Macháně, beru!

Byl to docela zajímavý týden, který byl v pořadí sedmý mého marodění. Jo, občas se povede. Ale nedá se říci, že bych se nudil.Klienti se sem tam ozvou, nějaká činnost tedy je.

Čtu si, má láska vytáhla z mé knihovny knihu od Peter A. Levine: „Probouzení tygra,” což je jakýsi manuál jak pracovat s lidmi, co prožili trauma, například při autonehodě, nebo také při nějaké nemoci. Není to ani tak samotná psychoterapie, nebo čistá psychologie, je to jistý směr metod, které Levin dlouhá léta zpracovával. Vlastně je o to o určitých instinktivních, technikách které napomohou zpracovat trauma, tak aby nakonec člověk z něj těžil.

Transformuji se energie,co napomáhají nejen porozumění traumatu, ale i léčení. Energie a schopnosti, pochopitelně ty, které podle mnohých vědců neexistují. Ovšem, protože už jsem měl možnost ji číst, nijak o metodách Levina nepochybuji.

Kniha je napsaná tak, že podle ní mohou postupovat i laici, nejen odborníci pomáhajících profesí. Jak už mám ve zvyku, nebudu popisovat něco, co provozuje někdo, kdo tu knihu napsal, ale doporučím ji zájemcům. Kdo si opatří, neprohloupí.

Já si ji znovu prostuduji a pokusím se z ní do své praxe převzít maximum. Jak pro sebe, tak pro své klienty. Jsou tam postupy, co se opravdu mohou hodit.

Povídal jsem si předevčírem se svou láskou o Novém Zélandu, který jsem pěšky procestoval na rozhraní roku 2003-2004 a vyprávěl ji mezi prohlížením fotografii, jak bezvadní lidé tam žijí, jak bezpečně jsem se tam cítil a jak bych se tam rád ještě jednou, až se dám do pořádku podíval. No a dnes taková zpráva. Zlo dorazilo až tam.

Nemyslím si, že je dobré střílet bezbranné lidí v mešitě. I když zrovna nejsem příznivec islámu. A rozhodně si nemyslím, že takový čin přispěje záchranně bílé civilizace, které si docela dost vážím a nijak netoužím aby se rozplynula v nějakém multikulturalismu.

Přečetl jsem si na tohle téma několik blogů, některé byly seriozní, některé méně, inu lidé mají občas dost rozličný pohled na některé události. Holt u některých touha po čtenosti a karmě je velká. Ale jsem rád, že se našlo na iDnes, dost rozumných lidí, kteří si nemyslí, že nejlepší odpověď na islámský terorismus je bílý, křesťanský terorismus.

Jsem toho názoru, že s teroristy se nevyjednává, ti se mají rovnou zabíjet, pak už nikoho nezabijí, myslím, že fanatici většinou jsou nepřevychovatelní, ale jinak, každý ať si věří čemu chce, a pokud chceme udržet tu svou civilizaci, pak jinými prostředky.

Jasným nastavením pravidel, sekularizací státu, práva a povinnosti stejné pro všechny, kdo chce nějaké extra výhody, mám mít možnost jít tam, kde je dostane. Pak tu civilizaci udržíme takovou, jakou ji chceme mít. Dost velká část světa přijala ty evropské hodnoty a pokud je někdo příchozí nechce akceptovat, měl by mít smolíka.

Je dost možné, že by bylo potřeba pár odborníků na trauma, pro ty pozůstalé těch zastřelených, aby je časem vyvedli z těch traumat, která u mnohých pochopitelně nastanou.

Když už se zmiňuji o zajímavých blozích, tak asi nejvíc pro mne byl blog dr. Kovářové o ženách, co nechtějí mít děti: Pozor na přání nemít dětiChápu, že mnohé mladé ženy mají potřebu kariéry, zvládnutí profese, dostatek financí.

Ale, jak si tak marodím, nemohu si pomoc. Nejen má partnerka, ale moje dcery jsou mi v té nemoci oporou, vím, že existují, že jsou tu vnuci, nejsem na světě sám. Nebýt sám je z mého hlediska mnohem výhodnější pozice, než jen být úspěšný v životě. Ale jsou situace, které se z blízkými lidmi mnohem lépe snáší. Ne z toho důvodu, že se postarají, nechci se dostat do situace, aby museli.

I když ne vždy se to mnohým lidem zdaří, jen chci vědět, že nejsem sám, že se za mne má kdo pomodlit, až umřu, že si na mne někdo vzpomene, protože dokud žiji já, jsou se mnou moji rodiče, tety strejdové, a budou na mne snad v dobrém vzpomínat moji vnuci a moje děti. Možná i pár klientů, kteří budou mít pocit, že jsem jim byl prospěšný.

Jo, byl to docela hezký týden. Možná by bylo dobré říct. „Jen tak dál Jeníčku, jen tak dál. Jsme tu jen na chvíli, tak ať to stojí za to.” 🙂 No a mohu se pochlubit, měl by se mnou vyjít rozhovor v Katolickém týdeníku na téma: „Hazardní hráči.” Jen nevím jestli příští týden, nebo až další. Macháně mi poslal rozhovor k autorizaci, líbilo se mi, jak ho vedl, takže jsem mu napsal. „ Macháně, beru!“ Jo jo.

Napsat komentář