Zase svítí slunce, počasí se otáčí. Pršelo už docela dost. Nakonec, déšť
mi zas až tolik nevadil. Měl jsem práci pod střechou. Prohlížel jsem si
Zase svítí slunce, počasí se otáčí. Pršelo už docela dost. Nakonec, déšť
mi zas až tolik nevadil. Měl jsem práci pod střechou. Prohlížel jsem si
včera všechny texty, co jsem zatím napsal k fagotu. Dumám, jak z toho dám
dohromady román. Čím víc tu hru zkoušíme, tím víc mě napadají situace, které
zatím do té hry dát nemohu, neb by byla dlouhá jak Mahabharáta. Což jako
divadelní epos, který trval devět hodin nastudoval Peter Brook. Tak dlouhý
bych to zas mít nechtěl.
Asi bych na to moc diváků nesehnal. Tři hodiny je myslím tak na hranici
divácké i herecké únosnosti. Ale tak dlouhá ta má hra nebude. Kdy jsem Mahabharatu sledoval v televizi, tam má
jen 163 minut, co je víc než dvě a půl hodiny, ale i tak je toho na dnešní
dobu až až.
Ale román, ten může být delší. Jak tak sleduji v MHD čtenáře,
tak rozměrné bichle nejsou žádnou vyjímkou. Hlavně „slabé” ženy
tahají velké, tlusté knihy. Především tedy o lásce a podobně. Musím říci, že
ti američtí autoři, které čtou jsou zřejmě dost plodní a mají asi od řádku.
Tak bych mohl také napsat docela tlustý román. Tak 600 až 800 stran, aby se
dámy pronesly a věděly, že čtou těžkou literaturu. Doslova.
Jo, když se chci dostat mezi ženský element, jdu do knihovny, nebo
knihkupectví. Tam na jednoho muže připadá zhruba sedm žen. Odhadem tak
soudím. Bohu díky, že se ženy naučily číst a zachraňují tak čtenářskou obec
i různé spisovatele, co pro ně píší. Vlastně většina žen, co znám, miluje
příběhy. Také miluji příběhy. Umět vyprávět příběhy je veliká dovednost a
tací lidé byli odjakživa vážení. Od Homéra až po dnešní vypravěče. Jistě,
jsou experimentátoři, toužící po originalitě, ale nakonec stejně vždy
vyhraje příběh.
Takže napíši dlouhý příběh, opilce a doktorky, o lásce, naději a smrti. I
o tom, že vlastně smrtí nemusí nic končit, protože znám spoustu těch, kteří
už zemřeli, ale protože jsem naživu, tak o nich mluvím v přítomném čase, neb
jsou se mnou v přítomnosti. Tím, že na ně vzpomínám, vybavuji si některé
jejich skutky i slova, těžím z toho, co kdysi říkali, někdy mi opravdu zazní
naléhavě, jakoby stáli vedle mne. Stojí, já je vidím a slyším. Mluvím s nimi
v duchu, oni mi v duchu odpovídají. Smrt je dostihla, ale i po smrti ke mě
mluví.
Dnešní člověk smrt v důsledku svého většinového bezvěrectví smrt
vytěsňuje. Tváří se že není ani, nikdy nebyla. Nijak se na ni nepřipravuje, tím ani s těmi, co zemřeli nemluví, protože podle něj neexistují. Smrt a možnost snrti odmítl,
a pokud na ni myslí, tak jen jako na něco, co sice se druhým děje, ale
nemůže se stát jemu. Jeho nečeká, a když už ano, tak někdy ve vzdálené
budoucnosti.Myslím, že tím se ochuzuje o možnost žít naplno v přítomnosti.
Uvědoměním si své konečnosti, si každy té konečnosti vědomí užívá života,
jako by ten den měl být poslední.
Bohužel, nebo možná bohudík, řídím se v tomhle nejen křesťanstvím, ale i
takovým zenovým přístupem, který třeba v samurajské tradici je podle kodexu
válečníka reprezentován výrokem: „Samuraj myslí na smrt, aby se dožil
dlouhého života.” Samuraj jako válečník se smrtí počítá, ví že je
součástí života, ví, že v určitém okamžiku je smrt nablízku. Nebojí se, ale
také ví, že pokud ji cíleně vyhledává, zbytečně riskuje, neplní povinnost,
kterou má v tehdejší tradici vůči pánovi. Vůči svým závazkům.
Křesťan i samuraj je si smrti vědom, je si vědom rizika, který život
sebou nese, oba podstupují výcvik, který jim umožní, každému jinak v
okamžiku potřeby umět riziko smrti snížit, aby byl platným člověkem, či
bojovníkem. Riziku se nelze vyhnout, ale také není nutné ho svou
nepřipraveností zvyšovat. To se týká třeba toho, že například samuraj
nevyhledává riziková místa, přes svou připravenost k boji, kde by riskoval
svůj život jen z rozmaru nebo pýchy.
Takhle nějak podobně vidím svět já. Pokud mohu nějaké riziko eliminovat,
eliminuji je, ale jednou ten okamžik přijde, kdy se smrti nebudu moci
vyhnout, protože už budu opravdu starý, opravdu opotřebovaný a nebude možná
žádná lékařská péče, která by mě z té smrti vysvobodila. A dokonce možná
bude smrt vysvobozením. Podle Tory se, prvotní lidé tím, že přestoupili
zákon rajské zahrady vystavili smrti. Stali se opotřebovatelnými a
konečnými. Tyhle dva atributy jsou dané a nezměnitelné. Ať se nám tohle
líbí nelíbí, jediné, s tím můžeme dělat, je smířit se s danou
skutečností.
Není tohle nejveselejší téma, které tu předestírám, jenže jak křesťanství
říká: „Memento mori. Pomni že prach jsi a v prach se
obrátíš!”
Podobně podle kodexu Samuraje a válečníka si samuraj uvědomuje:
Hlavním cílem válečníka je každodenní vykonávání všech životních
povinností. A teprve poté, během svého volného času, kdy mysl není
ničím zaměstnána, můžeš přemýšlet o smrti a přivykat její
podstatě…