Nainstaloval jsem si nové distro,„Salix OS” které jsem ještě neměl a to je důvod k tomu abych hned vyzkoušel jak v něm funguje textový editor. Napíši tedy blog. Týden jsem měl náročný.
Nainstaloval jsem si nové distro,„Salix OS” které jsem ještě neměl a to je důvod k tomu abych hned vyzkoušel jak v něm funguje textový editor. Napíši tedy blog. Týden jsem měl náročný. Ve čtvrtek jsem si zažil něco, čemu by se dalo říkat svých 15 minut slávy. Byla projekce jednoho z dílu seriálu pod názvem „Péčková past.” Přišli někteří z herců, kteří v seriálu hrají, dokonce asi i tři nebo čtyři novináři a paní Müllerová veřejně ohlásila další pořad, ve kterém se se mnou počítá, což mě skutečně překvapilo, stejně jako to překvapilo i herce. Petr Wágner na rozloučenou mi řekl, „tak koukám, že další vycházející televizní hvězda. hvězda.” Pobavil mě. Tady jsou fotky z toho setkání Ta první je z rána, kdy jsem zpíval osprchovaný při bigbítu a Rita neměla nic lepšího na práci než mě zvěčnit.
Jinak atmosféra byla příjemná a přátelská. Ale začíná už ten rozruch kolem toho. Včera mi psal Tomáš, že některé noviny o tom napsaly, večer mi volali z ČT, jestli bych byl ochotný ještě udělat něco jako upoutávku k pořadu. Souhlasil jsem. I když promo v neděli se mnou točil Alan, jenže zase na internet. No tak bude veselo. Musím Miladě vysvětlit jednu věc. Když se točí takovýhle seriál na bázi paradokumentu a s herci, tak samozřejmě se napíše scénář, aby měl dramaturg co schválit. Jenže pokud se chce ukázat alespoň trochu autentická terapie a to bylo a je mým úmyslem, pak je nutné více improvizovat. Tedy, chytám se všeho, co bych jako terapeut mohl divákovi ukázat. Tak aby to mělo náboj, atmosféru a dynamiku. Trošku tam zvýrazním práci, aby divák zůstal v napětí a neměl pocit, že si tam na něco hrajeme. Docela je dobré trochu herce rozpumpovat aby projevili skutečné emoce a nikoliv jen takové ty kašírované. Ivana tohle chápala a vlastně všechny konflikty i s ní byly jen o tom, že to občas sklouzlo trochu jinam. Což se v terapii stává.
Nejsem terapeut, který tu terapii někam směřuje. Poslouchám dívám se a sleduji kam klient míří, co chce říci, co prožívá, co ho trápí. Mám-li pocit, že to co říká a sleduje je špatně, pokud uznám za vhodné, řeknu to. Jinak mlčím. Problém v dokumentech o závislosti, nebo ve filmech je právě v tom, že buď tam vystupují závislí a říkají takové ty očekávané věty. Buď uvědomělé, nebo velmi „provokativní„ které mají diváky šokovat, případně popudit.
Konečně, už jsem o tom psal, že jsem točil s jednou režisérkou, která chtěla abych říkal její představy o závislosti, neudělal jsem to a také jsem v pořadu nakonec nevystoupil. Při natáčení není možné čekat až se skupina dostane do varu. To jde ve skutečné terapii, kdy dlouho, hlavně u závislých se vedou uvědomělé kecy, pak teprve až nastane ve skupině jistá důvěra, se otevírají bolavá témata, nejen potíže s pitím a fetováním, případně hazardní hrou, protože stejně jako sex, tak i drogy jsou i o jistém druhu komunikace s druhými lidmi.
Takže jsem chtěl v těch jednotlivých dílech ukázat, způsob komunikace závislí-spoluzávislí, závislí s těmi co nejsou závislí. A závislí-závislí. Jak spolu ti lidé mluví, spolu jednají, prožívají konflikty, ale třeba i chvíle klidu a úspěchu, protože úspěch pro závislého i spoluzávislého není vždy je zdroj radosti, ale i občas dost velkých starostí a prožívání emocí. Tohle jsem se do toho i za sebe pokusil dostat. A také i co třeba prožívá a na co myslí terapeut. Samozřejmě pokud někdo chce hovořit o terapii z pozice teorie, kterou si nastuduje, pak se dobere občas jiných závěrů, které pramení z teoretického poznání, nikoliv z osobního, emočního prožitku. Teorie je nutná, vzdělání je nutné, ale to co se odehrává ve skupině nezávisí ani tak na míře vzdělání terapeuta, ani na jeho terapeutické škole, ale na autentičnosti prožívání klientů a jejich ochotě své prožitky vyjádřit.
Takže scénář v tohle pořadu ano, ale ne nadrilovaný a nikdy se neodchylující od napsaného. Líbilo se mi prohlášení paní Müllerové, že když mě viděla, okamžitě pochopila, že jsem člověk, který nikoho nenechá lhostejným. Což se nemýlila. Většinou rozdělím lidi na dva tábory. Na ty co mě okamžitě milují, těch je ale menšina a na ty, co mě naprosto nemusí. Ale v televizi tohle není na škodu. I ti co mě nemusí se dívají, komentují.
V poslední době potkávám víc a víc bývalých pacientů. Kupodivu, ty kteří mě v terapii nemuseli. Přihlásí se, pozdraví a jsou velmi vlídní. Naposledy včera. Většinou si jména nepamatuji, ale tváře ano a mám radost, když řeknou: „Vede se mi dobře, a když jsem na vás přestal mít vztek, tak jsem si začal vybavovat, co jste říkal.” Tohle mě vždy potěší.
Dnes pomalu blog ukončím, protože se hodlám dívat na fotbal Argentina – Nigerie a tak bude o něco kratší.