Chodím domů dost utahaný, ale má ono utahání jednu výhodu. Bez nějakých okolků zapadnu do postele a spím.
Chodím domů dost utahaný, ale má ono utahání jednu výhodu. Bez nějakých okolků zapadnu do postele a spím. Probudím se ráno brzy, takže všude je klid, a nijak nerušený mohu klidně cvičit, bez obav že zazvoní telefon. Stejně tak dnes ráno, probudil jsem se ve čtyři, vyspalý, sedl k PC, prohlédl si nějaké materiály k isometrickému cvičení, které znovu po létech praktikuji, lépe řečeno, začal jsem praktikovat k běžným jógovým technikám a cítím, že mi těch pár minut navíc, dělá dobře. Navíc, jsou to cviky, které se dají celkem bez potíží praktikovat kdekoliv. Tedy některé cviky.
Dá se říci, že ona tělesná únava pramení také z toho cvičení, ale je to ta zdravá příjemná únava. Byla u mne včera na návštěvě Adéla Kabelková. Scenáristka. Domlouvali jsme spolupráci na pilotním dílu, podle mé nové knihy „Paradox abstinence,” která vyjde do poloviny příštího roku nejpozději. Adéle je tři a dvacet let, je krásná, chytrá, sečtělá, dokonce zná Zaklínače a Buddy Hollyho, což u tři a dvacetileté dívky není zcela samozřejmé. Přes tu znalost starých věcí chce všechno nové a moderní. Což je pochopitelné. V jejím věku jsem měl tak pocit, že jen nové a moderní postupy mohou být k něčemu. Což mě opět vrací k těm isometrickým cvikům.
V roce 1961 jsem začal svou sportovní kariéru jako zápasník. Vydržela mi do dvaceti tří let. Byl jsem na slušné úrovni, dokonce jsem krátký čas závodil na vrcholové úrovni. Během té doby, kdy jsem mohl být na vrcholu, jsem začal „vrcholově” chlastat, což mi vydrželo několik let a bylo po sportovní kariéře. V roce 1962 tedy před padesáti lety, přišel jeden mládenec s tehdy moderní metodou isometrických cvičení. Velmi to propagoval, leč mnoho se to neujalo. Pamatoval jsem si od té doby několik cviků, které jsem čas od času praktikoval, nijak cíleně a nijak systematicky. Po nedělní návštěvě tréninku, kde Václav kladl důraz na ona zmíněná isometrická cvičení, jsem se jim začal věnovat cíleně. Čtyři dny a skutečně mám dost silný subjektivní pocit, že mají opravdu efekt.
Dal jsem si práci najít maximum informací na internetu. Dočetl jsem se o „moderní” metodě isometrických cvičení, případně o power józe, a byl jsem doma. Moderní postupy, staré několik tisíc let. Jak prosté. Stejně tak, když jsem povídal s Adélou. Určitě existují moderní přístupy jak točit seriály, zcela určitě existuje metoda jak zefektivnit tvůrčí práci, ale zjistil jsem jednu věc. Když se vyprávějí příběhy, lidé mají rádi vyprávění s detaily a zároveň náznak tajemství, prostor pro fantazii a představivost. Moderně řečeno imaginaci. Tisíce let stará metoda. Stále modernizovaná, leč mající své zákony. Jako ono cvičení.
Takže píši knihu a chci vyprávět příběh. Ne tak jak se ve skutečnosti stal, to bych mohl napsat biografii, ale jak se mohl stát, stejně tak bych ho chtěl vyprávět v televizi. Možná se mi ten příběh podaří vyprávět jen knižně. Ale zkusím i tu další možnost. V televizi, Ale v každém případě se podívám na to, jak vyprávějí formou obrazu jiní lidé své příběhy. Ty skutečné a ty vymyšlené. Protože jak zjišťuji i vymyšlená postava má svůj vlastní život. Ona sama vlastně určuje kam půjde děj. Ten způsob vyprávění má svou hodnotu.
Na psaní příběhů je zajímavá jedna věc. Nejen že postavy si žijí svůj život, ale samotné vyprávění příběhů evokuje další příběhy, které se vynořují ze zasutých přihrádek paměti. Objevují se lidé, kteří už dávno nežijí a najednou jsou vedle mne jako živí a mluví se mnou. Stejně jako se mnou mluví postavy Jindřicha, Vlasty a jiných které jsem stvořil, on obživly a vypráví mi svůj příběh. Své sny a své touhy, stejně jako své strasti i úspěchy. Možná, že ho budou vyprávět jen mě, možná i jiným, ale i tak ono jejich vyprávění je pro mne velmi poutavé. Stačilo jen začít vyprávět zatím na monitor.
Učím se tedy poslouchat příběhy mě mou fantazií a vzpomínkami vyprávěné, dát je na papír, nebo lépe řečeno na monitor. A učím se zase znovu cvičit jinak, než jsem cvičil, tedy několik minut jinak, jak jsem řekl, a cítím, že tohle oboje patří nějak dohromady. Zkouším přijít na to, v čem se oboje propojuje. Nevím k čemu mi bude zjištění co jak má spojitost, ale zajímá mě ta spojitost. Tak trochu mi připomíná teorii chaosu, kde se děje dějí zdánlivě chaoticky, beze smyslu, aby se nakonec ukázalo, že jsou nějakým tajemným vláknem propojeny a fungují zcela systematicky a logicky. Jsem zastánce selského rozumu, ale podobně jako v kvantové mechanice nefunguje selský rozum, tak se mi zdá, že ani ve vyprávění příběhů nefunguje plně selský rozum.Tedy se musím spolehnout na něco, co tak dobře neznám.
Jak tak píši o těch dějích posledních dní, říkám si, „možná ze mne nebude svalnatý silný samuraj, stejně jako ze mne nemusí být úspěšný scénárista a romanopisec. Ale když nic jiného, zkusil jsem se tím vším alespoň na chvíli stát. Bavil jsem se a bavím se u toho. Což je asi nejdůležitější. Howgh, domluvil jsem.