá ututlat. Chápu ji. Bere to jako své osobní selhání. Pijící matku nezachránila, tedy zachrání milého. Jednou to přeci vyjít musí. Hazardní hra o svůj vlastní život.
I takhle se projevuje spoluzávislost. Krytím, omlouváním, tajením recidivy, nebo voděním na skupinu. Je to stejná dřina se spoluzávislými, jako se závislými, se stejnými výsledky, probíhají tam podobné nebo, stejné racionalizace. Někdo si říct dá, někdo nedá. A bude to pořád stejné. Až do skonání světa, jak se říkávalo.
Nic, vyspal jsem se, napsal blog, jdu s e protáhnout a v devět přijde klient. Tak ještě dnes dopoledne práce a pak až do pondělí do jedenácti pohoda, lahoda. Třeba má milá uspěje u zkoušek a přijede večer. A dáme si něco dobrého a udělám ji kafe s mlíkem. Jo jo.