Mlčím a dělám si své

Dnes mi končí víc jak týdenní volno. Co se dá dělat, ráno zase ke strojům. Jak se říkávalo v dobách mého mládí. Tehdy ke strojům chodila většina národa. Mám tu zkušenost z vlastního pozorování.

Dnes mi končí víc jak týdenní volno. Co se dá dělat, ráno zase ke strojům. Jak se říkávalo v dobách mého mládí. Tehdy ke strojům chodila většina národa. Mám tu zkušenost z vlastního pozorování.

Občas jsme jako kluci o prázdninách, stanovali u Nygrýnů na dvoře ve stanu, ráno jsme chodili krást, neb jsme se probouzeli chladem, žádný spacák, jen deky. Pochopitelně, tohle jsme matkám neříkali. Ani o zlodějnách, ani o tom chladu. Nevím, co by je znepokojil víc. Zcela určitě by nám tu zábavu zatrhli.Ale na starém hřbitově, na Kamenické, kde tehdy nic nebylo, jen plácky, kde jsme mimo jiných důležitých záležitostí, jako byli fotbalová utkání, klukovské války, lehávali nad ulicí a sledovali, jak naši rodiče šli do práce.

Dodnes vidím ten proud před šestou hodinou, kdy lidé šli pěšky, ulice byla skoro prosta aut, jasně bylo zřetelné, kdo je „bílý límeček,” a kdo „modrý límeček.” Většina dělníků, kolem toho roku 1962-1965, chodila rovnou v montérkách, zbytek v šatech pro všední den, na neděli se pořád ještě oblékalo extra oblečení. Montérky se fasovali a většina dělníků, měla za to, že do práce jít v civilu je ztráta času a na ten kousek to nevadí.

Proud pominul, což znamenalo, že většina dospělých je v práci, tedy mimo možnou kontrolu a vyrazili jsme na různé ovocné a zelinářské zahrady. Ano ano, občas jsem kradl se svými kamarády, ředkvičky, kedlubny, jabka, po těch letních nám bylo sem tam blbě. Ne z hladu, ale z touhy po dobrodružství. Ti důchodci, co nebyli v práci, nebyli ani soupeř, co by nás mohl pronásledovat. Mohli jsme jen doufat, že jsou tak staří, že si nebudou pamatovat, koho vlastně viděli.

Byli jsme sígří, bez úcty ke starším, to jsem jen kecy, jak jsme si vážili těch starších. Spíš jsme obdivovali sílu, rychlost a bdělost, pokud jim chyběla, smáli jsme se jim. Asi jsme byli samostatnější, sami jsme se v těch partách chodili koupat, válčit. Pochopitelně, všichni chtěli být ruští vojáci, co zvítězili na blbými Němci. Takhle nám propaganda ty události prezentovala a my tomu celkem věřili.

Až mnohem později nám došel skutečný rozsah těch událostí druhé světové války. Ti co válku pamatovali a těch bylo hodně, vlastně většina dospělých, o válce neradi mluvili. Mír byl pro ně pořád ještě zázrak. Matky dětem, které se ošklíbaly nad jídlem říkaly: „Válku na tebe, aby ses parchante naučil žrát, co je.” A když to říkaly, dost často jim tekly slzy. Aspoň té moji ano. I dalším, co jsem tak poznal. Bylo to příliš živé, alespoň pro některé.

Svět byl jasný, alespoň pro nás děti. Tam byli ti špatní, tam byli ti dobří, vše bylo černobílé. Tedy v podání té bolševické propagandy. Jak jsme dorůstali, stávali jsme se kritičtější, začínali jsme víc chápat, víc jsme se dozvídali od těch starších a najednou už nebyl ten svět tak přehledný a jasný. A už zůstal nejasným, nejistým, plným rizik.

Přišel jsem mezi dělnický lid, do fabriky, díky tomu, že jsem se učil černému řemeslu, a zjišťoval ke svému údivu, že ten „strejda„ co vozil s ještěrkou plechy do lisovny, je několikrát vyznamenaný seržant, palubní střelec z bombardéru českoslovenkého letectva v Británii. Instalatér, co měl zlaté ruce, byl bývalý voják wermachtu. Čech z Hlučínska, co musel povinně narukovat a strávil pět let v ruském zajetí. Což nebylo nic hezkého, jak jsem vytušil. Moc se o těch časech nešířil, bál se.

Stejně jako ten hrdina palubní střelec. Svět se začal barvit, najednou se ukázala ta propaganda falešná, a když přišli jako vichřice, ti hoši z východu, co měli za úkol potlačit tu kontrarevoluci,jak zpíval Karel Kryl, stal se svět ještě více nejistý. Více barev, více smutku a beznaděje do něj přibylo. A zpívali jsme, když jsme mysleli, že není v doslechu žádný policajt, …my Gottwaldovi vnuci…a z hubou rozmlácenou zůstali jsme němí, ne nejsme na kolenou, ryjeme držkou v zemi… A nesmáli jsme se u toho.

Míchají se mi ty obrazy z toho mládí. Občas jsou do zlatova sluncem zalité, to když se mi vynořují ty holky a toulky, zpěv a tanec a černé, když vidím toho chlapa, co se vždy po práci umyl v tom kýblu na stavbě a převlékl se do obleku, uvázal kravatu, na znamení, že i když mu bolševik vzal místo ekonoma, protože nesouhlasil se vstupem sovětských vojsk, nevzal mu sebeúctu a nehodlá se tvářit a chovat jako dělník, protože jim není. Uměl pracovat, uměl dřít, ale nikdy se jako dělník necítil a cítit nechtěl.

Nechtěl chodit v modrákách, nechtěl se kát a litovat. Vydržel to dvacet let. Nic nepodepsal a riskoval, že jeho děti nevystudují. Pochopitelně, potkal jsem i pár sviní, co sice ten komunismus nebrali tak vážně, ale uměli z něj těžit. Uměli zastrašovat a uměli si to se spoustou lidí vyřídit. Přitom se tvářili jako demokraté, co přesně vědí, jaká ta demokracie, tedy ta socialistická demokracie by měla být.

Svět byl, je a bude, vždy nejistý, nebezpečný, ale zároveň krásný a vždy je nejlepší doba k životu, právě v ten čas, kdy žijeme. Díky těm výše zmíněným lidem, jsem pochopil, že je jen na mě, jak si ten život prožiji, že nemusím čekat na někoho, kdo mi ten svět vylepší. Ten ekonom, co dělal toho přidavače na stavbě, ten střelec, co vozil tou ještěrkou plechy i ten voják wermachtu si žili podle svého.

Mlčeli, protože se báli, ale nebáli se zas tolik, aby si nemysleli svoje, aby neměli svoje zájmy a své představy o tom, co slušné je a co slušné není. Začal jsem si také žít podle svého. Mlčel jsem a dělal jsem, co jsem považoval za důležité pro sebe. Věděl jsem, že tím nikoho neomezuji, nikoho neokrádám a naučil jsem se rozumět propagandě a jejím cílům i manipulacím z propagandy vycházející. Jaqk jsem slyšel, že se zase někdo hodlá starat o mé dobro, zpozorněl jsem a chovám se tak dodnes.

Vždy se zeptám sám sebe, jaký důvod má ten člověk, že tak usiluje o mé dobro? Vždy, nebo ve většině případů určitě dostanu správnou odpověď. Odpověď zní: „Jde mu jen a jen o jeho dobro a já mu mám sloužit jako prostředek k jeho dosažení.” To, že chce své dobro, mu nemám za zlé, nemám mu za zlé ani to, že ze mne dělá vola. Prostě je takový a chová se tak. Ale nemusím být tím volem, za kterého mě má, abych mu na tu dobrodějskou historku, naletěl. Jo jo.

Pasážová revolta