Stěžují si stěžují, někteří čtenáři že nic nepíši. Jak bych mohl, když
mám volno, odpočívám, spím, hraji si staré dos hry v Dosboxu, který jsem
Stěžují si stěžují, někteří čtenáři že nic nepíši. Jak bych mohl, když
mám volno, odpočívám, spím, hraji si staré dos hry v Dosboxu, který jsem
objevil. Spíš než hraji, zkouším jak, která funguje. Chci vědět, co a jak
je? Vždy, když něco nového objevím, zkouším zvládnout na maximum. Tedy
základy. Protože základy se dají zvládnout poměrně rychle, nejen v PC hrách,
ale i v jiných oblastech, to ostatní je cesta dlouhého praktikování. Ať se
jedná o psychoterapii, zen, nebo jógu, řemeslnou dovednost. Člověk aby se
stal mistrem v libovolném povolání potřebuje v průměru asi deset tisíc
hodin. Tedy deset tisíc hodin té činnosti.
Myslím, že těm hrám deset tisíc hodin nevěnuji, ale jako uvolnění a
přeladění, ta činnost funguje bezvadně. Dnes je Velký pátek, prší a podle
pranostiky by měl být z toho důvodu suchý rok. Tak uvidíme, jestli
pranostika zafunguje. Pracovní týden jsem ukončil včera, byl poměrně
zajímavý, na skupinách se otevíraly důležité věci, mluvilo se o vážných
událostech, jedna malá recidiva, pak jestli alkoholik může pít nealkoholické
pivo. No může by se dalo říci, ale nedoporučuji tuhle metodu zvládání chutí
na alkohol, ona to tu chuť neuspokojuje, ale spíše ji podporuje. „Tak
dlouho se pije nealkoholické pivo, až se k tomu nutně musí přidat
kořalka,” jak poznamenal jeden člen skupiny.
Má své zkušenosti. Ke mě přišel po třetí léčbě. Tu třetí absolvoval u
mne ve skupině v blázinci, a jak říká: „…když jsem ho viděl a
slyšel, věděl jsem jedno. Jeho nerozdejchám, jemu nic nenakecám.”
Skutečně přestal kecat, rozdýchal mě, pravda, trochu mu ono rozdýchávání dalo
práci, ale zvládl ji, začal myslet a drží se. Už čtvrtý rok. Považuji ho za
takový barometr středeční večerní skupiny. Ona dáma, která přinesla ten
„problém” s nealkoholickým pivem si vyslechla své, nejen od něj,
i od ostatních. Já na konec udělal malé shrnutí, to ji moc nechutnalo, ale
myslím, že se jím neudávila a strávila ho.
Probudil jsem se dnes pozdě, šel jsem spát k ránu, jak jsem hledal
všechny ty možná nastavení, zjistil sem, že svítá. Pustil jsem si od Naďi
Urbánkové „Svítá nad velkou louží” tady je ten úžasný HIT a zpíval sem si s
ní
Proč jsou muži slabí, čím je lodě vábí,
proč bez dálek žádný
nechce žít.
Proč jsou slzy slané,
dívčí prosby plané,
proč to
takhle musí být?
Jo zpíval a říkal si, že jsem stejně měl v životě kliku. Splnily se mi
sny, dělal jsem co jsem opravdu chtěl dělat, netrápil sem se někde kde jsem
nechtěl být, když mě přestala bavit plavba, přešel sem lanštek, opustil loď
a vše, c k tomu patřilo a šel dělat terapii. Dočkal jsem se svobody, mohu
jít kam chci, kterýmkoliv libovolným směrem. Potkal jsem v životě spoustu
báječných lidí a jen pár sviní.
Naštěstí jsem si se sviněmi uměl poradit. Vlastně vždy všechno začalo
tím, že jsem měl touhu něco poznat, něco vědět, někam se vydat. Lidé, kteří
nemají sny ani touhy, ti většinou mají jen stesky. Naříkají na život, čekají
co jim ten život přinese a vůbec netuší, že stačí se jen vydat a hledat.
„Kdo se vydá, někam dojde, kdo hledá najde.” Potom se stačí jen
dívat, pořádně, pozorně a hned je něco zajímavého k vidění.
Mě občas stačí jet tramvají, abych viděl svět sám pro sebe. Nebo, třeba
jdu nakupovat, občas si stoupnu a jen tak si koukám, sleduji lidi, jak
nakupují, jak spolu rozmlouvají, dohadují, líbají se. Zrovna dnes, když sem
šel něco málo nakoupit jsem musel v Bille takovému hezkému páru říct:
„nerad ruším, ale na ty kedlubny mám chuť.” Líbali se hezky
něžně. Tedy ona jeho. Asi ho miluje. Neřekli ani popel, udělali úkrok
stranou a pokračovali. Ani stromečky jim tam nechyběli. Inu nebyli jsme
lepší.
Jednou jsem se takhle za tmy, na pláži chudých v Děčíně pod zámkem, tam
co kotvily parníky a zadokoláky, muckal u lanšteku se slečnou, co nechtěla
přejít přes lávku, protože se bála, ale protože byla také potřebná a
toužící, tak ji vyhovovala tráva. Tma byla, i když pouliční lampy d ruhého
břehu a mostu, dělaly mírný šerosvit. Bylo to vášnivé a nepřestalo i když
o nás zakopl kolega, co se vracel domů. Také byl ohleduplný. Omluvil se a
okamžitě zmizel. Pak vyzvídal, proč zrovna tam?. Objasnil jsem mu důvod.
Kroutil hlavou nad tím strachem oné slečny. Jo, jsou různé děje v lidském
životě. Dnes už by asi ani jeden z nás zas tak silnou potřebu klesnout do
trávy u parníku asi neměl. Stejně jako se líbat u kedluben.
Vzpomíná se na tyhle bývalé události hezky. Stejně tak i dnes se hezky
žije. Nemám potřebu pořád plakat jak je hrozně. Dnes sem si přečetl, to co
mi říkají moji někteří kamarádi podnikatelé. Žádná recese, žádná krize není.
To jen lidé mají strach z budoucnosti. A chovají se jako by recese byla. Ti
kdo se tak chovají, toho jejich obava dožene. Jenže proč se bát toho, co
nenastalo? Život ve strachu nic dobrého nenese. Přiměřeně stálá opatrnost je
na místě, ale žít pořád ve strachu z toho co se stane? To nechám někomu
jinému.
Dopíši blog a jdu spravovat tašku. Koupil jsme si u Bushmana loni v
Náchodě šikovnou tašku a na rozdíl od jiných výrobků firmy Bushman, tenhle
se jim nějak moc nevyvedl. Nemá tu výdrž, co jsem očekával. Ale ke spravení
zatím je, takže ji opravím a ještě ji využiji v létě na cestování, nošení
čtečky a map, plus dalších drobností. Jsem si na ni zvykl. Zítra si vyrazím
koupit nové boty. Doufám, že už nebude takový frmol jako dnes.
Mám Velikonoce rád, ale ty sváteční nákupy mě zas až tolik neberou. V
Bille, přede mnou nakupovala paní se synem a musím říci, že ti hlad
skutečně mít nebudou. Také na nějaké hladovění moc nevypadali. Dohromady
měli asi 280 kg. Plus mínus. Stál sem za nimi u kasy a s obdivem sledoval
tu masu potravin mizící v taškách. Zhruba něco přes dva tisíce platili.
Tomu se už říká nákup pro domácnost. Jo jo. Ale možná čekají zlé časy. Kdo
ví?