Dal jsem si trochu práce, abych se seznámil s definicí feminismu. Když už ho pomlouvám a nemám ho rád. Hledal jsem, hledal aby ty definice byly od žen.
Hned první článek na který jsem narazil hovoří asi tímto způsobem. Nenarazil jsem v něm na nic nového, na co bych nenarazil dříve. V pořádku, trvají-li feministky na tom, že například necháme vyřvat stejně chlapce jako dívky, musíme počkat, co se vlastně stane.
Stejně tak další články. Jako chlap se nudím tvrzeními, co ty eseje obsahují. Už Číňané, mám na mysli ty starověké včetně Římanů a Řeků, věděli, jakou moc má žena. Krásná žena nad chlapem, co ji chce. Stejně jako já vím, že většinu žen nezaujmu tím, že jim ukáži, jak se dá nastavit Linux, FreeBSD, ale zcela jinými věcmi. Jistě, jsou ženy technického zaměření, které zvládají techniku, dokonce se baví tím, že nastaví OS co řídí počítač.Ale většina z nich řekne: „Mě to nebaví, stejně jako mě nebavilo, když táta s bráchou se bavili o motorech a autech.”
Autorka článku argumentuje asi takto, podobně jako argumentují další feministky.
Rozdíly ve výchově chlapců a dívek se táhnou již od narození. Chlapci se nechávají vyřvat a řádit, protože jsou přece raubíři. Holčičky se konejší a jsou držené u maminky. Ve věku o něco vyšším jsou chlapci věčně venku a zažívají spoustu legrace při sportu a jiných aktivitách. Zatímco holčičky jsou doma s maminkou, které pomáhají či chodí do hudebky a dělají jiné vhodné činnosti. Jsou věčně napomínány, že mají být slušné, čisté a hodné (mimo jiné proto, že budou jednou „maminkami vzorňačkami“). Jsou sice chytré, ale ne na matematiku, protože jsou přece holčičky a těm matematika nejde. (3) Takto společnost pomalu a plíživě formuje ženy a dívky do té podoby, ve které je potřebuje a to nejen v průběhu dospívání, ale i v dospělosti.
Hovoří o společnosti, která je tvořená víc než polovinou ženami. Ženy vždy měly obrovský vliv na výchovu dětí. A nejen na děti. Mnohem větší než muži. Ženy určují jaké budou mít děti znalosti, dovednosti. Už jen tím, že neustále na dětech chtějí aby zazpívali to, řekli ono, ukázali dovednost. A dokonce dost dobře věděly, proč ty děti tak vychovávají. Aspoň si myslím. Tedy autorky tohoto druhu pláčou do vlastních řad. A přemýšlím, jak ženy vnímají vyřvanou ženu, co se chová jako raubíř.
Většina žen neřekne muži: „Nepleť se mi do výchovy dětí.” Spíš naopak, požadují maximální účast, ale podle jejich představ. Ty chytré se snaží muže takticky zapojit, ty hloupé, ideologicky zaměřené bojují za práva žen, co mají nárok na plnění všech svých představ. Sebechytřejší člověk, co podlehne ideologii, stane se hlupákem.
Co si představují, udělají. Udělají, co uznají za vhodné, třeba dítě od mala krmí veganskou stravou, z jejich hlediska tou správnou zdravou, aby po čase řekly: „Jsem stejně na všechno sama, ty se o nic nezajímáš.” Za zájem muže se u takových žen považuje souhlas s každým nápadem, který ona má. Rozhodně nikoliv nějaká diskuse. Případně zkušenosti.
Ano vím, že lidé jako takoví, mají jistý otisk ze svých domovů, mají preference k nimž přišli doma, jenže také vím, že je dost lidí, (upozorňuji feministky, co čtou tenhle článek, že ženy také považuji za lidi, přestože se v mém mládí říkalo: „Lidí tu moc není, zato ženských je tu plno,) co mají svou hlavu a dělají si co uznají za vhodné. Třeba studují matematiku, ekonomii a jiné podobné záležitosti.
Například moje současná partnerka má pět dětí, k těm pěti dětem tři vysoké školy. Což je z mého hlediska o dvě víc než potřebuje, ale její hledisko je jiné. Jednu školu přírodovědnou, druhou uměleckou a třetí terapeutickou. A živí se scénografií, vytvářením kostýmů a ví, který je který strom a chystá se dělat terapii. K tomu ty děti. Jak je vidět, schopné ženy si poradí.
Celoživotně jsem vyhledával ženy podobného typu. Krásné, chytré, schopné. A dokonce jsem s nimi nemusel soutěžit. Některé z nich však se mnou ano. Než pochopily, že já se do soutěže nepustím. A pokud mne něco zajímá, tak jen z toho důvodu, že mě ona záležitost baví a nezabývám se jí jen z toho důvodu, abych byl lepší než ty ostatní. Život je příliš krátký na to, než abych se pouštěl do soutěže, kde se nejedná o nic jiného, než o vyniknutí.
Že ženy nesoutěží, nepoměřují se s druhými ženami? Ale tuhle pohádku by mohly vyprávět dětem před spaním. Soutěží, jinak, skrytě a o to možná více vehementně a pokud porazí soupeřku, či muže, radují se stejně jako muži. Ano, ta nejschopnější má ty nejlepší chlapy. Možná že pro konkurenci nespravedlivě, ale má. Jsou ženy, co jsou krásné, schopné a zajímavé, pak jsou ženy, co jsou krásné, schopné už méně, po nich přicházejí nepřitažlivé ženy, co jsou schopné a nakonec ženy nepřitažlivé a neschopné.
Tak vidím ženy jako muž. Nemusí se jim tohle vše líbit. Vždy jsem preferoval ty krásné a schopné. Ty většinou o nic nebojují, ty mají všechno. Jsou ale mezi nimi dost úzkostné ženy, které mají strach ze ztráty své krásy. Vědí, jakou má moc. A vědí, že krása zajišťuje hodně zdrojů. Tak nás příroda vybavila. To není žádný sociální konstrukt. Krásná, zdravá žena signalizuje muži. „Budeš se mnou mít zdravé a chytré děti. A pobavíš se. ”
Může to někomu připadat nespravedlivé, někomu nadělí Pán Bůh tolik a někomu někde jinde, něčeho jiného, někomu tak málo. Leč život není spravedlivý. Jde jen o to, jak se stou nespravedlností vyrovnáme. Pokud se lidé vydají cestou boje, jedni proti druhým, nastane chaos. Nejničivější jsou občanské války vedené za sociální spravedlnost.
Nakonec, všichni zažíváme ve svém okolí války rodičů o děti. A nejen o děti, ale majetek, vidíme válku, v níž se jde cestou podpásovek, které mají toho druhého zničit. Mnohé feministky, jak je čtu jsou ženy, které mají pocit křivdy. Udržuje-li se kdo v pocitu křivdy, zjistí, že se v ní topí a horko těžko doplave ke břehu.
Všechny tyhle války jsou velkovýrobnou křivd, v nichž se vedou spory, které se nejen nedají vyhrát, ale většinou ani odpustit. Všechny ty podpůrné organizace, které mají napomoci jedné nebo druhé straně, mají za úkol jediné. Nikdy nedopustit prohru a dosáhnout smíření. Poskytují rady typu. „Tohle si nenech líbit, na tohle máš právo, dej to k soudu a soud jí/jemu ukáže.”
Je jasné, že pokud vládne právo, nevládne dohoda. Je jasné, že společností by měl převládat proud, že násilí na ženě dětech je nepřípustné, ale že je nepřípustné na komkoliv. Stejně jako zneužívání. Tady se žádná debata jestli je nějaká míra únosná asi nevede. A zároveň společnost nerozhoduje, co je pro ty dva v soukromí přípustné a co nikoliv.
Přečetl jsem si několik článků z webu feminismus.cz. Ničím mne nepřekvapily, ani nepobouřily. Jsou ideologické jak jen ideologické mohou být. V momentě, kdy se místo realistického pohledu na svět začne používat ideologie, výsledky jsou vždy stejné. Rozklad společnosti. I přes tuhou disciplínu, se kterou se ona ideologie vyžaduje dodržovat.
Pamatuji doby, kdy se vyžadovalo neochvějné dodržování zásad marxismu-leninismu. Tuhá disciplína a správné postoje. Akorát, že nám na hlavu padala města, napřed omítka a potom domy. Trvalo desetiletí, než se aspoň ty města dala dohromady. Lidským duším to trvá o něco déle. Dnes se vyžadují další správné názory, co se gender a feminismu týče. Jak dlouho bude trvat náprava od těch ideologií nevím. Asi už to nebude můj problém.
Měl jsem štěstí, že jsem se nenarodil jako privilegovaný muž, ale jen jako muž a ženy se kterými jsem se v životě setkal na mě požadovaly, abych se jako muž choval. Hladil je, objímal, miloval se s nimi. A staral se o ně v určitých případech. Třeba udělal tu těžkou práci.
Většinou jsem jim jejich přání splnil a údělu muže dostál. Nejsem světec a nic lidského mi není cizí. A myslím si, že někoho milovat, znamená zároveň ho respektovat v jeho jedinečnosti, vyslechnout jeho/její přání a mít možnost se rozhodnout, co je v silách, jako osloveného a požádaného, a co nikoliv. Podle rozumu, nikoliv podle něčích ideologických představ.
Strážci ideologické čistoty se vždy rozhodují, zda je to ideologicky správné, nikoliv příjemné, praktické a užitečné. A výsledky zmaru se časem dostaví. A tohle se stalo feministkám a gender aktivistkám. Jo jo.