Koupil jsem si knížku od autorů George A.Akerlof a Robert J.Shiller „Živočišné pudy” s podtitulem „jak lidská psychologie řídí ekonomiku.” Autoři se netají tím, že jsou keynesiáni a snad i proto jsem
Koupil jsem si knížku od autorů George A.Akerlof a Robert J.Shiller „Živočišné pudy” s podtitulem „jak lidská psychologie řídí ekonomiku.” Autoři se netají tím, že jsou keynesiáni a snad i proto jsem si ji koupil. Moc o keynesiánství nevím, stejně jako nevím moc jiných ekonomických směrech. Nikdy jsem neměl potřebu ekonomii zvlášť studovat, ale nějak tomu přicházím na chut. Tak možná že si ještě koupím nějakou jinou literaturu, třeba ještě něco od Miltona Friedmana a nebo Hayeka. Abych byl v trochu v obraze. Začnu klasiky. Tahle knížka je už druhá taková populárně naučná o ekonomii a začínám zjišťovat, že bych si po Linuxu, mohl najít další zábavu a trochu se věnovat ekonomii.
Tahle kniha se zabývá lidskými emocemi v ekonomickém procesu. Její filozofie je postavena na tvrzení, že pokud jsou lidské emoce ve hře, autoři jim říkají „lidské pudy„ pak je potřeba ochránit zásahem státu před nimi samými. Cituji: Všechny zmíněné živočišné pudy mají sklon táhnout ekonomiku jedou tím a jindy zase oním směrem. Bez zásahu státu by nezaměstnanost jednou prudce stoupala a podruhé prudce klesala. A finanční trhy by čas od času zachvacoval chaos. Konec citátu.
Pokud jsem dobře pochopil autory, možná nepochopil, chtějí říci, že nestačí jen pravidla, ale aby měl stát možnost působit jako rozhodčí o tom jaká by měla být poptávka a jak by se měli rozhodovat. Další citát: Můžeme dovolit, aby se lidé s různými schopnostmi a finančními znalostmi sami rozhodovali, jakému druhu investic dají přednost, když se mohou snadno stát obětí prodejců? Můžeme dovolit, aby se lidé při posuzování investičních příležitostí řídili svou intuicí, když je při tom mohou zlákat spekulační bubliny, které potom prasknou? Konec citátu.
Jsou to velmi lákavé myšlenky, věřící, že nějaká moudrá autorita státu, kde vládnou zřejmě nadlidé, je schopna ochránit člověka před ním samým, před jeho chybami a špatným rozhodnutím pro to či ono. Osobně se domnívám, že stát by měl jasně stanovit pravidla hry ve smyslu, tohle je zakázané a co není zakázané je dovolené. Třeba i spekulace na burze, podobně jako jsou na vybraných místech povoleny hazardní hry. Nikdo nemůže nikoho ochránit před pádem do závislosti na drogách, stejně jako nikdo nikoho nemůže zachránit před bankrotem způsobeným špatným obchodem. Tedy může, ale jen extrémním prostředkem jako byl totalitní zákon, který zakazoval obchodovat pro vlastní zisk a trestal tento obchod jako šmelinu a neoprávněné obohacování.
Autoři jsou samozřejmě pro „kapitalismus,” ale nějak se ten kapitalismus blíží k socialismu. Konečně tohle už někteří diskutující v komentářích vyslovili, že USA vlastně už žádné tržní hospodářství nemají. Nevím zda to tak opravdu je, nejsem schopný na základě dvou přečtených knih o ekonomii vytvářet hypotézy. Ale onen citát s otázkami, kde se autoři ptají zda můžeme dovolit aby se lidé řídili svou intuicí mě tak trochu vyděsil. Jestliže tohle je otázkou pro politiky vycházející z keynesiánského pohledu na svět, pak se musím ptát, kdou jsou ti lidé, kteří mají pocit, že vědí lépe než já, co si mohu a nebo nemohu dovolit? Kteří mě chtějí ochránit před následky vlastních chyb a nechtějí mi ani dopřát poučení, které následně plyne si z uvědomění vlastních omylů.
Jejich teorie o tom, že lidské pudy lze kreativně využít pří tvorbě správných rozhodnutí je sice hezká, ale pořád mi v jejich podání v pozadí číhá „nejmoudřejší jedinec,” nebo parta „nejmoudřejších jedinců” kteří mi řeknou jak dál, když náhodou nebudu vědět co se svými penězi. Tak nevím, v životě jsem udělal docela dost chyb, mnohokrát jsem se špatně rozhodl, ale nějak mi docela vyhovuje, že to byly moje chyby, moje omyly. Stejně tak moje úspěchy. Docela rád jsem si za všechno sám osobně odpovědný.