Před časem jsem psal něco jako ekonomické blogy. Tak trochu jsem v nich říkal, že asi budeme muset trochu zchudnout.
Před časem jsem psal něco jako ekonomické blogy. Tak trochu jsem v nich říkal, že asi budeme muset trochu zchudnout. pak jsem říkal, že vždycky se ona ekonomika zase rozjede, protože lidé mají touhy a vždy najdou cestu jak své touhy uspokojit. Mimo opravdových světců a lemplů. Jsou mezi námi tací, co tyhle dvě kategorie nerozeznávají. Přiznávám, že je to vážně někdy dost těžké.
Byli lidé, co mi doporučovali abych se držel svého kopyta a nekecal do věcí, kterým nerozumím. Malér je v tom, že pokud se opravdu budu držet svého kopyta, pak zjistím, že ekonomie, která je hodně založena na psychologii, víře, experimentu, očekávání, znalosti chování lidí, je hodně podobná psychoterapii. Také se tam vyžaduje i věštění budoucnosti. Tedy říkají tomu prognostika, ale pokud použiji slovo „věštění“ pak se zas tolik nespletu. Co tak čtu, tak většina těch světových ekonomů, nositelů Nobeloby ceny, by se jako věštci celkem slušně uživili. Mají asi stejné výsledky, jako ti obyčejní proroci, ale jejich vzdělání a reputace je řadí do vyšší kategorie. Berou za své věštění podstatně vyšší honoráře.
Ať ti věštci dělají, co dělají, ukazuje se jedna věc. Žít na dluh se nedá dlouhodobě. A život s vyrovnaným rozpočtem, bilancí či jak se to všechno nazývá je nutnost. U států, tak jednotlivců.Zpíváme, radujeme se, chodíme si po dovolených, nakupujeme i to co nepotřebujeme a na dluh. A jednoho krásného dne,( což je můj oblíbený výraz pro okamžik pravdy, kdy se účtuje,) prostě přijde výběrčí , položí účet na stůl, nastaví pracku a řekne. „Bavili jste se dobře, takže platíme a při placení se račte usmívat.“ Sice navrhuje úsměv, ovšem, těch co se mohou, kdykoliv při placení v této době usmívat není zas až tolik. Ovšem, už dávno jsem zjistil, že rozežranost není hlad. A v bufetu se jeden nají stejně, jako v nóbl restauraci.
V novinách sice stále píšou, o co všechno přijdeme, když nám nedají tyhle dávky a tyhle dávky. Píšou straší, povykují, konečně, čím víc straší a povykují, tím víc prodávají. Zatím. Jenže, strašidla po čase přestávají fungovat. Jestliže má rodina roční příjem, 500 000 Kč, což při průměrném příjmu má, pokud pracuje muž i žena, pak ztráty v řádu několika stovek až tisíců, není a asi nebude nic fatálního. Rozhodně hlady neumřou a zimou nezchřadnou.
Navíc, jak je vidět, v dobách „krize“ ceny zas nahoru nejdou. Ztráta v řádu stokorun, nebo tisícikorun, je asi jako ztráta možnosti si koupit několik kartonů cigaret a nebo lahví kořalky. Za rok. Případně, si dáma odpustí jedný luxusní boty od Baťi a gentleman, novou hračku, zvaný mobil. Ano oponenti, ekonomika se rozjede na nižší výkon. Nižší výkon, menší spotřeba, menší příjmy. Správná námitka. Velmi správná. A teď řeknu zase něco z té psychologie, psychoterapie.
U většiny lidí, ztráta jako taková vyvolá jednu reakci. Reakci jež se zove „touha nahradit ztrátu.“ Tohle pozoruji u většiny lidí, co tratili. Lidé spočítají ztráty, namíchnou se a zatouží po změně k lepšímu. Většina z nich pochopí, že změna je na nich. A většina kupodivu pochopí, (tady se budu zřejmě rozcházet s levicovými intelektuály, typu pana Pehe, Bělohradského, nebo Šterna, jejich vyjadřovacích schopností sice nedosahuji,) že je v jejich silách ty ztráty nahradit. Bez ohledu na dosažené vzdělání a i krásu, je tohle v možnostech většiny lidí. Naprosté většiny. Té naprosté většině se nelíbí , že musejí vyvinout větší úsilí, ale vyvinou ho.
Žádná revoluce, jak se těší někteří ti intelektuálové typu pana Kellera, Pouze jen větší úsilí, mít se lépe. Revoluce se dějí, až když je situace naprosto „zoufalá.“ Všechny revoluce mají jediný výsledek. Situace je ještě zoufalejší. Všechno zbořit, znamená se zbavit, třeba střechy nad hlavou. No a jestli barák poskytoval i s blbým ohništěm uprostřed, aspoň trochu tepla bezpečí před deštěm a zimou, ted neposkytuje nic, jen další materiál na jiný barák a dvojnásobnou práci. Vyčistit místo, postavit nový a mezitím bydlet třeba v zemljance, nebo ve stanu.
Ti, co vyvinou větší úsilí, duševní i tělesné, získají nejen statky vezdejší, ale něco, co je mnohem důležitějšího. Pocit vlastní dostatečnosti se o sebe postarat. Soudruzi typu Paroubka, Sobotky tohle nepochopili. Stejně jako komunisté nepochopili, že lidé přes veškeré omezení se budou mít chtít jinak, než jen mít dodtatek základních potravin a nejnutnějšího oblečení a přes všechna omezení si zorganizovali vedlejší obchod, služby, který se vymykal jakékoliv kontrole strany a vlády. A tím se vymkla velká část lidí z jejich naprosté moci.
Takhle nám ta psychika funguje. Pozoruji na lidech a všechny výzkumy to potvrují, že lidé, kteří svedou si opatřit své potřeby, kteří jsou schopni nacházet a využívat své příležitosti, jsou lidé, kteří se nikdy nestanou nespokojenými. Myslím trvale nespokojenými. Být občas nespokojený, je podle mne zcela normální, stejně jako je normální mít vztek, bát se, toužit, atd. Být člověkem, který má emoce. Být trvale nespokojený, je jen pro ty, co nechtějí hledat ty příležitosti a hledají spíše důvody, proč něco nejde. I když, u mnohých se zase jedná jen o jistý druh strachu, který je nabádá, že nemají věřit svým schopnostem, jsou to lidé, co potřebují bezpečí a jistoty a chtějí někoho a něco kdo jim řekne jak dál?
Všichni potřebujeme jistou míru naděje. Naději, nikoliv iluse. Ta poskytuje jistou míru pocitů bezpečí a jistoty. Ty nás udržují v chodu. Naděje je něco jiného než plané iluse o tom, že vše bude dobré. Naděje poskytuje také určitou míru představ o možnostech, kterou přítomnost a budoucnost skýtá. Z mnoha možnosti se může ukázat jen jedna využitelná. Ale našli jsme ji díky naději, kterou jsme chovali v minulosti. Mít naději, také znamená starat se a pracovat. Tím se také uzdravit z planých ilusí a představ.
Beznaděj neposkytuje nic. Jen další ilusi, že nic nebude dobré. Vlastně beznaděj je strach ze ztráty všech možností. Jak je vidět, obě iluse zaslepují. Jak ta iluse. Vše bude dobré, není třeba se bát. A iluse. Nic není dobré, zbývá jen strach z toho jak to dopadne. A dopadne to vždycky špatně. Tohle nám někdy poskytují věštci. Ti obyčejní, i ti s Nobelovou cenou. Věštci vlastně vytvářejí jen modely. Modely, které jsou vžy a za jakýchkoliv okolností z dlouhodobého hlediska mylné. Modely šíří paniku. A jak praví Adamsova příručka stopaře po galaxii. Don’t panic!
Věštci, vždy něco uhodnou. Něco správně. Ale z toho dlouhodobého hlediska jsou vždy mimo, protože život si jde svou cestou. Ve čtvrtek odpoledne jsem uvažoval o tom, že jdu příliš rychle a musím zpomalit, abych se někam nedostal příliš brzo. V pátek ráno, jsem zjistil, že ujít šestnáct kilometrů je skutečně otázka vůle a plného psychického a fyzického nasazení. Stačil k tomu jen uplně malý zánět v koleně. A musel jsem k tomu ještě najít možnost, jak v cizí zemi, kde znám jen minimální počet lidí, se dostat do bezpečí a klidu.
Našel jsem ji v Lukášovi. Zavolal jsem mu a přijel. Kdyby tohle selhalo, nepochybuji, že bych našel a použil jinou. Třeba bych zavolal taxíka, dojel do města, našel internetovou kavárnu, přebukoval letenku, odjel vlakem na letiště a odletěl domů. Nebo bych si zaplatil hotel a počkal na dceru, až pro mne přijede z dovolené ze Skostka, nebo bych zavolal Ritě aby pro mne přijela z Prahy. Další a další možnosti se rojí. Jedna z nich by vyšla. Měl jsem kliku, a ta je nutná a nepředvidatelná, že vyšla ta první. Lukáš.
Věštec v takovém případě by použil model typu: „Když se ti něco stane, tak vlastně nemáš šanci se z Anglie dostat.“ Nebo: „Když se ti něco stane, tak tam jsou tak ochotní lidé, že nemusíš ani říkat a oni pomohou.“ Obě věštby jsou zcela mimo. Nepočítají s náhodou, nepočítají s ochotou, či neochotou lidí, nepočítají s jistou mírou štěstí a hlavně nepočítají se skutečnými schopnostmi člověka jako takového o sebe se postarat, schopnost požádat o spolupráci druhé a schopnost ty ochotné lidi najít. A to je všechno. Howgh, domluvil jsem.
PS: Jedna ze zajímavých věšteb Věštba z aktuálně.cz