Jeden den nenapíši blog a už se ozývají hlasy, co že se děje? Neděje se nic. Prostě pršelo, neměl jsem náladu se rozepisovat.
Jeden den nenapíši blog a už se ozývají hlasy, co že se děje? Neděje se nic. Prostě pršelo, neměl jsem náladu se rozepisovat. Raději sem si četl „Válku s policajty, “ která probíhá v médiích mezi vládou, parlamentem a policajty. No policajty sice nemusím, ale platíme je za to že se starají o to aby byl dodržován zákon, chrání majetek občanů a státu. Což je v podstatě totéž. Stát jsme my občané. Stejně tak platíme vladu a parlament aby stát spravovali, nikoliv beztrestně hýřili a rozkrádali společné.
Takže je docela dobře, že existuje alespoň v náznaku nezávislý policejní sbor, nezavislé státní zastupitelství a nezávislá soudní moc. A páni ministři, včetně poslanců to ráčí vzít na vědomí.
Vypadá to docela zajímavě. Začne se s jedním a najednou další a další. Jasně zatím mají někteří imunitu. Ovšem za dva roky, lotři jak na pravici, tak na levici, nemusí být vůbec poslanci. Stejně jako „kmotři“ nemusí být stále ti vlivní, protože opravdu stačí pár namichnutých a hlavně nezávislých policajtů, státních zástupců, popřípadě soudců a už se někteří kmocháčkové vezou.
A jak je známo, příklady táhnou. Jestli něco funguje, pak právě ty výstražné příklady. Jeden, dva, tři dobře zavření poslanci, dají všem jasnou informaci, že parlamentní demokracie a kapitalismus neselhal. Prostě jen několik lidí má pocit, že si může dělat, co chce, aby nakonec s děsem v očích zjistili, že je vodsaď až pocaď.
To vodsaď až pocaď mi pripomíná jak sem měl v Kaswjovicích zajímavou diskusi s jedním hostinským, který zřejmě uvízl v tězkém socialismu. Přišel jsem do restaurace, slušně a nahlas pozdravil, rozhlédl se a pan šéf pravil. „hledáš ztracený den?“ Otočil jsem se, vlídně se zeptal, „jsme snad na stranické schůzi, že si tykáme a říkáme si soudruhu?“ pronesl něco ve smyslu „pardón“ takže jsem mu sdělil, že nehledám včerejší den, pouze zásuvku, kde bych si mohl dobít mobil. Vyjel na mě. „Co se takhle zeptat jestli smím?“ pobavil mě pupkáč, neb jsem my vysvěrlil, že napřed najdu, pak se zeptám, mimo jiné si také chci dár něco k jídlu a k pití. Uviděl jsem zásuvku, zeptal se jestli smím, nevrle řek, „smíte“‚
Usedl jsem, zapojil iPhone prohlédl jídelní lístek, a čekal. V tom čase čekání jse vyřídíl dva maily, jeden telefon a pan vrchní nikde. Bavil se u pípy o politice. Takže jsem dopsal mail, vzal jídelní lístek, řekl „zřejmě máte už dost vyděláno a hospodu su držíte jako hobby.“ Vzal ruksak a šel. Povykoval za mnou, že místo telefonování si mám říct, co chci. Otočil jsem se a vysvětlil mu, že tom jak využiji svůj čas je jemu, do toho zcela hovno. On je tam na to aby nabízel. Nechodím do hospody prosit. A že své peníze klidně utratím jinde.
Také že jo. Popošel jsem tři kilometry, našel skvělou hospodu ve Lnářích, číšník mi ukázal zásuvku, dal jsem si skvělý bramborák s kuřecí směsi poklábosili jsme o životě a kšeftu, včetně kapitalismu. A pak jsem popošel dalších pět km, utábořil se, postavil stan, jen ho postavil, začalo pršet, ale ráno svítilo slunce, tedy stan btl suchý já vyspalý a miřím na Mirotice. Jo jo. Moc sem toho neušel kvůli dešti v poslesních dnech. Něco jo, ale ted bude hezky tak se to třeba zlepší.