Lilie bílá II | Jan Jílek

Vzbudila se. Seděl jsem díval jsem se ani jsem nedutal. Posadila se, rozhlédla, usmála.
„Nekoukej na mě, vypadám hrozně!”
„ Ano, takhle hrozně bych chtěl vypadat.”
„ Mluvíš jako Barunka.”
Zamračil jsem se. „Hele, já nechci být žárlivý, ale že bych s tebou musel probírat tvoje milenky, to fakt nemusím.”
„Nemusíš, ale smiř se, že ke mě patří.”
„ Jo s tím jsem smířený, jen si myslím, že život ve třech není zrovna to ono, co chci. ”
Vzpomněl jsem si na své manželství. netvrdím, že jsem se vždy choval jako hodný chlapec, co by na něj mohla být maminka pyšná. Nějaká nevěra by se našla. Jenže bylo to vždy jedno-noční přátelství. Ráno jsme se rozešli, spokojeni, tedy jak kdy, ale většinou spokojeni. Jenže má žena, se zamilovala, po čtyřech letech manželství, pochopila, že její štěstí je jinde a odešla. To bylo v dobách, kdy jsem byl skutečně nemajetný, pracoval jsem jako řidič kamionu. Studium jsem opustil po smrti mámy. Toulal jsem se po ulicích, žil jsem jak jsem uměl. Táta byl ze mne nešťastný, ale nijak mě nenutil. Měl svého docela dost.

Pak jsem se potkal se Sašou. Seděl jsem v jednom severočeském městě jménem Děčín na koupališti. Dostal jsem se tam s partou, co jsem potkal v Šárce. Jeli za kámoškou do Děčína. Přidal jsem se. Kámoška byla doma, byla tam taková drobná holka s tmavými vlasy, modré oči, zakoukal jsem se. Od kámošky jsme šli na koupaliště z koupaliště na diskotéku z diskotéky do postele.

Studovala v Praze. Z ničeho nic jsem s ní byl v posteli. Nemohl jsem se z té postele pořádně dostat.

Půl roku nám trvalo, než jsem ji přivedl do jiného stavu. Přivedl jsem ji k tátovi, řekl: „Tohle Saša. Budeme se brát.”
Táta přikývl:
„Moc rozumu nemáš, snad ho dostaneš.”
Nemyslel jsem si, že nemám rozum. Ve dvaceti letech si kluk myslí, že je nejchytřejší. Tátovi bylo šedesáti, měl jsem ho za sešlého dědka, který už má všechno za sebou. Takže mě pak hrozně překvapilo, když Saša řekla.
„Máš hezkýho tátu.” Nechápal jsem tehdy, že ženské vidí krásu chlapu trochu odlišně. Ale byl jsem tak trochy pyšný na tátu. Až po jeho smrti, když jsem se díval na fotografie, jsem si uvědomil, jak byl odlišný.

V těch dobách otcové byli mladí a ve věku, kdy si táta bral mámu, byli už mnozí dědové. Jeho sestra byla ve čtyřiceti, babičkou. Byl jsem bratrancem sestřenici, co byla o dvacet let starší a strýcem klukovi, co byl starší než já. Táta byl dědou ve věku, kdy už mnozí byli po smrti, nebo pradědy. Vnučky ho milovaly.

Saša byla dobrou ženou, jen prostě po čtyřech letech zjistila, že má někoho, kdo ji podle jejího mínění nestačí. Půl roku mi slibovala že toho nechá, pak jsem neudržel nervy na uzdě a dostala i s milencem pár facek. To byl konec. Musím říct, že nemívám ve zvyku ženské mlátit, ale tehdy jsem byl s těmi fackami a kopancem tomu frájovi docela spokojený. Měli jsme dvě dcery, nebyla proti abych se s nimi s týkal, pak po sametu, kdy táta restituoval pár nemovitostí, a já je zdědil, byla ochotná se i vrátit. Neměl jsem zájem. Táta umřel, bylo mi hodně přes třicet, začal jsem se starat o majetek. Naštěstí jsem už na tátu dal, naučil se, co bylo potřeba a měl jsem dost pro sebe i ty dvě holky.

Tohle mi táhlo hlavou, když jsem téhle krásné Kláře říkal.
„Život ve třech není pro mne. Možná jednou zkusit v posteli, ale Barunka už není nejmladší, a na skoro čtyřicetiletou mám docela čas. Tak zhruba ještě deset patnáct let. ”
„Na tohle zapomeň chlapečku. Barunka je jasná lesba, ta se chlapa nedotkne ani v MHD.”
Líbilo se mi jak se tvářila. Zeptal jsem se.
„Kláro, co tě u ní drží?”
„Krásně mě líže, je něžná.”
Odpověděla bez ostychu. „Hmm, no jak vidím jsem až druhý.”
„Chtěl bys být první?”
„Nevím, bylo mi s tebou dobře od toho včerejška, třeba to vydrží.”
„Taky mi bylo dobře, jsi milý, pozorný, nebo aspoň to dobře hraješ. Nesnažil ses dostat do mě násilím, nepřemlouval si.”
„Jo, sám sobě se divím.”

Zvedla se, šla do sprchy. Nahá, útlá. Za chvíli vyšla. Učesaná, lehce namalovaná. A nahá.
„Hele, tohle mi děláš schválně, že se tu tak producíruješ.”
„Máš chuť?” Zeptala se.
„Mám, tak pojď blíž.” Lákal jsem ji.
„Si mě chyť.” Nechtěl se mi za ní běhat po bytě.
„Po ránu mě baví sex, nikoliv běh. Tedy po ránu, ono Guž je půl jedenácté. Ty nepracuješ?„ Zeptal jsem se.
„Až od příštího týdne, nastupuji do jazykové školy.”
Pokračovala. ,„Barunka mi našla místo v anglické škole, sice tam moc neplatí, ale mám možnost si udělat jazykový kurs se zkouškou, která, když ji udělám, mi otevře možnost pracovat po celém světě. „
Barunka a zase Barunka. Neřekl jsem nic. Nechtěl jsem ji podráždit. Přišla k posteli, sedla si.
„Romane, podívej,já vím, že asi není normální, aby ti ženská vypravovala o své partnerce. Když s tebou spala. Jenže, je pro mne důležitá.”
„Zlato, dostal jsem víc, než jsem čekal. Netvrdím, že jsem v dobrém rozmaru, když mi říkáš, že tě jiná ženská krásně líže, ale chápu, že tě to baví. Já tě asi nelížu tak krásně. ”
„Já tě také nemám jen na lízání, to jsem mohla jít domu.”
Trochu mě ta její otevřenost zaskakovala. Ale říkal jsem si, že možná je zvyklá se takhle bavit, nakonec, neříkala nic, co bych neznal, neuměl, nebo alespoň o tom neslyšel.

Objala mne, ale bylo cítit, že už je to objetí, které mě má uklidnit, nikoliv se připojit.
„Už chceš jít?” Zeptal jsem se. Dívala se a jen přikývla.
„Jsi moc hodný, líbilo se mi tady. Třeba se zase uvidíme.„
„Třeba ano, třeba ne.” Řekl jsem já. Mezitím se oblékla, ani se nenasnídala, a odešla. Seděl jsem na posteli a neviděl zas až tolik potěšujícího. Zvedl jsem se, oblékl, najedl a šel ven. Šel jsem po Bělohorské až k letohrádku Hvězda a zase zpátky. Cestou jsem potkal pár známých, poklábosil a usoudil jsem, že bych mohl něco jít dělat. V hlavě mi pořád vrtala ta holka. Sice jsem dostal co jsem chtěl, jenže jsem cítil, že tohle není přesně ono zakončení, jaké bych si přál.

Probíral jsem tu noc, i odpoledne, vlastně celé ty dva měsíce, které jsem s ní popovídal a divil se, že mě nenapadlo, že není sama. Vlastně se tak chovala. Pak mi došlo, že zřejmě zas až se tolik s tím vztahem nechlubí. Dostal jsem na ni vztek. Tak trochu jsem se cítil zneužitý. Ani nevím jestli bere antikoncepci, vím, že jsem si moc pozor nedával. Snad si nechce pořídit dítě a pak ho vychovat. Napadaly mne ty nejmizernější scénáře.

Cítil jsem že žárlím, cítil jsem vztek, místo uspokojení, najednou jsem si uvědomil svojí samotu. Měl jsem chuť zavolat Anně, říct ji:
„Myslím na tebe, potřebuji tě.”
Jenže jsem si to rozmyslel. Najednou jsem dostal strach, že pokud zase obnovím vztah s Annou, ztratím tím možnost setkat se s Klárou. Navíc, cítil jsem, že Anna už je minulost, nenávratná minulost. Zazvonil mobil. ne nebyla to Klára. Jen má mladší dcera Martina.
„Co se děje dítě, že voláš stařičkému otci?” Rádoby vesele jsem se zeptal.
„Nic, jen ti chci říct, že přijede Adéla z Londýna. Tak jestli se někde sejdeme na obědě?”
„Jasně, že sejdeme, kdy přijede a že nic neřekne mě?” Divil jsem se. Dcery komunikují se mnou jako v dávných dobách, kdy neměly mobil ani Facebook a všechno sdělovaly jedna přes druhou.
„To si vyřiď s ní, já ji pořád říkám, ať zavolá, nebo napíše.” Pokračovala. Tak co je dnes? Dnes je pondělí, takže přijede ve čtvrtek.” Zamyslela se.
„Nakonec, mohl bys ji vyzvednout na letišti.” Zalistoval jsem v paměti, ale nevybavilo se mi nic důležitého.
„Tak jo, pošli mi SMS, kdy přiletí a jestli chceš, někde tě naložím a počkáme na ni spolu. Co máma?” Dotázal jsem se ze slušnosti. Se Sašou jsem se nijak nestýkal, ale občas jsem dal najevo dobrou vůli.
„Nic, pořád naříká, na nedostatek peněz, samotu a chce abych s ní trávila život.”
Postěžovala si dcera. Bylo mi jasné, že se mé bývalé ženě nijak extra nevede, ale neměl jsem s tím žádný problém. Od dcer jsem věděl, že dost pije. Poslední chlap, co s ním pár let byla ji nechal. Nepřál jsem ji nic zlého, ale tak trochu jsem si říkal, že má co chtěla. Tyhle úvahy jsem před holkami nijak nerozvíjel, ale myslím, že cítily moje zadostiučinění. Nakonec, odešla, možná bych třeba časem od ní odešel já, ale takhle jsem po více jak dvaceti letech po rozchodu měl čisté svědomí.

Na druhou stranu jsem si vzpomněl jak sebou trhla, když jsem souhlasil s návrhem na rozvod. S tím nepočítala. Měla za to, že ji budu přemlouvat víc. Nepřemlouval. Vše jsem vyřídil tehdy, když jsem je nachytal u nás doma. Chlapec se chtěl bránit, leč nedal jsem mu čas. Vykopl jsem ho jak byl, hadry jsem za ním naházel. Saše jsem dal facku. Do té doby a od té doby jsem žádnou ženskou neuhodil. Vzpamatovával jsem se z toho dlouho. Střídal jsem putyky a byty rozvedených ženských. Pak mě došlo, že to nebude nejlepší způsob řešení.

Martina mi zvedla náladu. Přijede Adéla, dáme někde oběd, pochopitelně na mě ji zbude nejméně času, musí oběhnout známé. Chápal jsem ji. Nebyl jsem lepší. Od puberty až do máminy smrti jsem se věčně někde potuloval. Máma umřela strašně rychle. Nikdo mi nechtěl říct pravdu. Po pohřbu jsem se začal toulat o něco víc. Jezdit s kamionem mi přišlo vhod. Díky tomu jsem se naučil trochu německy a anglicky. Potom, když táta potřeboval abych mu pomohl s majetkem, přidal jsem k tomu trochu znalosti práce na počítači, začaly být i peníze. Vlastně jak jsem o tom přemýšlel, o mnoho lépe, co se vztahů týče jsem na tom lépe, než Saša nebyl.

Dával jsem mobil do kapsy, když jsem si všiml, že mám na Facebooku zprávu. Otevřel jsem Facebook, a ejhle, psala mi Klára.
„Romane, nechtěla jsem ti něco slibovat, ale skutečně mi bylo u tebe dobře. Vůbec celé to včerejší odpoledne, bylo fajn. Dorazila jsem domů, Barunka udělal scénu, dokonce mi chtěla dát pár facek. Definitivně se pozítří od ní stěhuji do Kobylis. Dám ti vědět, až budu mít čas, pokud se chceš ještě vidět.”

Odepsal jsem, že ji rád pomohu. Odmítla. Nechce být zavázaná, navíc ji pomůže bratr. Nevnucoval jsem se. Říkal jsem si, že i ti čtyřprocentní jsou žárliví a trpí pro lásku. Vzpomněl jsem si na jednoho svého známého, který se do mne zamiloval. Zcela regulérně a měl jsem co dělat ho odklonit, se mě pokusil ojet na jednom mejdanu. Psal mi dopisy, v opilecké pýše jsem je četl po hospodách. Až mi jednou jedna holka řekla: „Romane, že ti není hanba takhle ho zesměšňovat. On tě miluje, tak jako ty jsi miloval svoji ženu. Sice jsem ji za pravdu nedal, ale od té doby nikde jeho dopisy pro „pobavení” nečetl. Pak jsem je všechny spálil. Byly ty dopisy poetické. Musel jsem uznat, že já bych takové napsat nesvedl.

Klára mi sice dala nějakou naději, že se ještě uvidíme, ale vrtalo mi hlavou, proč nechce abych ji pomohl. To, že nechce být zavázaná, jsem bral jako floskuli, co se říká. Myslel jsem, že přeci jen nechce s Barunkou přetrhat všechny pouta a spálit všechny mosty. Nebo, přeci jen ji došlo, že jsem o dvacet let starší, nechci žádné děti a tak mě nebere jako perspektivního. Znovu ty katastrofické scénáře. Ty mám od dětství. Máma mi vždycky říkala, že vymyslím tragedii a pak si dám pozor, aby se stala, protože navíc ještě chci mít vždy pravdu.

Uvědomil jsem si ale jednu pravdu. Mladý nejsem a už neomládnu. Ta Klára si mohla vybírat. Sice jsem měl před očima zářný příklad rodičů, hlavně své mámy, která si jednoduše sbalila svoje boty a šaty a šla k chlapovi, co bý ji mohl být tátou a vzala si ho, hned jak byla plnoletá. Nikdy jsem ji neslyšel, že by litovala. Táta ji pomohl umřít. Doslova ji držel za ruku, zatlačil ji oči, umyl, oblékl. Byla jeho. Nedal si to vzít.

Zarazil jsem se nad těmi úvahami v souvislosti s ženskou, se kterou jsem se jednou vyspal, co měla poměr s jinou ženskou, vlastně mi nedala žádnou nadějí na nějakou budoucnost. A já tady o ni přemýšlím, jako partnerce odobného typu, jako byla moje máma.