Vytáhl jsem na povrch starý Solaris, abych zjistil, jak se mi na něm bude psát nový blog. Sice uživatelsky to není nijak vlídný OS, jenže zase na druhou stranu, co je na světě zas až tak vlídného?
Vytáhl jsem na povrch starý Solaris, abych zjistil, jak se mi na něm bude psát nový blog. Sice uživatelsky to není nijak vlídný OS, jenže zase na druhou stranu, co je na světě zas až tak vlídného? Život je hezký, ale málokdy vlídný, občas nás potkají smutné věci z čehož mnozí lidé usuzují, že by smutné věci na světě neměly být a lidé, kteří si tohle nemyslí, jsou divní.
Podobně jako jedna dáma, co mi volala, protože má potíže se svými partnerskými vztahy,k tomu chce dělat terapii, pomáhat druhým a vlastně skrz pomoc druhým, chce pomoc sama sobě. Což je velmi časté.A nebezpečné, hlavně pro toho „pomáhajícího.” Když jsem ji na tohle upozornil, že si tedy nemyslím, že je nejlepší nápad se věnovat druhým, s takovými potížemi,co má, že by se měla věnovat především sobě, argumentovala, že všichni terapeuti, co zná mají také potíže. Jo jo, mají, jenže umí s nimi žít a neochromují je. Ovšem ona podle svého mínění má za to, že terapeut je něco jako skála, co se ani nehne, když vidí potíže druhých.
Bylo to v souvislosti s tím, že na jednom semináři, lektor odmítl hrát klienta, když se k tomu vyjádřil ve smyslu, že by se mohl rozplakat a jako takový by nemohl vést seminář. Což mi přijde rozumné a lektor tam není na to, aby si tam řešil své věci, ale aby na semináři naučil budoucí kolegy tomu, co sám umí. Jednoduše řečeno, zachoval se profesionálně.
Nestává se mi často, pokud vůbec, že by mě za ty roky, co se zabývám terapii závislosti a poradenstvím v oblasti vztahů, že by mě něco natolik dojalo, abych uronil slzu. Když ne hned, tak třeba později. Jistě, jsem otrlý, máloco mě vyvede z míry, ale pokud budu někde sedět jako klient, budu potřebovat někoho, kdo mě vyslechne, protože třeba budu mít problémy s partnerkou, nebo s dětmi, tak není vyloučeno, že slzu uroním, nebudu se za ni stydět a nebudu mít pocit, že jsem slaboch. Slzy totiž pomáhají odplavit psychickou bolest, napětí a udržet duševní rovnováhu.
Příběh klienta se terapeuta může dotknout, jsme lidi, ale nesmí si na úkor klienta řešit své problémy. Ty dokonce může mít. Ale musí s nimi umět žít, zvládat je a nenechat se jimi vyvést kompletně z rovnováhy,nebo dát ochromit. Což se té dámě, podle jejího sdělení stalo. Pak je pro ni skutečně nebezpečné, aby poskytovala služby jiným. Terapie je služba. Těžká služba a vyžaduje mnoho jiného, než jen samotnou inteligenci.
Jsou lidé, kteří se domnívají, že když jsou vysoce inteligentní, jsou vhodnými poradci druhým. Bohužel, chce tahle práce ještě další atributy. Psychickou a osobnostní stabilitu, empatii, mít hranice, vědět, co je mé a co není mé. Nemám na mysli majetek, prostě být terapeutem, chce celého člověka. Takže pokud budu obcházet terapeuty, zkoumat jestli jsou dobří, pak se dostanu do pozice soudce, který ví, jak to má být, ale nehledám terapii, nebo radu, pouze jen a jen dokonalého člověka, který odpovídá mým představám. Ale minu člověka, který mě vyslechne, někdy uklidní, někdy cíleně vytočí, on sám se vytočit nedá, jen občas a zřídka poradí. Protože terapeut není na radění, ale k tomu aby uměl jít s člověkem kus cesty, ukázal mu na rizika cesty, přednosti zvolené cesty, na jeho chování na té životní cestě.
Což bývá problém, málokdo z těchto takto hledajících si uvědomuje, že terapeut prostě musí unést lidi, se kterými by se ten hledající, jinak na ulici nebavil. Lidi, kteří nejsou pokaždé mladí, krásní, kultivovaní. Terapeut se s nimi bavit musí, k tomu má rodinu, děti, starosti, jak zaplatit složenky. Bývá mnohdy unavený, rozmrzelý, málokdy když přijde domu, ho jeho žena, muž chápe, protože i partneři mají své potíže, chtějí o nich mluvit, jenže on nechce slyšet nic negativního. Toho slyšel za celý den víc než dost. Musí umět říci: „Teď ne, mám svoje limity, třeba za chvíli, ale ne teď!”
Lidé usilující o dokonalost nikdy nepřipustí, že mají limity. Limity neexistují, tedy pro ně. Dlouho jim ledacos vychází, až se dostanou do laviny událostí, která je zaplaví. A ukáže jim jejich meze a hranice. Dost natvrdo. Jim, kteří chtěli řídit a radit celému světu se k jejich prospěchu najednou, tedy, když tu lavinu přežijí, ukáže jejich omezenost, což jim mnohdy pomůže najít jejich místo ve světě.
A trochu je zbaví jejich pýchy na svou „nekonečnou odolnost” na svou „neskonalou chytrost.” přestanou ty druhé upozorňovat na jejich chyby a začnou se zabývat svými, přestanou hrát na vítězství, které spočívá v tom, podle jejich mínění, že jsou schopni komukoliv poradit, každého zachránit, a všichni jejich tuhle schopnost musí přijmout a ocenit. Ona dáma, která se na mne obrátila, domnívá, že je schopná dělat terapii, i přestože není sama osobně schopna řešit své problémy.je jimi zavalená, ale doufá, že vše, co řekne, její klienti vezmou jako perlu a nijak její perlu nezpochybní. Tak té hrozí jedno. Chvíli bude dělat „terapii” aby zjistila, že je v relativně krátké době vyhořelá, zavalená problémy klientů, protože oni se rozhodně nebudou uzdravovat tak rychle jak ona si přeje, tím zažije obrovské zklamání, které velmi těžko unese. Pokud vůbec.
Unést, že se klient neuzdravuje tak rychle jak bychom si přáli, unést, že už mu dva roky dávám stále stejnou informaci a on ji vezme na vědomí až ten třetí rok. Nebo, že ten třetí rok se rozhodne a skončí, odejde a ani se mnohdy nerozloučí. Tohle všechno je dřina. Dřina, od které se musím umět odpoutat, nechat si ji tam kam patří a ve volném čase se věnovat, tomu, co mě zabrání vypálení a zkolabování. K tomu ještě unést svou lidskou nedokonalost. To není nijak jednoduché a jen málokdy krásné a vlídné. Jako ten Solaris.