Nosiči a posunovači

Krásná Gabriela včera prohlížela mé fotografie na mém infu a ptala se mě jestli ona cesta splnila mé očekávání.

Krásná Gabriela včera prohlížela mé fotografie na mém infu a ptala se mě jestli ona cesta splnila mé očekávání. Odpověděl jsem jí že ano, nacež jsem jsem se dozvěděl, že jsem šťastný muž, kterému se plní všechny přání. Byla noc a neměl jsem nějakou zvláštní chuť na hlubokomyslné filozofování. Na tuhle činnost nemám většinou chuť ani přes den. Dnes jsem jen tak nechal volně plynout myšlenky a zjistil jsem jednu věc. Že je už hodně dlouho, kdy jsem něco od něčeho čekal. Jdu na sraz a nemám očekávání, jedu do Kanady a taktéž nemám očekávání. Lidé se mě ptají co chci vidět a já ani nevím. Nechám vše osudu. Snad jedině, když jsem nemocný a nebo mě bolí zuby, čekám od lékaře, že mi uleví. Většinou v těchto případech očekávám správně. Ani nevím jak se stalo, že jsem přestal čekat něco skvělého, něco úžasného. Nečekám kam se posunu, nečekám co mi to dá, jak říkají naši pacienti. Když z nich loudím jak s e cítili na programu. Já jim říkám, že jsou „posunovači a nosiči.”
Tihle posunovači a nosiči, pokud se jich zeptáte jak jim třeba je na programu, na komunitě, odpovědí, že nijak, nic jim to nedává, nic jim program nepřináší a oni nemají pocit, že se posunuli. Jiní pro změnu zase tvrdí, jak a kam už se posunuli, co jim to přineslo a co jim dává třeba cvičení jógy, skupina léčba, procházka. Já vím, že se obvykle čeká nějaký úžasný zážitek. Před odletem do Kanady několik dam se mě pokoušelo infikovat tím, že se asi musím hrozně těšit na ty zážitky. No nijak zvlášť jsem se netěšil, protože jsem neměl vlastně na nějaké těšení ani chuť. Byl jsem zvědavý. To ano. Zvědavý na počasí, lidi, krajinu. Věděl jsem že to bude náročné a doufal jsem, že zvládnu zátěž, která mě čeká. Nevím kam mě posunulo ono zvládnutí, celkem, ale žádný posun nepotřebuji, dokonalost mě neláká a především si hodlám užít. Pokud se dá za užití považovat, bolest nohou, strach z medvědů, z bouřek, které mě mohou chytit cestou a zrovna se není kam schovat.
Sem tam občas užít i toho, že je všude daleko. Pěšky, ale i autem. V Kanadě je prostě všude daleko. Takže jestli jsem se někam posunul tak osm set kilometrů pěšky dál po silnici co má romantické jméno Cariboo Highway. Plus vedlejší silničky. Tohle a ještě něco další je z mého hlediska jediný viditelný posun. Co mi to dalo? No, viděl jsem hory, řeky, Indiány, dva jeleny, králíčky a města co vypadají jako vesnice a kde občas není ani prodejna oděvů. Protáhl jsem staré kosti, nadýchal se čerstvého vzduchu, shodil pár kilo, koupil si klobouk typu Fedora značky Indiána Jones. Jeansy značky Wrangler a Levi Strauss, pár starších filmů s Johnem Waynem a Clint EstWoodem plus další tituly. Naštěstí nemají české titulky, takže jsem nucen si pouštět ke zvuku anglické titulky a tak se pokusit víc rozumět. A co je hodně důležité, seznámil jsem se osobně s Miladou a ač si spousta lidí myslí, že si ženských moc nevážím, (což je omyl) tak ona patří do té kratší řady těch žen, kterých si vážím. Stejně jako si vážím své kmotřenky a ještě dalších. O kmotřence jsem už kdysi psal.
Nepopírám, že většinu dnešních žen považuji za více či méně rozmazlené, ufňukané a nešel bych s většinou ani na půldenní výlet. Jsou, ale takové, co bych je sebou do Kanady vzal. I když ony třeba nemají v lásce strádání dlouhých cest a života pod širým nebem. Abych se vrátil k těm posunovačům a nosičům. Ti první jsou nejistí lidé, kteří se dožadují ujištění o své schopnosti. U pacientů v terapii závislosti je tohle zcela běžné, je za tím touha být viděn jako skvělý/á, úžasný/á, dokonalý/á. Ti druzí pro změnu zase mají pocit, že když u něčeho neomdlívají krásou, pak je to šunt, co nemá s uměním a nebo dobrou terapií co dělat. Nevyvracím jim tuhle pověru. Nudí mě. Stejně jako mě nudí kritiky filmů a knížek, tak mě nudí požadavky posunovačů a nosičů na dokonalost v umění v terapii a jiných podobných disciplínách. Nejnudnější jsou co požadují dokonalý život.
Jedna věc je technické provedení, tam nemám rád chyby, druhá umělecká kvalita. Nikdo neumí popsat co je mravnost a všichni nějak cítí, že vědí, co to znamená. Zrovna tak nikdo neumí popsat co je umění, ale když jsem si včera pouštěl film „Missing” najednou jsem věděl, že to není běžný western jakých jsem viděl desítky. Vtáhl mě do děje, tak že jsem skoro ani nedýchal. Z mého hlediska umění. Co mi to dalo nevím, ale vím, že jsem byl napnutý, fandil jsem hrdinům, neměl jsem rád padouchy a cítil jsem uspokojení, když je nakonec skoro všechny postříleli. Co taky jinýho s padouchama, co kradou a týrají ženský, se dá dělat, než je postřílet? Těšil jsem z toho, že spravedlnost zvítězila i když to jeden z protagonistů nepřežil.
Zrovna tak, také ještě včera jsem si užil nákup nové bundy u Bushmana, kam jsem zašel s Janou abych si v rámci sponzorské podpory nějakou vybral. Krásná prodavačka, která byla nejen krásná, ale i milá mě překvapila otázkou, jakou že si přeji. Nevěděl jsem, ale prošel jsem se po krámu, pár jsem jich zkusil a pak si vybral tu, co mi nejvíc vyhovovala. Od Bushmana jsme šli pěšky z Lazarský na Smíchov, kde jsme měli sraz s lidmi chatu. Klábosili jsme z Janou, jen tak o budoucnosti. Samozřejmě, že si přeji, aby budoucnost byla růžová, ale přát si a očekávat je rozdíl.
Po příchodu do pizzerie, než se ostatní dostavili, jsme se v klidu najedli. Postupně se dostavovali další a hovor plynul. Největší radost mi udělala kmotřenka Kristýna,která se dostavila i s tříletou dcerou Žofii. Kmotřenka Kristýna mi devět let dělala koterapeutku a považuji ji za jednu z nejlepších terapeutek co znám. Povídali jsme, vzpomínali. Celkem jsem od onoho srazu nic nečekal, žádný úžasný zážitek, ale když jsem šel domů, měl jsem klid a radost na duši. Navíc jsem se dobře najedl a dal si i bezva zmrzlinu- Zmrzlinu mám rád. Jenže se musím lehce omezovat abych nevypadal jako kulička na nožičkách.
Musím konstatovat, že jsem se nikam neposunul, skoro nic mi to mimo radosti z hezky prožité soboty nedalo, a tedy žádný zvláštní užitek nepřineslo. Opět jsem se nikam opět neposunul a nic nedostal. Přesto musím říct, že to byl velmi fajnový den. Pro mne. Navíc jsem opět přišel na několik drobností jak nainstalovat a nastavit přehrávač Kaffeine ve Slackware aby přehrával i ty kódované filmy z Kanady. Nainstaloval, nastavil a měl radost. Olympiáda končí, to mě netrápí, protože bude fotbal, liga Mistrů a přenosy z Premier League. Což mi k osobní zábavě v televizi stačí.
S paní Sovišovou, jsme napsali další díl do programu televize v němž budu účinkovat. Práce nám šla hezky od ruky. Kupodivu jsme se shodli. Jo psát v rámci omezeného rozpočtu není jen tak, ale kde bych před půl rokem čekal, že se mi poštěstí takováhle věc. Mít svoje věci v televizi a ještě v tom vystupovat. Co je na tom nejlepší, že jsem nic neočekával, když jsem psal blogy, ze kterých jsem později udělal knížku. A ejhle, najednou minimálně ještě tři příběhy z ní budou v televizi. Pořád se tomu divím jak se to stalo? Nic jsem nečekal, nikam jsem se neposunoval a jsem tam kde jsem.