Lilie bílá

Vystoupil jsem z tramvaje a uviděl ji. Zrovna se dotazovala nějakého chlápka v klobouku. Zřejmě se domnívala, že jsem to já.

Vystoupil jsem z tramvaje a uviděl ji. Zrovna se dotazovala nějakého chlápka v klobouku. Zřejmě se domnívala, že jsem to já.

Klára byla ke mne otočená z profilu a mohl jsem ocenit, že fotografie, kterou poslala e-mailem prostě nekecala. Byla ještě hezčí než na fotce.

Chlápek v klobouku ji zrovna říkal:
„Ne, Roman nejsem, ale kdybyste měla zájem, jmenuji se Ruda.”
Klidně jsem řekl:
„ Kláro, tady.”
Otočila se ke mě. Prohlédla si mě letmým pohledem.
„Aha, ty jsi ten správný, vypadáš jako na té fotce.” Chlápek se zašklebil.
„Nějakej mrňavej.”
Klára jen tak mimochodem.
„Pro mne je velký dost.” Podala mi ruku. Omlouval jsem se. „Tramvaj měla zdržení, jinak bych tu byl na vteřinu. nechtěl jsem jet autem, nikde tu nezaparkuji.” Chlápek odpálil.

Znali jsme s Klárou z chatu. Asi dva měsíce jsem si psali. Hledal jsem spřízněnou duši po mém rozchodu Annou. Měl jsem s Annou pětiletý vztah, byla vdaná, což mi vyhovovalo. Jenže pak ji popadla chuť se rozvádět a mít se mnou dítě, což jsem už ve svých čtyřiceti osmi letech neměl zapotřebí. Už jsem měl své dvě dcery odrostlé a necítil jsem potřebu dalšího miminka. Navíc s ženou, co sama měla tři děti a chtěla si zachovat mládí.

Takže, když jsem ji nechtěl vyhovět, rozešli jsme se a byl jsem sice z toho rozchodu nešťastný, jenže na druhou stranu se mi ulevilo. Přestal jsem být pod tlakem věčně si nárokující ženy, která se chovala nikoliv jako milenka, ale jako manželka. Manželka, která chce jen to hezké. Teď jsem měl po pěti letech mít možnost vztahu, co by mohl mít parametry, jaké jsem si pamatoval z dob, kdy jsem nebyl ještě ženatý.

Klára se na mě z výšky podívala, zeptala se: „Nápad asi žádný nemáš kam jít, co?” Přitakal jsem. „Ne to rozhodně nemám.” Byla asi o půl hlavy větší, jenže s tím žádný problém vlastně nemám. První slečna v mém životě byla o hlavu větší, o šest let starší a dala si tu práci aby mne zaučila umění milovat. Řečeno s Ovidiem. Tahle byla jen o půl hlavy větší a dvacet let mladší. Přemýšlel jsem o tom, co by jejímu věku řekla Anna. Ta měla pocit, že je ve svých tři a třiceti letech pro mne dost enormně mladá. Kláře ještě nebylo třicet.

Z přemýšlení mne vytrhl Klářin hlas.
„Hej, jsi se mnou, nebo myslíš na jinou, nebo nedej Bože na práci?”
„Kláro,”pravil jsem.
„S tebou, zrovna přemýšlím o tobě a o tom chlápkovi, co měl mindrák z mé výšky..”
Klára se zasmála.
„Jo, on neví, že jsem na malé chlapy.” Podívala se na mne potutelně.
„Chceš vědět proč?”
Zamyslel jsem se: „Zkusím hádat. Aby tě mohli líbat rovnou na prsa a nemuseli se shýbat.”
Zarazila se. „Jak to víš?”
Pokrčil jsem rameny. „Mám bujnou fantazii.”
„To tedy Románku máš, to se musí uznat. Tohle žádnýho chlapa nenapadlo.”
Ušklíbl jsem se. „Jo, jsem nadanej, jak jinak.”

Šli jsme pomalu po Malé Straně směrem ke Karlovu mostu. Klára mi předtím na chatu vyprávěla, že byla léta v Londýně, kde tou dobou byla i má starší dcera, a že je z východních Čech a Prahu vlastně nijak nezná. Že bychom rande mohli spojit s procházkou byl její návrh. Byl jsem zvědavý jestli trefí z Chodova, kde bydlela u kamarádky, jak říkala na Malou Stranu. Trefila, přišla včas a dokonce se sháněla. Zamlouvala se mi. „To je pořád tolik lidí tady?” Ptala se. „V Londýně jich je ale ještě o něco víc ne?” Přitakala. „To je, jenže jsou na větším prostoru.

Narážela na úzkou Mosteckou ulici, kde byly skutečně davy. „Hele, Karlův most jsem už viděla. Co jít někam jinam?” Souhlasil jsem. Karlův most jsem také už viděl. Navíc, mohl jsem se tam potkat s jinou mou bývalou favoritkou, kterou jsem opustil právě kvůli Anně. Měli jsme společné známé i společná místa Hana, tak občas při nechtěném setkání, vyvolala debatu, která se týkala především mých vlastností. Hana prodávala obrázky na mostě. Občas, pokud je neprodávala jinde.

A mé vlastnosti, jakkoliv dobré, rozhodně neobstály nikdy v jejích očích. V žádném případě jsem nehodlal riskovat střet, ve kterém bych rozhodně nevypadal nijak úžasně. Alespoň dne jsem chtěl vypadat úžasně v očích téhle ženy, která šla vedle mne. Líbila se mi. Šla elegantně, přirozeně, měla v sobě něco živočišného. Gratuloval jsem si v duchu. Ne vždy se povede něco takového. Nakonec, měl jsem už své zkušenosti z „láskami” z internetového chatu.

Bylo jich několik. Občas jsem se s nějakou sešel a bylo jasné asi tak po deseti minutách, že rozhodně to nejsou ty pravé. Naučil jsem se říkat formuli, která je sice popouzela, ale neurážela. „Sorry zlato, ale nejsi můj typ.” Hana i Anna, ty mým typem byly. S Hanou, to bylo krátké, ale intenzivní. Bohužel bipolární porucha ji umožňovala ji jednou mě milovat do nebes, a za hodinu mě zatratit do horoucích pekel. Byla neskutečně krásná, byla o víc jak dvacet let mladší a než jsem přišel na to, že je maniodepresivní, utekl dost dlouhý čas. Nakonec, když mě asi po třetí opustila, potkal jsem Annu a bylo hotovo. Annu, mi nikdy neodpustila, přestože mne opustila. Měla za to, že muži ji mají povinnost ji milovat až do smrti.

Došli jsme k Tescu na Smíchově. Původně jsem ji chtěl vzít aby to bylo romantické na Petřín, ale nechtělo se ji do kopce. Měla hlad. Vlastně jsme tam dorazili dost náhodou. Šli jsme do pizzerie rovnou na Metrem. Číšník nás usadil. Seděli jsme u okna proti sobě, dívali se na sebe. Klára si objednala jídlo. Jedla, díval jsem se jak jí. Byla tak krásná. Cítil jsem jak ji chci. Vlastně jsem se divil sám sobě, že jsem s ní dva měsíce vydržel jen tak klábosit na chatu, aniž bych ji pozval. Ale zabýval jsem se Annou. Nakonec Klára nevydržela a oklikou si se mnou domluvila rande.

S ženami to mám celoživotně složité. Zastávám heslo: „Ženy odcházejí, ženy přicházejí.” Kdysi jsem ho někde četl a vlastně vždy, když se mnou nějaká skončí protože už ji nebaví čekat až se rozhoupu k něčemu víc, než je postel. Tohle heslo použiji a neodkladné ho dotyčné odcházející sdělím. Nejsem v tu chvíli ten nejpopulárnější ex-milenec.

Byl jsem zvědavý, jak Klára přijme tu skutečnost, že nemá žádnou budoucnost v tomhle vztahu. Pokud nějaký vztah bude. Rande ještě neznamená budoucnost, pouze naději na budoucnost. Ale i ta vdaná Anna, těžko nesla má slova:
„Tohle není byt pro dva.”
vMám těch bytů několik, pronajímám je. Rodiče restituovali, takže jsem povoláním pronajímatel nemovitostí. Nejsem miliardář, ale na slušné živobytí to dá. Občas si něco vydělám že někam napíši srdceryvný doják, který mi vezme televize. Anna chtěla být trvalkou, co přichází, kdy chce a jak chce, chtěla mít prostor, kde by vládla. Stále prohledávala moje věci, telefon i počítač, zda je skutečně číslo jedna. Občas mi udělala žárlivou hysterickou scénu, při které se doživotně se mnou rozešla. Ono doživotně ji vydrželo nejdéle měsíc. Pak zapnula všechen svůj šarm, nebylo ho málo, abych se sní usmířil.

Něco málo z toho jsem Kláře prozradil, víc jsem si z toho nechal pro sebe. Ženským se nemusí hned všechno vykecat. Klára jedla, stačila sledovat dění kolem sebe a komentovat. Poslouchal jsem. Bývá mým dobrým zvykem poslouchat. Pokud tak činím, občas něco řeknu, pak je dojem, že jsem docela dobrý společník, co sleduje dění a slečnu. Tahle metoda rozhovoru jim dělá dobře. Slečnám. I vdaným. Tady po dlouhé době, byl někdo, kdo zatím nevypadal že má bolavé srdce, závazky, řeší minulost. Klára se tvářila jako ta, co má minulost vyřešenou. Zatím se netvářila, že chce něco nastálo, něco trvalého. Jak říkám, docela slušný podvečer pro staršího pána. Bude-li sex, pak mě čeká něco opravdu hezkého, nebude-li, pak se s tím smířím, prostě jsem se jen spletl.

Dojedla,způsobně si utřela ústa, podívala se na mne.
„Tak co máš dál?”
Ptala se. „Nic, co by?” Odpověděl jsem.
„Ty jsi mě pozval na rande a jediná zábava je pizzerie?” Zeptala se tónem, který vylučoval uražení se, nebo rozčílení.
„Jasně, protože jediný, co ti mohu nabídnout, že tě pozvu domu, hned za dveřmi, ti podrazím nohy a znásilním tě. Ať se nezdržujeme. ”
Vysvětlil jsem ji. „
Tohle zní zajímavě, takhle mě ještě nkdo domu nelákal. A svážeš mě?”
Zamyslel jsem se.„Než sundám prádelní šňůru v koupelně, tak zdrhneš. Musel bych ji koupit cestou domu.”
Ušklíbla se. „Ty vlastně na znásilnění nejsi vůbec připravený.” Nastal zádrhel. Ta holka měla opravdu vtip a vlastně i pravdu. Na znásilnění nejsem stavěný. Dumal jsem co dál. „Hele, tak se omezíme na obyčejnou soulož. Něha a tak.” Odsekla. „Zase jeden vejtaha, co slibuje a nic.” Že ty se bojíš, že tě ve tvým věku trefí šlak, nebo dostaneš infarkt?
„No jo, vlastně jo, musím na tebe pomalu, abych nezkolaboval.”

Vážně na mě koukala, pak se dala do smíchu. Ze smíchu přešla do vážného tónu. „Jednou mě málem jeden znásilnil. Zachránila mě jeho matka, která přišla domu.” Pokýval jsem hlavou. „Jo, to máš z toho, že si vybíráš mizerný chlapy.”
Další úšklebek. „Jako i tebe?”
Přikývl jsem. „Jistě, nic horšího si nemohla vybrat a pokud utečeš, propásneš šanci si patřičně nadosmrti zkazit život.”

Tohle nečekala: „Ty chceš být se mnou do smrti?”
„Ne, nechci, to už budeš odkvetlá a já jsem na mladý.”
„Jasně, na mladý a nezkušený jako jsem já.” Pravila. Inu, vtip skutečně nepostrádala. Zeptal jsem se ji:
„Kláro, co tedy s načatým večerem?” Podívala se, zamyslela.
„Šla bych se projít, a někam se podívat.”
„Kino, kavárna, tanec?” Zněla má otázka.
„Kino, ale na něco dobrého.”
„Hele asi máš víc přehled než já, co by se ti líbilo. Řekni.Kino je dvě minuty odsud. ”
„Tak jo, zaplatíme a půjdem.”

Tady nastal mírný zádrhel. Chtěla si zaplatit za sebe. Podařilo se mi ji přesvědčit, že zaplatím já, neb jsem ji pozval. Taktně jsem pomlčel, že návrh na setkání byl její.
„Kino si ale zaplatím.”
„když jinak nedáš, zaplatíš.” Souhlasil jsem. Zaplatil jsem pohledné číšnici, ta si prohlédla Kláru, mne, bylo ji zřejmě jasné, že slečna je zlatokopka. Nejsem mladý a nejsem žádný metrosexuál. Navíc vypadám jako skutečně už skoro padesátiletý chlap. Akorát, že břicho nemám a mám vlasy. Skoro bílé.

Klára si jejího pohledu všimla. Neodpustila si směrem k ní.
„Má prachy, fakt má.”
Servírka neřekla nic, ale její pohled mluvil za vše. Sebrali jsme se a vypadli. Cestou ze schodů poznamenala:
„Husa, jako by se mi nemoh líbit chlap jako ty.”
„Pokud se ti opravdu líbím, pak si mne dnes udělala šťastným.”
„Tedy tobě málo stačí ke štěstí. Vždyť o mně nic nevíš a nevypadáš, že by si trpěl osamělostí.”
„Kláro, hele ty jsi opravdu krásná a nepochybuji, že o tom víš.”
„A co má jako být? Krásná a nemajetná. Takže každý chlap, co má prachy si myslí, že si mě koupí. Jestli jsem přišla, tak jen proto, že ty ses nevytahoval ani penězma, ani sexuální výkonností. Dalo se s tebou bavit. ”
V té větě mi vysvětlila, z jakého důvodu si řekla o rande se mnou.
„No jo, sem si říkal, co tě ke mě táhne a ona to má bohatá slovní zásoba, která ti učarovala.

Romane, především si nebyl vlezlý. A nejsi ani teď.”
Nebyla první, kdo mi tohle říkal. Vlastně jsem si vzpomněl, jak mi táta jednou říkal.
„Když ženská mluví, poslouchej ji, pokud ji budeš poslouchat, tedy nemyslím, aby si byl poslušný pejsek, tak zjistíš, že když nic jiného, bude mít pocit, že se ji věnuješ, nevytahuješ se penězi a svým chlapáctvím, bude tě brát vážně. ”
Táta měl samozřejmě jako vždy pravdu. Byl světa znalý a máma se v něm viděla až do své smrti. Alespoň se tak tvářila. Poznali se, když jemu bylo skoro čtyřicet a ji sedmnáct. Utekla z domova. Nikdy jsem ji neslyšel, že by litovala. Přestože ji dlouho rodiče ignorovali, a vlastně až s mým narozením skončil jejich bojkot mých rodičů. Ty si já moc nepamatuji, máma umřela mladá. V 36 letech. Na rakovinu dělohy. Táta ji o mnoho let přežil. Přesto spolu byli dlouho na dnešní poměry.

Vylezli jsme do druhého patra v Tescu, kde je multikino. Zkoumali jsme nabídku. Rozhodli jsme se pro „Troja.” Doufal jsem, že to bude trochu odpovídat skutečnosti. Kláře to bylo celkem jedno, jak říkala, jestli film odpovídá historické zkušenosti. Brad Pitt ji stačil. Sedli jsme, zlehka se přitiskla, asi se bála potmě. Reklamy, rozčilovalo mne, jak jsou hlučné. Pak konečně začal film. Brad Pitt, jako Achilles. Byly doby kdy jsem čítal Íliadu, i Odyseu. Film byl patřičně romantický, ženy i muži krásní. Nakonec, byl jsem s krásnou ženou a na filmu zas tolik nezáleželo. Trója byla dobyta, Achilles zabil Hektora, Paris ho nakonec zastřelil z luku. Kino skončilo a co dál.

Vyšli jsme ven. „Chceš ještě někam jít?” Zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou.
„Nejlepší bude, když půjdu domů.„
„Škoda, že tě tedy dnes neznásilním.” Pokusil jsem se o humor. Pobaveně se usmála.
„Vážně sis myslel, že k tobě půjdu?”
„Udělalo by mi radost, kdyby si šla.”
„Věřím, ale neznám tě zas tolik, abych s tebou šla domu.”
„Nemusíme pěšky, můžeme MHD, nebo taxikem.”
„Romane, byl by si zklamaný.”
„Mé zklamání nech na mě. Zklamaný jsem i tak.”
Stála, mlčela, pak se zeptala.
„Kde vlastně bydlíš:”
„V Břevnově, přes kopec tři čtvrtě hodiny pěšky. Do práce nevstávám, můžeme se vyspat. ”
„Dobře, tak se projdem, taxíkem se mi nechce. Ale žádný sex. S ničím nepočítej.”
Nevyvracel jsem ji její prohlášení. Nakonec i kdyby nic nebylo, pokud se ji u mne bude líbit, pak třeba přijde zas.

Do Břevnova jsme šli Nerudovkou, chtěla si ji prohlédnout za nočního osvětlení. Byla i před půlnocí plná turistů. Dorazili jsme k domu, kde bydlím. Zastavila se.
„Hele, já fakt nevím, jestli dělám dobře. Položil jsem ji ruce na ramena.
„Jestli chceš, zavolám taxíka, zaplatím mu napřed, aby si neměla výdaj a jeď domu.„
Mlčela. „Tak dobře, věřím ti, že mě nebudeš nutit.” Ty dvě patra jsme vyšli, výtahem nejezdím. Odemknul jsem. Rozhlédla se.
„Ano, mužský byt, mužský pach.”
„Máš něco proti mužským bytů a mužskému pachu?
Stála zamyšleně. „Asi jsem ti něco neřekla. „
„Jo a co si mi měla říci?. Máš dítě, chlapa, nebo žiješ se ženskou?„
Ticho. „Jak ty to děláš, že se vždycky trefíš?”
„Jako v čem?” Zeptal jsem se trochu znepokojeně. Hlavou mi běžely různé představy o problematické ženské.
„No s tou ženskou.” Vydechla skoro neslyšně.
„Hele sedni si, já najdu něco k jídlu, mám hlad, jestli chceš najíme se spolu a povíš mi tu story. ” Sedla si na gauč.
„To není žádná story. Prostě žiji už dva roky s Barunkou.”
„Jo Barunka se jmenuje. Kolik ji je?”
„Třicet osm, seznámili jsme se v Londýně, když mě opustil chlap.„
Měl jsem co dělat abych nebyl ironický a neřekl ji. „Tak co si dáváš rande s chlapem? Když máš doma ženskou?” Jako by mi četla myšlenky.
„Barunka je fajn, mám ji ráda, ale dál už to nejde. Žárlí, dělá mi scény, prohledává mi mobil, poštu. Věčně brečí, že mě miluje. Že si mě chce vzít.”
„Aha, tak to máš doma veselo.” Řekl jsem rádoby chápavě.
„Mám, ani nevíš jak. Hele Romane, já se nechci k žádnému chlpaovi nastěhovat. Už jsem si našla byt. Baruna to neví, chci se odstěhovat, nepotřebuji pomoc, jen jsem vlastně chtěla být s normálním mužským a ty ses zdál být normální.”
„Jako teď už se nezdám být normální?” Ohradil jsem se celkem dotčeně.
„Ale jo, jsi. Hele, chtěl ses najíst. Já mám taky hlad.„
Vyndal jsem z lednice dva pstruhy. Čas od času si je koupím. „Jíš ryby?”
„Nejím, nemám ráda ryby od mala.”
„Rozmazlená, co tedy chceš, vajíčka, rajčata, sýr? Udělám salát.”
„To je ono, salát. Chceš pomoc?” Odmítl jsem. Na salát stačím sám. Zase jedla, mlčela, opět jsem obdivoval tu grácii s níž jedla, pohybovala rukama. Ani jsem se Barunce nedivil, že je do ní zabouchlá.

Dojedla, vydala se do koupelny. Seděl jsem a byl jsem trochu ve zmatku. tedy docela dost. Jedna věc je bavit se kamarády tom, že koukají na porno, na lesby, druhá mít na návštěvě lesbu, do které bych neřekl, že je lesba. Vrátila se z koupelny. Zabalená do ručníku. Přemýšlel jsem, co by asi udělala, kdybych se ji z toho ručníku pokusil vymotat. Nakolik je opravdu lesba, co pochopila, že její místo je na druhé straně, nebo jen hledala někoho, kdo ji bude rozumět a našla porozumění u Barunky.

Sedla si do křesla, zabalená, krásná a já najednou, ač ostychem netrpím, jsem cítil nejistotu. Chuť byla, ale věděl jsem, že jedním hloupým pohybem mohu zkazit tu pohodu, která na druhou stranu její přítomnost poskytovala.
„Můžeš mi půjčit nějakou svou košili na spaní?
„Jako noční, ty nemám, jen normální. ”
Tu myslím, nepředpokládám, že spíš v noční košili.„
„Nespím v žádné košili, spím nahý.”
Mávla rukou jakoby chtěla říct: „No chlap.”
Ukázal jsem ji na skříň kde na ramínku visí mé košile, jak je tam služka, co chodí jednou týdně uklízet a žehlit po vyžehlení pověsí. Vybrala si pochopitelně jednu z těch lepších. Aspoň se ukázalo, že má vkus. Otočila se ke mě zády, vybalila se z ručníku, kalhotky měla, navlékla košili, zapnula.
„Sluší mi?” Jen jsem polkl.
„Rozhodně víc než mě.”
„Spát budu kde?”
„Můžeš v ložnici, nebo tady na gauči.”
„Ty budeš spát kde?”
„V ložnici, mám pohodlnou postel pro dva.”
„Tak by si mi měl nabídnout ložnici!„ Z ničeho nic se ji rozehrály ty ohníčky v očích.
„Nabízím ti ložnici.„
„Ty budeš kde?”
„V ložnici, přeci nebudu spát na nepohodlném gauči.Do té postele se oba vejdem.” Otočila se a zamířila do ložnice. Šel jsem se osprchovat. Vyčistil si zuby a sice jsem cítil vzrušení, ale nějak jsem se nemohl dostat do formy. V ložnici byla tma, lehl jsem si, přikryl se. Ležela strnule. Dotkl jsem se ji.
„Nemusíš se bát, fakt jsem nikdy žádnou neznásilnil.”
„Já se tě nebojím, já se bojím sama sebe.„ Položil jsem ruku na ramena a hladil ji. Cítil jsem, že se uvolňuje.
„Vzpomínám si, jak ses mě ptala jestli vím proč si vybíráš malý chlapy. ”
Neříkala nic, jen držela, nijak se nebránila hlazení, ale ani mu nijak nešla naproti. Pak jen řekla.
„Toho posledního jsem měla ráda, ale jednou přišel domu, byl zlitý a zfetovaný a i když mi neublížil, tak byl najednou strašně odporný. Myslela jsem, že už se nikdy nedotknu chlapa. ”

Mlčel jsem. Měl jsem pocit, že potřebuje tohle říci někomu, kdo není ženská, kdo ji vyslechne a nebude na ni nic chtít. Tak jsem poslouchal, akorát mi hlavou běžely myšlenky, proč si musela vybrat zrovna mě. Já dávno nestojím o to být důvěrníkem zklamaných krásek. nebo převozníkem, jak říkala jedna má známá. Převozníkem, co převeze tu zklamanou na druhou stranu, nadře se a pak smetanu slízne někdo jiný.

Domluvila, otočila se zády, mlčela. Vzdychl jsem, protože mi bylo jasné, že budu mít těžkou noc.
„Co vzdycháš?” Zeptala se.
„Vzdychám, protože mám na tebe chuť a zároveň se nějak bojím se tě dotknout, abych ti neublížil.” „Jo a co bys mi mohl udělat?” Otočil jsem ji obličejem k sobě. Rozsvítil jsem. Měla úsměv na tváři. Rozepnul jsem ji košili, vykokly na mne dvě krásná jablíčka, začal je hladit. Nebránila se. Zavřela oči a stačila ještě pošeptat.„ „Líbat je nebudeš?”

Ráno jsem se probudil, byla přitulená ke mě. Spala. Potichu jsem vylezl a přemýšlel. Možná jsem převozník, možná ne, ale pokud bude chtít nějaký čas zůstat, pak mi udělá radost. Pak jsem se vrátil do postele. Jak kdysi zpíval Karel Kryl: …spala jak víla, jen vlasy halily ji, něžná a bílá, jak jitra v Kastílii, lilie bílá;…