A chodec ví, že krok za krokem…

Už jsem inzeroval v krátké zprávě, kterou jsem zařadil do blogu, že mi včera odpověděla má nejmladší dcera a dokonce dala najevo, že by nebyla proti tomu abychom se setkali.

Už jsem inzeroval v krátké zprávě, kterou jsem zařadil do blogu, že mi včera odpověděla má nejmladší dcera a dokonce dala najevo, že by nebyla proti tomu abychom se setkali. Ráno jsem hned volal Katce, své druhé dceři v pořadí, (celkem mám čtyři. Petra, Kateřina, Zuzana a Babeta) a informoval jsem ji o obratu. Měla radost. Prý Babetě také napíše a zkusí se s ní spojit. O své třetí dceři zatím nevím nic, ale třeba se také poštěstí. Byl bych rád, kdyby se setkaly aspoň ty tři a mohli bychom zahájit další etapu rodinného života.

Uvědomuji si, jak stále preferuji ten model široké rodiny, na který jsem byl zvyklý od dětství a nemyslím, že je dobře, když se opouští. Lidé se v rodině nemusejí pořád jen milovat, občas se i hádají, ale ono psychobiologické společenství, kterým rodina je, na člověka působí celoživotně. To už musí být pořádná patologie a nebo pořádné ublížení, aby se člověk zřekl svých blízkých. Zřekne, ale nezapomene. I když se snaží sebevíc. Někdy se v rodině lidé moc nesnášejí, hádají se, ale pořád cítí vnitřně, že k sobě patří. Může to i vypadat, když se o někom v rodině nemluví, že rodina na něj zapomněla, ale „zavrhnutí členové rodiny” a pár jich znám jsou v rodině nejvíc vnímáni. Už už to vypadá, že se na ně zapomnělo a najednou se v lidech vynoří ta velká bolest, která je příčinou onoho zavržení a ten člověk je zde mezi námi. Proto mě nepřekvapilo, že mi Babeta řekla, že mě viděla v televizi, dokonce s mámou.

Tak konečně jsem se snažil přímo s ní navázat kontakt od jejich patnácti let, protože to jsem už věděl, že se zase tak moc její mámy nemusím ptát, jestli souhlasí nebo nesouhlasí. Patnáctiletá holka už si ledacos sama prosadí. Babeta si tehdy ještě netroufla, i když odpověděla, ale tenoučkou nit jsem navazoval stále a stále. Mnoho lidí odradí tohle „věčné čekání, marné pokusy.” Jenže já jsem životním založením chodec. A chodec ví, že krok za krokem, občas přestávka, občas slepá cesta, z níž se chodec musí vrátit na hlavní cestu, ale pořád se jde vpřed. Tak třeba dojdeme všichni na místo určení. Když ne, vím, že jsem udělal co jsem mohl a uměl.

Ono udělání toho co mohu a umím považuji za důležité. Na záložkách svých knih mám větu, která mě tehdy napadla, když jsem ty záložky psal. Bůh miluje vytrvalé. Bůh podle mne miluje všechny, ale ti vytrvalí díky té lásce a vytrvalosti dojdou nejdál. Jít a doufat. Naděje je něco, co je v životě důležité. Mít naději znamená mít smysl a mít smysl znamená mít naději. Pro mne mělo a má smysl se zajímat o své dcery, i když ony ke mě občas mlčely. Děti se mohou zlobit, děti se mohou urazit, ale pokud sám sebe chci považovat za zralého člověka musím jim zkusit dát šanci aby promluvily.

Občas o mne někdo otře, naposledy včera, že jsem nechal své děti aby je vychovala společnost. Nestaral jsem se prý o ně, ani nezajímal. To vnímám jako bohapustou lež. Na svědomí mám toho jako všichni lidé dost a dost, ale jsou věci a skutky, kterých jsem se nedopustil. A vnímám takové jednání jako velmi zlovolný čin. Lidé mi mohou nadávat, to mě nijak netrápí, ale pokud mě někdo obviní z něčeho jako je nezájem a neochota se starat o své děti, to nezapomínám.

Nemám za zlé těm dvěma ženám, že mi znemožnily být otcem svým dětem, když mě potřebovaly, že mi znemožnily být jim oporou a naučit je věci, které je může naučit jen táta. Protože děti musejí mít toho chlapa, co mu říkají táto za zády. Viděl jsem plakat děvče, kterého se táta opilec zřekl svým životem. Sama sebe přesvědčovala, že ten druhý, co mu říkala táto, jehož jméno i přijala má pro ni mnohem větší cenu. Určitě je to slušný člověk a nepochybuji, že ji má rád. Ale ten pláč byl tehdy protože se cítila opuštěná a odstrčená svým skutečným tátou. Tohle jako lidé velmi těžce neseme. Neseme bolestivě, že jsme svým vlastním rodičům nestáli za to, aby se o nás zajímali víc než kdy už přestanou platit alimenty.

Před lety, když mě oslovil bývalý tchán mé druhé ženy, abych dal souhlas k přejmenování své třetí dcery, odmítl jsem. Vyhrožoval mi soudem a dostal jedinou odpověď. „Udělejte to a jen mi dáte šanci s ní mluvit, dáte mi šanci abych ji řekl svou verzi toho příběhu, kdy o mě mluvíte jako o tom, který ji opustil a nezajímal se o ni. Ať bude chtít nebo ne, uslyší něco jiného. Uslyší, že jsem na ni nezapomněl, že jsem na ni i na Babetu myslel každý den.” Protože, když se chlap stane zavrženým otcem, nikoliv opouštějícím otcem, ale zavrženým, není dne aby na ty děti, kterými byl díky jejich matkám zavržen aby na ně nemyslel.

Znám pár takových otců, kteří byli zavrženi, kteří si ono prokletí zavržených nesli a nesou doživotně. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Někteří se ani nedočkají, umřou a jejich děti nevědí ani kde jsou pohřbeni, nevědí kdo byly, kdo byli jejich prarodiče, nevědí nic. Tyhle vědomosti o tom kdo jsme, odkud jsem považuji za mnohem důležitější, než vědomosti ve škole. Školní vědomosti se dají získat kdykoliv. Ale rodinné příběhy a rodinné mýty jen někdy. Tehdy a někdy, když ti lidé, co je mají vypravovat a sdělovat ještě žijí. S každým mým příbuzným odešel příběh, který se už nedovyprávěl. Některé jsem slyšel, a jsem rád, že jsem je slyšel, že je znám a že jsou pořád ještě děti, kterým je mohu vyprávět. Ty příběhy jsou z mého hlediska důležitější než peníze. Rodinné příběhy se nedají koupit, ty se dají jen odvyprávět z generace na generaci.

I ti bohatí vystěhovalci, co mají to americké za nejlepší na světě, jejichž rodiče, prarodiče se vystěhovali do Ameriky už dávno, jezdí do Evropy hledat ty místa odkud jsou jejich předci, odkud pocházejí ty legendy, co se v jejich rodinách vyprávějí o těch odvážlivcích, co se sebrali, přepluli Atlantik, vyklučili les, zorali prérii, postavili domy a města a založili zcela novou existenci. I pro ty je důležité vidět, tu starou Evropu, které se někdy posmívají, jako pro mne bylo důležité vidět místa odkud pocházela moje matka, můj otec. Vždy, když se řekne Tábor,Brandýs, Stará Boleslav, Dřevčice, Popovice, Snina, Stakčín, něco se ve mě zachvěje, protože odtamtud pocházeli moji předci. A měl jsem to štěstí, že jsem se do těch míst jezdil podívat a že vím odkud jsou legendy mojí rodiny. Legendy o těch, co opustili to známé a vydali se do neznáma. Lidský život je vždy vydávání se do neznáma a vždy je na konci naděje na lepší a hezčí život.