Zeptal se mě onehdy jeden pacient, co si myslím o lásce dvou
abstinujících závislých. Opáčil jsem, že o samotné lásce, jen to nejlepší.
Zeptal se mě onehdy jeden pacient, co si myslím o lásce dvou
abstinujících závislých. Opáčil jsem, že o samotné lásce, jen to nejlepší.
Vždyť přeci láska, to je to nejvyšší, o co máme usilovat. Akorát považuji,
za neštěstí, když to potká dva ty abstinující závislé, neb takový vztah
skoro vždy, směřuje do katastrofy.
Ze začátku vše vypadá ideálně, ti dva si rozumějí, nemají pocity
méněcennosti, jsou přesvědčeni, že se takhle budou moci, co nejlépe
podporovat ve své závislosti. Ale ouha, jednoho krásného dne, se cosi
zvrtne, jeden usoudí, že mít děti, práci, peníze, krásnou ženu je sice
hezké, jene z jeho hlediska, protože se třeba rozjíždí svými vzpomínkami,
díky tomu svými zesilujícími chutěmi se dostane do stavu, kdy najednou
všechno je málo a chlast, drogy, nebo hazard je opět úplně to nejvíc.
Nebývá to hned, chvíli ta pohoda trvá, někdy i několik let, oni oba
usoudí, že když jsou ti feťáci, hráči, už si mohou dát sem tam pivo, občas
kořalku, ono se nic neděje, jen plíživá závislost se plíží, neviditelná,
neslyšitelná, hlavně pro ty dva, kteří jeden druhého a především sami sebe,
ujišťují, že oni sami jsou v pořádku, pochopitelně jen málokdy a málokdo
přijde z nich za svým terapeutem, aby řekli. „Dělám si starosti, nějak
moc piji.” Ne, oni při náhodném setkání se svým terapeutem, vždy toho
terapeuta, jako všechny ostatní své okolí ujišťují, že jsou v naprostém
pořádku.
Terapeut si většinou myslí svoje, jen občas řekne: „No, koukám, že
by ti neškodilo, chodit někam do skupiny. Jo a že občas piješ, tedy jak
říkáš, jen tak trochu. Jasně, nepochybně, že ujistíš, že vše máš pod
kontrolou.” A s tím se rozloučí a oba jdou po svých. Aby se časem
ukázalo, že zázraky se dějí. Ovšem jen výjimečně, a málokdy tomu, který
nedodržuje pravidla bezpečného života. Oni je mnozí nějaký čas dodržují, po
čase zjistí, když je dodržují, tak že se jim vede dobře, což nepřičítají
dodržování těch pravidel, ale své genialitě a svým schopnostem, kterým je
Pán Bůh vybavil, aby světu ukázali svou dokonalost.
Jenže existuje něco, čemu by se dalo říkat pýcha, co předchází pád a ta
pýcha, která zaplaví ty jedince dodržující pravidla, která tedy už zas až
tolik nedodržují, ta pýcha je zcela zničí. On v blázinci na detoxu, ona s
dětmi doma na subutexu. Což bude pro oba, až se on vrátí domu, skutečně
vtipné, jak říká jeden klient. A začne se znovu, dokonce to může i znovu
vyjít, jenže pak jsou tu děti, které asi málo zajímá, že táta s mámou, mají
potíže s drogami a chtějí, tu lásku, co jim rodiče neumí a nejsou schopni
dát jinak, než verbální, leč jen velkohubou lásku najevo.
Láska k drogám, (tím mám na mysli stejně tvrdé drogy, jako alkohol, nebo
hazard,) kterou všichni závislí mají, proto jsou závislí, se nejlépe
rozjíždí právě ve vzájemném ujišťování, že jsme dobří, nejlepší, výjimeční,
nic už nám nehrozí a my jsme prokázali, že je možné, nedbat na pravidla. Pak
jak zpíval mistr Gott, …pak ale přijde ona chvíle, kdy život promění se
v let V Ikarův let a v Ikarův pád. Občas to někdo ten pád i přežije,
vzpamatuje se.
A terapeutovi zbude ta pravda, což občas není nic moc. Varuje, varuje,
občas jako když hrách na stěnu hází. Terapeut se s tím smíří, ví že život
jde dál, dělá, co má, protože, jestli je něco terapeutické, tak třeba i
taková věc, že dělá, co má a co říká, také dodržuje. Jsou věci, které
nedělá, nenavazuje známosti s ženami, co mají potíže se závislostí, i když
jsou krásné, vtipné, voňavé, protože ví, že je to široká, pohodlná cesta do
pekel, pro oba.
Jo jo, tak to někdy v tom životě chodí. Ale zase, pak přijde chvíle, kdy
mě navštíví dáma, kterou bych moc neočekával, chce ode mne rozum, jak zahrát
terapeutku, která má vlastní zkušenost. Hezky jsme si s Evou Jeníčkovou
poklábosili, pustili jsme si některé mé věci, co jsem natočil pro ČT, za
sebe mohu říci, že jsem se bavil, Eva neměla hvězdné manýry, skutečně
poslouchala a vůbec se chovala, jako člověk, co se chce něco naučit, nikoliv
jako ta, co všechno už ví a ode mne se čeká jen, že ji potvrdím její
moudrost a nadhled.
Takže jsem ji dal přečíst kousek z Fagot a Yesterday a požádal ji, aby v
tom kousku zahrála lehce hysterickou exmanželku opilcovu. Já jsem ji slíbil
veškerou pomoc, co jsem schopný. Plácli jsme si, uzavřeli smlouvu na
spolupráci, podáním ruky. Což je pro mne mnohem větší závazek, než napsaná
smlouva. Jsou lidé, co tvrdí, že každá smlouva se dá nesplnit, ale tím se
nezabývám. Problém mají ti, co smlouvy neplní. Ti, kterým něco nesplnili,
sice mají potíže, což je rozdíl, kteří mnozí nechápou. Malý leč zásadní.
Podvod, neplnění slibů, je mnohem méně ohrožující pro podvedeného
člověka, než těch, co slibují a neplní. Ti v dlouhodobém součtu
mají ty problémy, které napravují a řeší buď v terapii, nebo v kriminále. A
když nejsou ani v jednom zařízení, nahánějí je soudy, případně už neřeší
nic, neb jsou po smrti. Podvedení, ti mají potíže s úřady, s penězi, které
nakonec nějak vyřeší, poradí si a mimo té námahy jim nehrozí nic. Většinou
sklidí na rozdíl od těch podvádějících jen obdiv, podvádění, odsouzení a
výsměch, mimo toho, co jim hrozí tou zákonnou cestou. Žijí ve strachu a
obavách. Když lžou jak mohou, že se nebojí, tak se bojí.