Posílá mi dcera fotky vnuka. Hezky roste a nabírá váhu, tak mám radost. Přeci jen, bylo jeho narození dramatické. Ale díky internetu jsem pravidelně informován, mailem i přes Skype.
Posílá mi dcera fotky vnuka. Hezky roste a nabírá váhu, tak mám radost. Přeci jen, bylo jeho narození dramatické. Ale díky internetu jsem pravidelně informován, mailem i přes Skype. Pár kliknutí myší, pár klávesových zkratek, (když jsem v Linuxu jako teď, tak preferuji zkratky) a už je vystaráno. Vidíme se, slyšíme se.
Povídala krásná paní ve včerejší debatě, mimo jiné, že bych se neměl uzavírat do svého vlastního světa. Později jsme si vyjasnili, jak to s tím světem je, ale je pravdou, že čtu mnoho, čtu rád a v novinách a v blozích jiných blogerů, jen málo povzbudivého. Takže si rád udělám svůj svět, kde je hezky, vítr fouká mírně, slunce hřeje a cesta není moc do kopce a ještě k tomu do dlouhého kopce. Nejen v blozích, ale i ve skutečnosti. Ovšem, ten svůj hezký svět nemám zas až tak často.
Také jsme s krásnou paní hovořili o feministkách a zavržených otcích. O obojím jsem toho napsal docela dost. Nakonec být zavržený otec, je „med„ co si mažu denně na chleba ještě dnes. Jednou zavržení jsem zrušil, druhé ještě prožívám. Docela mě i„pobaví,” když mi někdo, kdo tuhle zkušenost nemá, začne vykládat, že ví o čem že mluvím a píši, že mu neříkám nic nového. Obávám se, že je tahle zkušenost nepřenosná. Podobné jako si číst o milování a milování prožívat.
Jenže prožívat milování je zcela odlišná zkušenost od zkušenosti být zavržený otec. Rozhodně milování je příjemnější. Zkušenost mám s obojím, tedy mohu posoudit. Ale i to do mého světa a života patří, stejně jako mé cesty, přečtené knihy, nebo zhlédnuté filmy, co mě baví a dělají mi dobře na duši a tím pádem i na těle. Být zavržený otec nedělá dobře na duši ani na těle.
Ono to prožívání má vliv na tělo jako takové. Prostě když se člověku nad tou nespravedlností sevře srdce, není k užitku ono sevření, ani duši ani tělu. Jak už bylo řečeno. A rozhodně mě nebaví potom debata na téma, problematičtí muži v manželství. Mě osobně to nijak nepomůže ani neuleví, když se dozvím jako argument, že jsou muži, kteří se nestarají o své děti.Případně třeba mlátí své ženy. Znám takových mužů také dost.
V terapii, pokud mi klient vykládá o takových zážitcích, tak se mu většinou nesnažím říci, že vím o čem mluví. Spíš mu říkám, že rozumím tomu, že je těžké žít bez dětí, bez ženy, kterou miloval a ona ze zklamání, že ji nevyšlo něco, na čem ji záleželo, odpírá za trest děti. Nebo, když klientka nemá nohu, a ještě k tomu je po operaci rakoviny ledviny, že vím o čem mluví. Nevím, na mou duši nevím. Zatím nohu mám a po operaci rakoviny také ještě nejsem. Mám takovou klientku, velmi vzdělanou dámu, a nijak ji nezávidím třeba její „fantomové bolesti.” Plus tu operaci. S tím bych vážně žít nemusel. A pokud mě téhle zkušenosti Pán Bůh ušetří, myslím, že budu rád.
Jo, i tohle je můj svět. Svět lidí a s lidmi, kteří mají svá trápení a své radosti. Docela rád poslouchám onu zmíněnou klientku, pokud třeba mluví o tom, co pěkného četla, dělala, viděla. Má vědeckou hodnost a velký rozhled. To trápení k tomu. Přesto je ona žena, žena s poměrně slušným optimismem a schopností snášet život. Takže mě občas serou politici, protože jiné vhodnější slovo pro můj duševní stav, kdykoliv si přečtu nějaké noviny nemám, ale ono nasrání mě přejde, když se vrátím do svého světa, který si mohu upravit k obrazu svému. Abych se v něm cítil dobře a nebyl zavalený špínou až do pasu.
Chápu rozčilení lidí, kteří se nemohou dívat na ty zlodějny kolem sebe. A také chápu a rozumím těm, co říkají, že je sice mnoho zlého, ale bylo by smutné pro ošklivé věci, přestat vidět, krásné holky, zpívat melodické písničky a nebo se dívat na odvážné muže, co reprezentují spravedlnost, čest a poctivost, alespoň ve filmu, jako je například Gary Cooper v jeho nejslavnější postavě šerif Kane ve filmu „V pravé poledne.” Protože vidět jen špínu, znamená, věřit těm všem škarohlídům, co mají zastřený zrak a nikdy nic hezkého neviděli.
Jsou podobní těm feministkám a nebo opilcům. Feministky nevěří, že existuje chlap, co stojí za řeč a nikdy neprožijí lásku, orgasmus, protože se nikdy tomu plně nevydají. Ony se vydají jen své válce s muži napospas a podobně ti opilci, co milují sobecky jen svůj chlast a své ženy považují ve zkratce řečeno, za krávy, co jim překážejí v jejich „mužské zábavě. K tomu své děti jako obtíž, kterou si přivodili díky tomu setkání se ženami. Vím, že jen jsem napsal něco ve zkratce, která plně neobsahuje všechny fakta.
Protože, jestli mi něco činí potíž, tak ti detailisté, kteří trvají na přesném ničím se neodchylujícímu, podrobnému popisu, co má plně ukázat pravdu. Tak ty mám fakt rád. Ty skutečně miluji. Dále hlavně mám v lásce ty, co třeba v internetové diskusi neopomenou zdůraznit své vzdělání, gramatické chyby oponenta a vypíchnout svůj neomylný „psychoanalytický” pohled na člověka s jiným názorem. Nikdo je o terapii a nebo diagnosu nežádá, leč oni ji veřejně sdělí.
Časem zase dorazí klient, co má skoro vše na co si přeje, leč nemá také život nijak lehký. Ne že by finančně strádal, ale spíš strádá vztahově. Odpustil své ženě nevěru a teď si s tím odpuštěním neví rady. Tolik chtěl znát pravdu, když se ji dozvěděl, tak neví, co s tou pravdou počít. Ženu miluje, leč představa, že někdo jiný souběžně s ním ji zná nahou a do všech detailů.mu evidentně nečiní dobře. Tolik si přál aby s ním znovu byla, a když s ním je, tak zas neví, jak se k ní chovat. Nebo spíše ví, jenže má s tím potíže.
Jo, opakuji stále znovu a znovu. Když už je někdo nevěrný, tak ať si užije, je-li co si užít, a doma je tom užívání zticha. Protože ta pravda většinou bývá smrtelná. Přeneseně i doslova. Zabíjí vztahy a někdy i lidi. Nebo způsobuje takové trápení, že ti lidé jsou sice spolu, ale v takovém zvláštním rozpoložení, že chvíli se radují a chvíli pláčou. A skutečně mnohdy nevědí, co chtějí a ona pravda je blokuje v rozhodování. Tak to byl blog o mém světě. Někdy je hezky, někdy méně hezky dnes nejsem v blázinci a čeká mě docela volný den. Jo jo.