Markéta je stále v nemocnici a vůbec se ji ta situace nelíbí. Nedivím se ji.
Markéta je stále v nemocnici a vůbec se ji ta situace nelíbí. Nedivím se ji. Chce jít domu a říká; „nemám tady motivaci, jen přemýšlím a nebojuji.” Já ji na to odpovídám; Když už mermomocí chceš používat tenhle termín boj, tak si zkus uvědomit, že tvůj „tvůj boj” je teď: trpělivost, ochota spolupracovat s lékaři, dodržování léčebného režimu. Můžeš zkusit relaxaci, sankalpu a udržet se pokud možno, díky těmhle nenásilným metodám v dobré mysli. Samozřejmě ji chápu. Pobyt v nemocnici, kdy člověku opravdu něco je, není zrovna nejlepší životní situace. Ale myslím, že jiná cesta, když už někdo chce „bojovat za své zdraví, ” jednoduše není. Sám jsem v životě hlavně v mládí díky svému způsobu života v nemocnici ležel často. Nebyl jsem moc trpělivý, utíkal jsem v noci za děvčaty, dokonce mě jednou vyhodili za nepovolené opuštění. Zcela reálně usoudili, že jsem zřejmě už zdravý, když mohu trávit noc na zábavě a pak jít ještě ke slečně, vylézt po hromosvodu do druhého patra, kde mě při té akrobacii nachytala mladá a krásná lékařka. Nachytala a neukecal jsem ji.
Až mnohem později jsem se zklidnil, ale vždy když mi něco opravdu bylo, jsem spolupracoval. Mám štěstí, že celoživotně „trpím důvěrou v lékaře.” Takže pokud jsem nemocný a vstoupím do ordinace libovolného lékaře, mé potíže se minimálně o padesát procent sníží. Sám na sobě si ověřuji, že ono biblické ať se ti stane podle tvé víry… funguje. Funguje, protože jsem se narodil s darem víry a důvěry. Lidé, kteří nemají tento dar mají dost těžký život. Lékaře vnímají jako protivníka, který nerozumí své práci, kterému je nutné nevěřit z principu. Samozřejmě jsme zažil i chybující lékaře, leč pořád se mi vyplatilo dělat to co mi říkají.
To že je Markéta nemocná není příjemné především pro ni. Je zvyklá pracovat a najednou má ležet a čekat co přijde. Tohle je asi na nemoci to nejhorší. Čekání na uzdravení. Potíže se zdají být nekonečné, čas neplyne, a naděje ne vždy se hned dostaví. Tady se právě ukazuje nejvíc, že nikoliv boj ale to tiché málo viditelné konání a čekání má největší účinek. Pokaždé kdy jsem byl v nemocnici, jsem si dělal všechno co by mě mohlo alespoň trochu zabavit, přeladit, odtáhnout mysl. V nemocnici a i ve zvládání potíží s chutěmi na drogy. Uvědomit si situaci, nenamlouvat si jak je to lepší než kdysi. (Život v minulosti nemá smysl.) A hledat prostředky jak se oprostit od myšlenek, které vyvolávají paniku a katastrofické scénáře.
V době kdy jsem měl zápal plic a bylo podezření na nádor, jsem se bál, nechtěl a zároveň jsem si uvědomoval, že je to reálné. Čekal jsem na CT a potom na výsledek. Tohle trvalo víc než týden. Cíleně a systematicky i v tom strachu jsem promýšlel, co budu muset udělat, když se ono podezření potvrdí. Měl jsem strach a doufal jsem. Modlil jsem se za dvě věci. Ta první aby se podezření nepotvrdilo, ta druhá pokud to tak bude, abych se s tím dokázal vyrovnat a našel sílu udělat věci, které je nutné udělat.
Lidé kolem mě se snažili mě podpořit. Ovšem v životě stejně jako v psychoterapii platí jedno. Přes veškerou pomoc a podporu jsou věci, které musíš udělat jen ty sám. Jen já sám jsem se modlil, jen já sám jsem hledal přeladění a odtažení od toho vědomí, že klidně mohu umřít, ne za dvacet a více let, ale za týden, půl roku, rok. Konečně mého tátu odvezli do nemocnice s bolestmi hlavy, pak se ukázalo, že je to nádor na plicích a ony bolesti byly vlastně metastázy a on během dvou týdnů zemřel. I na tohle jsme myslel a přesto jsem doufal, že to bude jinak. Úleva, když se ukázalo, že je to opravdu „jen a jen zápal plic virového původu” byla obrovská. Čas od času se mi ten čas připomene. Nemládnu a zdravější než kdysi také nejsem. Ale tam jsem si doplnil svoji teorii o nebojování, ale o konání. Konání věcí, jež vedou k mému prospěchu, které mají smysl.
Mnohdy, když jako včera říkám pacientům. To že máte chuť se zpít do bezvědomí a zlobí vás to a pak se ujišťujete, že jste lepší než kdysi je vlastně zastírání skutečného stavu. Chuť napít se není morální selhání. Jednoduše v zátěžové situaci vás organismus reaguje jako organismus závislého. Nejste proto horší a není nutné se tvářit, že jste lepší než kdysi. Prostě vezměte tu informaci organismu na vědomí, udělejte to co vám prospěje a udrží vás střízlivé a pak je vše v pořádku. Pokud se budete přesvědčovat, že vlastně jste lepší než kdysi, tak se nenaučíte pracovat se signály, které vám váš organismus přes mozek posílá. Ujišťovat se když jdete kolem hospody, jak je to skvělé že tam nejste vám částečně, nebo zcela znemožní pochopit co se vlastně děje, jak jsem na tom tady a teď? Máte chuť se napít a místo práce s přeladěním za pomoci nějakého činu se ujišťujete, že jste v pořádku. Přitom se většinou zlobíte a ještě zastíráte i tuhle skutečnost. Jen aby ostatní viděli, že jste v „pohodě.” Stejně jako závislí u hospody zastírají, tak i někteří nemocní zastírají skutečnost sami před sebou. Zbytečně.
Tehdy v době kdy jsem ležel se zápalem plic jsem si uvědomoval, že jsem nemocný, skutečně nemocný. Byl jsem slabý, chodil jsem jak malé dítě. Zlobila mě má slabost. Byl jsem netrpělivý. Potil jsem se tak, že jsem během dne klidně dvakrát vyměnil pyžamo protože jsem ho měl mokré i přesto, že jsem skoro nevyvíjel tělesnou činnost. Ale uvědomoval jsme si smysl pocení. Pocení mě oslabuje pro tuhle chvíli ale díky němu odcházejí toxické látky z těla. Přenesl jsem mentální pozornost na oblast zánětu a v krátkých relaxacích, (dlouhou pozornost jsem neudržel) jsem používal sankalpu, že nádor (v čase kdy jsem ještě nevěděl, zda ho mám či ne) a potom zánět odchází s potem. V čase kdy jsem se osprchoval, převlékl do suchého pyžama jsem si užíval ten pocit čistoty a suchosti. Sice po dobu dvou týdnů jsem si nijak zvlášť tyto dva pocity dlouho neužíval, ale přesto ty krátké chvíle naplno. Později, když jsem přestal být tak slabý a malátný, trochu jsem zesílil, jsem začal cvičit.
Napřed jsem jen stál a udržoval chvilku rovnováhu, potom lehce protahoval. Pár minut. Tak dvě tři. Ale cítil jsem, že se rovnováha obnovuje, pohyblivost zvětšuje a bolest svalů ustupuje. Onen ústup nebyl nijak rychlý. Žádné zázračné uzdravení. Co tam pro mne bylo důležité, že jsem společně s medikací, kterou jsem bral a již jsem se nijak nezříkal, měl pocit, že i já mám svůj život ve vlastních rukách. Netvářil jsem se pozitivně ve smyslu, všechno je v pořádku, žádná nemoc není, ale choval jsem se pozitivně ve smyslu. Jsem na tom momentálně špatně, ale je na mě jestli to zůstane tak špatné a nebo, jestli se mi to podaří alespoň o kousek zlepšit. Vnímal jsem každý ústup bolesti jako výsledek léčení plus mého chování.
Po čase jsem už v nemocnici začal cvičit jógové a relaxační techniky skoro ve stejném kvantitě a intenzitě jako doma. Spolupacienti se divili. I smáli. Po propuštění jsem systematicky přidával. Domů jsem šel dřív než byla prognoza. Řádně propuštěn. Sice jsem za tři měsíce onemocněl znovu, a to boreliozou, ale nakonec i to jsem zvládl. Stejným způsobem. Přelom roku 2002/2003 byl pro mne z tohoto hlediska velmi náročný. Zároveň stejně jako závislost smysluplný. V obojím případě jsem si uvědomil, že s podporou druhých svedu víc a že změna chování při vědomí vážnosti situace má svůj efekt ve zlepšení, jež mi ledacos dovoluje. Nechal jsem doktory aby dělali svoje, neházel jsem jim klacky pod nohy a také jsem dělal svoje. Výsledek se dostavil.
Tak Markéto, klidně bojuj, ale nevím jestli je to nejefektivnější způsob uzdravování. Modlitba, sankalpa, relaxace a malé činy se mi zdají výhodnější.