Tak si tak třetí den posedávám v místnosti, hojím si koleno, čtu si komentáře jak na webu ČT, tak na svém webu, dovolenkově si přemýšlím, čtu na internetu noviny. Četl jsem v nich dvě úvahy.
Tak si tak třetí den posedávám v místnosti, hojím si koleno, čtu si komentáře jak na webu ČT, tak na svém webu, dovolenkově si přemýšlím, čtu na internetu noviny. Četl jsem v nich dvě úvahy. Jednu , ta byla od Špidly, expremiera a exevropského komisaře, druhá od Tomáše Richtra. Advokáta, který učí na Institutu ekonomických studií FSV UK Praha. Špidla tvrdí, že změnou pracovního práva, dojde k omezení například možností získání hypoték, pro lidi, kteří nebudou mít pracovní poměr na dobu neurčitou. Protože banky nebudou chtít půjčovat peníze z důvodu pracovních smluv na dobu určitou. Richter má uvádí opačný názor, kterým chce dokázat na příkladu USA, že se jedná o mylný názor. Tady Také mě zaujala ona poznámka o těch „nevyslovitelných předpokladech.“
Uvědomuji si jak sám jsem v zajetí své zkušenosti kolem pracovního práva, představy o sociálních jistotách, které mě vlastně po dobu skoro šedesáti let života provázejí. Jak čtu „hlubokomyslné úvahy“ různých glosátorů, kteří mají za to, že musí existovat opravdová ochrana zájmů pracujích. Jak všichni ti, ochránci lidstva hovoří o budoucnosti, vykládají ji v nejrůznějších černých odstínech a přitom vlastně jak jsem si všiml, pokud zvolíme jakýkoliv model, at zcela liberální přístup k pracovní dohodě, jako v USA, nebo striktní ochranu v České republice, jde nakonec jen o zvyk. Jsme zvyklí být chráněni, ale na takovém řetízku. Prostě málokdo z nás si umí představit, že jednoho krásného dne se sbalíme, šefovi řekneme, bye, bye a jdeme kam chceme. Máme lepší nabídku, chceme se přestěhovat do Španělska, zabalíme ranec, hodíme do auta, nebo sedneme na letadlo a za čtyři hodiny jsme někde ve Španělsku. Případně kdekoliv jinde. U nás, pro málokoho představitelný scénář, ve Státech samozřejmost. U nás, když má šéf zájem a chce nám způsobit nepříjemnosti, klidně nás bude dva měsíce držet a bude trvat na dodržení pracovní smlouvy na dobu neurčitou. Dva měsíce výpovědní lhůty.
Ano, neumíme si představit, že šéf přijde a řekne: „Zítra už nechoď. Nemám práci.“ Vyplatí vám mzdu do dne kdy jste pracoval a konec. Žádné odstupné, žádná výpovědní lhůta. Prostě končíš a jdeš. Pokud samozřejmě nemáte do smlouvy zabudovaný zlatý padák. Vyprávěl mi kamarád, který pracoval pro americkou farmaceutickou firmu, že klidně propustili manažera na dost vysokém postu za porušení pravidla zákazu kouření na pozemku firmy. Porušuješ mála pravidla, nejsi zárukou, že budeš dodržovat velká pravidla. Ani se nezkoušel soudit. Takové jsou zvyky ve Státech a ti lidé tam žijí a ani jim ne tom nepřijde něco nepatřičného.
Je to nepříjemné, ale na druhou stranu má tohle proti stávajícímu našemu pracovnímu řádu jednu výhodu. Nikdo vás nebude nutit chodit do práce, jen z toho důvodu, že má ze zákona povinnost vám vyplatit odstupné a bude hledat důvody, proč to neudělat. Dá-li si práci, důvod, najde. A ten s kým takhle zacházejí ztratí nejen práci, ale i čas, kdy si mohl hledat jinou příležitost. Konečně rozvázání pracovního poměru „dohodou,“ je také příležitost, jak skončit a nedobrovolně. Samozřejmě socialisté, kteří mají v popisu práce „ochranu pracujících“ vám budou tvrdit, že jste zcela bezprávní.
Zase, třista milionu Američanů nemají pracovní právo, nebo v nějaké velmi omezené míře a přesto ti lidé mají životní úroveň, která je v průměru zatím vyšší než ta naše a nijakým způsobem se nesnaží tuto situaci změnit. Jistě existuje tam odborové hnutí, které má svou váhu a vliv, ale jen do určité míry. Jenže existuje tam něco, čemu s e říká konkurence, která, pokud jste skutečně dobří a výkonní, vám ta konkurence umožní setrvat v zaměstnání i bez smlouvy na dobu neurčitou, dlouhé roky. Jste jednouše výhodní pro zaměstnavatele a ten mimo krizových časů, kdy opravdu není práce, vás nemá důvod propouštět.
Máte práci, banka potřebuje půjčovat, potřebuje aby jste si vzali hypotéku, umožní vám ji.
Lidé jsou zvyklí, žijí tak. Všiml jsem si teď, na cestě kolem anglických kanálů, že vlastně jsem na těch lodích potkával většinou starší lidi. Penzisté, kteří měli čas cestovat. Protože mám už také bíle vlasy a rozhodně nevypadám jako mladík, nijak je mé putování, mimo toho fyzického výkonu nepřekvapovalo. Měli pravděpodobně za to, že jsem penzista, který má čas a pronajímá byt, dům a má tak další příjem k penzi.
Lukáš mi vysvětlil, že to je normální. Penzisté pronajímají byty, sami si pronajmou karavan, nebo loď a cestují po Anglii, nebo Skotsku a zdroj příjmů za pronájem použijí na svou životní úroveň. Prostě je pro ně samozřejmostí takový způsob života. Pro naše důchodce zcela nepředstavitelný. Žijí v zajetí toho, že důchod tráví doma, jezdí po Praze, či jiných městech za všemi možnými slevami, mají byty s regulovaným nájmem. Představa, že by měli pronajmout byt, najmout si karavan a cestovat po Evropě je nejen pro ně, ale i pro většinu okolí zcela absurdní.
Tedy mě to přijde zcela samozřejmé, ale musím uznat, že ve svých letech jsem asi trošku extrém. Konečně má představa poníka, stanu, a cestování po Evropě v mých letech vyvolává u většiny lidí, od pobaveného úsměvu, po klepání na čelo. Stejně tak, jako vyvolalo překvapení před několika lety, že si pár let před důchodem snižuji pracovní úvazek a teď opravdu před důchodem, chci vůbec pracovní místo opustit. A být na volné noze. No jo, ale když vydělávám několikanásobně víc na volné noze, než v pracovním poměru, tak nevím. Je to nejisté, je to možná z mého hlediska budoucnosti, jak by řekl soudruh Špidla, nebo nějaký jiný socan, nezodpovědné.
Mám s jednou lékařkou smlouvu na spolupráci, kterou ona i já můžeme kdykoliv vypovědět. Podobnou smlouvu mám i s jednou psycholožkou,. Spolupráce s ČT, také asi nebude na věky, jenže ani já tady nebudu na věky. Představa konečnosti, mi umožňuje žít právě teď, žít pro dnešek. Aspoň trochu vyklouznout z toho stereotypu myšlení, že věci mohou být jen takhle a ne jinak. Že musím mít na stáří jistotu. No pořád jen přemýšlím, kde ji vzít? Když už jsem zažil tolik změn, tolik reforem a nakonec jsem se musel, přes všechny ty reformy o sebe postarat sám. Vlastně ty čtyři roky na volné noze mi ukázaly, že všechno co tu tvrdím se dá i empiricky prokázat v našich podmínkách.