Konec řeči XVIII

Lidské vztahy jsou zajímavé tím, že jsou zdánlivě podle šablony a přesto málokdy z určitostí můžete říci co a jak přesně bude.

Lidské vztahy jsou zajímavé tím, že jsou zdánlivě podle šablony a přesto málokdy z určitostí můžete říci co a jak přesně bude. Můžete pustit z řetězu fantazii, dělat „přesné předpovědi” a přesto nakonec stejně jako v teorii chaosu jedna nepatrná věc rozhodne o tom zda budete s někým nebo nebudete.

Kdysi jsem si koupil v jednom obchodě v Praze Břevnově hrníček. Šel jsem od tramvaje viděl jsem obchůdek s tretkami z porcelánu. Většinou do takových krámků nelezu. Koupím hrnek na kafe klidně v nějakém velikánském kšeftě jako je Tesco nebo něco podobného. Důležitá je velikost a barva. Nemusí být nijak zvlášť umělecky vyvedený.

Ale tenhle mě v té výloze zaujal. Vešel jsem, rozhlédl se, vzdychnul po zlatém totáči, kdy nic nebylo a člověka nemátli takovýma vymyšlenostma jako, že je i z čeho vybírat, koupil hrnek, zaplatil a hrdě odkráčel domu s tím, jak se své lásce pochlubím svým vkusem. Přišla, prohlédla a zeptala se. „A mě jsi koupil také?” Opáčil jsem že ne, protože nevím jestli by se jí líbil, ale můžu zakoupit druhý den.

Druhý den jsem ho sice koupit mohl, ale k tomu jsem nedostal příležitost. Odkráčela středem s tím, že s takovým sobcem, co myslí jen na sebe, ona ztrácet čas nebude. A také neztrácela. Tak jsem usedl, uvařil kafe do nového hrnku a dumal nad svým sobectvím. Jistě těch několik málo dárků, co ode mne dostala v tu chvíli ztratilo jakýkoliv význam. Sice šatičky, které jsem ji koupil sám a osobně vybral, když jsem s ní bloudil po butiku, byly krásné a drahé, ale to bylo kdysi. Teď byl důležitý hrnek. A ten jsem nekoupil. Hrnek z kameniny asi za devadesát korun rozhodl o lásce. Byl jsem shledán „sobcem a po právu opuštěn.” Tedy ona říkala.

Nevěděl jsem jestli se mám smát, nebo plakat. Tak jsem aspoň vypil to kafe a myslím, že jsem se díval na fotbal v televizi. Pochopitelně jsem vzpomínal na časy, které byly, na slova ujištění, jak si je vědoma toho co dělám, pro ni pro lidi kolem sebe, a jak najednou jsem kvůli hrnku za pár korun ztratil zcela cenu. Inu motýlí máchnutí nad Amazonským pralesem způsobí tornádo nad Japonskými ostrovy. Nebo obráceně. To říká ta teorie chaosu.

Nechal jsem to být, počkal, po čase se ozval a byl jsem vlídně přijat. Koupil jsem podobný hrnek i ji a láska pokračovala. Na nějaký čas. Takových rozchodů jsem zažil asi dvacet sedm. S jednou ženou podotýkám. Při osmadvacátem jsem ji nechal odejít nadobro. Tak si aspoň čte moje blogy na internetu a prohlíží mé fotografie v infu na Seznamu.

Z toho plyne, že stejně jako existují lidé, kteří kvůli třicetikorunovému poplatku a jiným podobně zásadním věcem riskují budoucnost svých dětí. Stejně tak jsou lidé, kteří se kvůli podobně důležitým věcem rozcházejí. Vzpomínám si jak mi jedno má první žena řekla. „Jestli se ještě jednou na mě takhle podíváš, rozvedu se s tebou.” Tak jsem se na ni nedíval, oblékl jsem se a vrátil se za týden. Aby tedy měla důvod k rozvodu. Kupodivu, tehdy se nerozvedla. Zřejmě jsem nebyl z domova tak dlouho.

Moje první žena byla slušná žena, ale uměla spoustu podobných věcí, jako byla ona pohrůžka rozvodem, kvůli takové věci jako byl hloupý pohled, tedy alespoň v prvním roce manželství, než ji došlo, že bych ji mohl opustit zcela. Nakonec jsem ji opustil, ale to si už nezasloužila. Opustil jsem ji ze stejné nezralosti s jakou ona vyhrožovala mě. Ani jsem ji neopustil kvůli jiné. Spíš z pocitu nějaké touhy po svobodě. Tolik jsem chtěl být svobodný až jsem zjistil, že jsem uvízlý v totálním maléru.

Zrovna tak jako opouštějí mnozí muži a ženy své partnery, kvůli vidině třpytu lásky tam někde v dáli. Místo zahrnuti zlatem, jsou často zavaleni malérem

Jenže lidé se skutečně z takhle podobných důležitých věcí rozcházejí. Dnes jsme chvátal v Metru, požádal jsem mladíka líbajícího se ze slečnou aby mě nechal vystoupit a dostalo se mi poučení, že nemám chvátat. Nebyl jsem naladěný na poučování a málem došlo ke střetu. Naštěstí mi cestu uvolnil a nemusel jsem do něj strčit.

Velké konflikty vznikají z devadesáti procent z naprosto malých věcí. Můžeme se tisíckrát dušovat, že tohle určitě ne, tohle máme zvládnuté a přesto onen závan motýlích křídel vytvoří polom na Šumavě.

Jako profesionála se mě lidé ptají co s tím? Předpokládají, že jsem vždy z ocele, vždy připraven čelit všem výzvám světa a nakonec jsou zklamaní, že jsem jen člověk. Klienti i moje přítelkyně. Vždy o tom s nimi mluvím, že jsem jen člověk. Jako dnes v tom Metru. Vyprávěl jsem tu příhodu svým klientům, navenek jsem byl pyšný jak jsem si od mlaďocha nenechal nic líbit, a nakonec jsem věděl, že jsem se choval vlastně jako pitomec. Líbal se ze slečnou a neviděl neslyšel. Stejně jako kdysi já.

Lidé za slib odbourání třicetikorunového poplatku volí ty, co jim říkají, že ten poplatek zruší, že je nenechají finančně devastovat, že se postarají o jejich důstojné stáří a jiné podobné kecy. Za ty kecy obětují bezdlužnou budoucnost svých dětí a vnuků, které mají rádi. Vůbec o tom nepochybuji. Stejně jako jsme měl rád své děti já. Jenže, také jsem onehdy jaksi nemyslel dál než k dnešku. Žijeme dnes, tady a teď a pokud tady a teď se nechováme tak abychom neměli v budoucnu těžkou hlavu, s dluhy a dětmi, pak hazardujeme. Hazardujeme se životy dětí a házíme jim na krk dluhy, které děláme a doufáme, že je nebudeme muset platit. Budeme, všechny a do halíře. A když ne my, tak naše děti, za které bychom údajně i dýchali. Budou platit, až se budou prohýbat.

Stejné kecy mají ty slibotechny, jako když chlap slibuje ženský, že se s ním bude mít dobře, líp než dosud ze svým mužem. Ona mu uvěří, opustí chlapa, co se stará společně s ní o jejich děti. Pak žijí spolu, a řeší problém jak to udělat aby si ty děti na něj zvykly, on si zvykl na děti a všichni se spolu naučili aspoň nějak vycházet.

Možná má monetálně chlapa, co jí koupí hrnek. Hrnek má, ale ne tátu těch dětí. Tím ten cizí chlap nikdy není. Při sebevětší snaze. A ví to on, děti i ta žena. Kolik jsem viděl takových manželství? Už si ani neumím představit tu nekonečnou řadu. Je někdy komické sledovat jak někdy děti oslovují manžela své matky. Křestním jménem, příjmením, oslovením strejdo, nebo i pane …. . Komické a někdy i smutné. Nebo manželku svého otce. Už samo oslovení je někdy pro ty děti velký problém k navázání řeči. S tím tátou.

A ta řeč končí ze stejných důvodů jako má málem končila řeč se mnou má první žena. Z neodhadnutí situace. Když se opravdu měla bát toho co říká, tak se zlobila. A když se měla zlobit, že jsem zareagoval nezralým odchodem bez jakéhokoliv vysvětlení. Tak se bála že se k ní už nevrátím.

Bát se měla předtím toho co říká, abych náhodou nevzal její slova vážně a neřekl ji. „Vidím, že ti na mě nezáleží, nepotřebuješ mě, končím a buď si s kým chceš.” Tak se nebála a vyhrožovala. Podobné chyby jsem dělal a ještě dělám i já dodnes. I když v mnohem menší míře než kdysi. Díky všem těm průšvihům jsem něco málo pochopil. A ulevilo se mi. Ale některá řeč už nejde navázat. Nikdy. Nebo skoro nikdy.

Pokračování někdy