Málo platné. Divadlo je divadlo. Ač jsem nikdy v mládí nebyl nějakým zvláštním příznivcem divadla.
Málo platné. Divadlo je divadlo. Ač jsem nikdy v mládí nebyl nějakým zvláštním příznivcem divadla. Dnes, když se ji zabývám, zjišťuji, co všechno takový pokus dělat divadlo jednomu staříkovi poskytne. Tak trochu začínám chápat ty disidenty, co hráli divadlo po bytech, všechny ty kdysi slavné, co za toho totáče nesměli vylézt s divadlem na veřejnost, takže zkoušeli doma, hráli doma, nebo po bytech, vymýšleli postupy. Stejně tak ty spisovatele, co psali pro ty edice „Petlice” nebo posílali své texty do ciziny, aby jim vyšly, aby měli své čtenáře, divadelníci diváky, protože je jednoduše potřebovali. Riskovali, zahrávali si s režimem, který věděl jak je potrestat, jak ublížit, jak je zlomit. Možná, kdybych ten totáč neprožil se všemi těmi zákazy, omezeními, ať se to týkalo náboženství, umění, svobodného myšlení, nerozuměl bych tolik.
Tedy, i když svobodné myšlení zas tak moc ovlivnit nemohli. Lidé si mysleli své. Ono, když tak dnes čtu po blozích ty vzdechy o bídě a nouzi, myslím si tak0 svoje. Občas i říkám. Svobodný člověk má šanci svůj úděl si zlepšit, žádní rozsévači negativistických nálad a katastrofičtí proroci, typu prof.Kellera mě nepřesvědčí, že mám jen jakousi iluzi svobody. Protože jestli je pro mne něco důležité, tak právě ta možnost udělat divadlo, napsat knížku, nemuset se ptát různých Kellerů a jim podobných, zda je to dostatečně uvědomělé, socialisticky angažované, bát se napsat třeba, že Anička šla do kostela, aby se pomodlila za svou babičku. Jo angažovaní předposraní vedoucí souboru by tuhle větu škrtli. Aby neměli problém a nemuseli vysvětlovat, že modlit se je docela normální, stejně jako chodit do kostela. Nebo, že je docela normální jet do ciziny jen tak, třeba na zkušenou, bez peněz a věřit, že i tam žijí lidé a zjistit, že všude je chleba o dvou kůrkách.
Spousta lidí si nechala vzít víru, spousta lidí si nechala vzít tvůrčí elán, jen z toho důvodu, aby neměli náhodou problém. Ale spousta lidí, si ani jedno tehdy, jako dnes, nenechala vzít. Naštěstí. Pochopili tehdy, jako dnes, že stále opravdu platí biblické: „Nejen chlebem, živ je člověk.” Ale také, „Kdo ztratí svou duši i kdyby získal celý svět, ztratil vše.” Z toho důvodu vnímám tenhle čas, jako čas možností a svobody. . Rozhodnu já sám, co budu dělat, čemu budu věřit a nežiji v obavách, co z toho bude. Jediné obavy mám z toho, že herci neporozumí tomu co mají tím textem sdělit a divák neporozumí tomu, co chci říci.
Jako při každé zkoušce, tak i dnes mě někdo z těch herců zaskočí tím, co v tom textu vidí. Dnes se tohle podařilo Kryštofovi, když př jedné scéně, řekl. „Tohle je katarze, tenhle kousek, je z mého hlediska nejdůležitější.” Pátral jsem proč a on mi to vysvětlil tak, že jsem skutečně zíral, co všechno v tom textu našel. Hotová hermeneutika. Nakonec se ukázalo, že asi měl pravdu. Pak se už těm, co představovali tu dvojici, sice nezkoušelo lehčeji, protože vyplula na povrch taková smutná situace, ale společná modlitba „Anděl Páně” tu situaci tak nějak asi zklidnila.
Modlitba má svou sílu. To už jsem zjistil dávno. Mohou ateisti vykládat, co chtějí, ale kdo se umí modlit a kdo umí modlitbu užít v pravý čas, ten žije o něco snadněji. Člověk, který se umí modlit, se umí docela slušně zklidnit a klidná mysl základ spokojeného života. Protože klid na duši, přináší pohled na svět a situace jak ve skutečnosti jsou, nikoliv jak si je představujeme. Tisíckrát vyzkoušeno.
Jo jo, vždycky, když něco takového zažiji, uvědomím si, jak je důležité se pokusit vidět svět jak je, nikoliv jaký by měl být, nebo promítat si pod vlivem emocí své představy a věřit, že mé představy jsou realita. Vidět svět, jaký je, přináší schopnost se rozhodnout, co dál a jak dál. Většinou bezpečně se rozhodnu. Jestli něco udělat, nebo a to je stejně důležité, nedělat nic a jen čekat.