Slunce svítí, jako na jaře, asi už je jaro, když je první máj.
Slunce svítí, jako na jaře, asi už je jaro, když je první máj.
Romantické datum, už od dob Máchových. Musel to být v té době velmi
poetický kus země kolem Bezdězu a Máchova jezera, které se tehdy asi ještě
Máchovým jezerem nenazývalo. Původně, jak jsem našel na Wikipedii se
nazývalo Hirschberger Grossteich. Jako mladý jsem tam rád vyrážel s
kamarády za děvčaty, neb tehdy to bylo jedno z takových míst, kam se
stahovali lufťáci a trampové. Lufťáků tam bylo víc, trampů méně a byli také
docela dost ti trampové SNB, neboli bolševickou policií, pronásledováni.
Inu, milovali jsme ty kovbojské, zálesácké časy, což se neslučovalo se
socialistickým názorem na svět.
Ale i té lásky jsme tam užili dost a dost, dokonce jsem tam zřejmě svoji
první ženu přivedl do jiného stavu, když jsme tam trávili týdenní dovolenou
u kamaráda na chatě. Takže když si občas čtu ten Máj, hlavně ty počáteční
sloky:
Byl pozdní večer – první máj-
večerní máj byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový voněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
kvetoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech…
Vybaví se mi ten kraj. No už jsem tam dlouho nebyl. Naposled jsem tam
procházel, myslím, v roce 1994, když jsem se vracel z okružní cesty kolem
Čech a Moravy. Dvacet let tomu. Utíká ten život, utíká. Tenkrát v červenci v
roce 1977 jsem tam strávil ten týden se svou první ženou, abych si ji v
listopadu vzal. Už všichni věděli, proč se žením. Ano byli jsme tací.
Přivedli jsme nevinnou dívku do „maléru” a svatba ten malér
napravila.
Nakonec, na tehdejší dobu jsme nebyli už žádní zajíci. Mě bylo 27, Jarce
23 a všichni už se nás ptali, kdy tedy jako bude svatba. Časy se mění.
Dnes dívky, pokud se vdávají, tak v 35 letech, mají první dítě, nebo
většinou se ani nevdávají, pořád si připadají mladé a najednou mají problém
nejen sehnat chlapa, co jim to dítě udělá, ale i s tím, přijít do jiného
stavu. Zpanikaří, ona panika nepřidá k psychické pohodě, a nikde nic. Prý i
chlapi mají dnes potíž je přivést do jiného stavu. Prý málo spermií. Ale
osobně si myslím, že jedním z problémů je ta skutečnost, že berou mnozí ti
usilující o dítě, milování vedoucí k početí, jako povinnost a výkon, než
jako radost. Ale to je jen můj osobní názor.
No nevím, já jsem vždy milování bral jako radost a zábavu, ty manželky
také, takže jsme nikdy neměli starost o to, jestli do jiného stavu přijde,
spíš aby nepřišla do jiného stavu, když zrovna se nám to nehodí. I v tomhle
se časy mění. Jsem docela spokojený s tím, že to bylo, jak to bylo a
většinou, když poslouchám své klientky o potížích s chlapy s těhotenstvím a
tak, říkám si. „Jo, děvče, my tak nespekulovali. Jestli děti,
kariéra, užít si co nevíc. Za všechno se prostě platí a jsou věci,
které už nejdou vrátit. Chceš být dlouho mladá, bez závazků a
starostí, pak se musíš připravit, že se to někde projeví. ”
Pochopitelně, že většina těch klientek to vnímá jako nespravedlnost.
Život není spravedlivý a nebude. I kdyby se zbláznily. Což se některým
skoro i povede. Dostanou se do stavu, kdy začnou, zase jen některé, hledat
viníka, který zavinil jejich osamělost a bezdětnost. Pochopitelně je najdou
v těch mamáncích, co je matky rozmazlují. Takže viníka by měly, ačkoliv je
ani nenapadne, že vlastně problém je u nich. Dlouho chtěly žít samy, ti
chlapi také si docela rádi zvyknou, že s nimi nemusí žít a najednou se
velmi obtížně učí soužití, které, čím jsou lidé starší, víc zvyklí na své
pohodlí, je obtížnější a obtížnější.
Jo, ono má všechno svůj důvod a když se zvyky, které fungovaly po
tisíciletí, začnou rychle, bez přemýšlení měnit, život se nemění stejně tak
rychle k lepšímu, jak si mnohé dámy představují. Ale, nakonec, musejí to
žít ony, já s těmi problémy žít nemusím, jen je vyslechnu, povíme si jak
dál a co dál, nechám dámu přijít na řešení, aby neměla pocit méněcennosti,
že si musela nechat dát poradit. Terapie není o radách, ale o poznání sebe
sama, no a potom ji bud její řešení, ke kterému se rozhodne, z problému
vyvede, buď zcela, nebo částečně, což je někdy větší problém, že jsou lidé,
kteří chtějí vše, nebo nic. Obvykle se jim stane, že nic. Protože malé
zlepšení znamená v jejich očích, žádné zlepšení.
Tak jsem se od prvního máje a lásky času dostal k dámám, co si říkají
single. Dlouho a rády, aby nakonec zjistily, jako jedna má známá, která je
single v jednašedesáti, když léta měla vztah s mužem, co měl svůj byt, ona
svůj dům, nechtěla se stěhovat od rodičů, aby mi tuhle zavolala a
řekla:
„Jane, tak je to v prdeli. Máma umřela, nemám sourozence,
nemám děti, mám pár kamarádů a jinak jen kočky a jsem sama.”
Šel mi mráz po zádech, když mi to říkala. Vím, jak je dobrá doktorka, kolik
toho udělala pro druhé, ale pro sebe vlastně neudělala nic, nebo málo. Jo,
ono se nevyplatí nedodržovat to největší Přikázání, co na něm stojí celý
Zákon a všichni Proroci.
Miluj bližního svého, jako sebe sama.
Ano, bližního i sebe a rovným dílem. Protože pak se to obrátí proti
člověku, když není ta láska v rovnováze.