Dostal jsem dotaz co znamená, nebo co mám na mysli tím: „Láska je víc než pravda.” Mám tohle úsloví od Honzy Lutery, kterého si vážím jako člověka a jako terapeuta.
Dostal jsem dotaz co znamená, nebo co mám na mysli tím: „Láska je víc než pravda.” Mám tohle úsloví od Honzy Lutery, kterého si vážím jako člověka a jako terapeuta. Velmi často se v diskusi používá k závěru diskuse, prohlášení typu, …ale vždyť je to pravda.
Pravdou se zaštiťujeme, pravdu vynášíme, pravdu hledáme a údajně se pravdou osvobozujeme. Moje zkušenost je asi taková. Pravda ve vztahu bývá často smrtí toho vztahu.Jestliže mi moje bývalé lásky dokola opakovaly, jak jsem nepozorný, bezohledný, zkažený, pak jsem rozhodně nebyl ani v náladě je nějak bezmezně a neustále milovat a chápat.
Prostě a jednoduše, pravda znamená velmi často tvrdé manipulativní hodnocení, které je založeno na subjektivním pohledu na to co je správné, nesprávné, dobré špatné. Soudci mravů a elegance vynášejí tvrdé soudy o tom co je umění a co ne. V poslední době je vlastně umění skoro všechno.
Doufám, že nikdo nebude považovat mé texty z a umění. Nehodlám stát v jedné řadě s umělci. Stejně vševědoucí jako někteří umělci co se umění týká, co umění je, a co není, Jsou lidé, kteří vědí vše nejlépe od toho jaké auto je správné, jak žít, bydlet, co se má a co se nemá. Já moc nevím co umění je, a nevím co je správné a krásné. Vím co se mi líbí, co se mi nelíbí, co mám rád a co rád nemám.
Včera jsem měl schůzku s jednou známou. Přišel jsem na ni a z jistil jsem že je lehce opilá. Po velmi dlouhé době jsme setrval ve společnosti ženy, která nebyla zcela střízlivá. Ne dlouho, snědl jsem večeři vypil s ní kávu. V mé přítomnosti nepila žádný alkohol, chovala se z mého hlediska přijatelně. Takže jsem proti svým zásadám s ní nějaký čas vydržel. Asi po hodině a něco jsme se rozešli.
Věděl jsem jedno. I kdyby nebylo Markéty, stejně bych ji domu v tom stavu nepozval. Nikoliv proto, že si myslím, že pít alkohol je špatné jen proto že já ho nepiji, ale jen proto, že nejsem rád ve společnosti opilých lidí. Aspoň ne nijak dlouho.
Teď ta láska. Tu ženu mám jinak rád, a protože jsem chtěl s ní nějaký čas mluvit, (bohužel se uvidíme až za dlouho a vidíme se málokdy,) setrval jsem. Ptala se mě.„Je na mě vidět, že jsem opilá? ” Řekl jsem: „Na první pohled jsem to hned nezjistil, ale když tě sleduji, vidím, že jsi jiná.” I takhle sdělená informace s ní trhla. Mohl jsem jí říct pravdu. Pravdu podobným způsobem, jako některé mé lásky. „Jsi bezohledná a sobecká kravka, co se zpije i přesto že ví, že se máme setkat.” Neřekl jsem to. Pouze jsem se jí zeptal jestli má tic tac, protože kořalku cítím až přes stůl.
Měla. Ptala se, tobě to vadí? Ujistil jsem ji že vadí a dále ji ujistil, že příště už v žádném případě už tohle nedopustím. Jednoduše odejdu. Může si myslet, že dopustím, ale to není v téhle chvíli podstatné. Podotýkám, chovala se slušně a decentně.
Nemyslím si, že je závislá, nevyvozuji z toho, že nemá vychování, prostě jen něco nedomyslela. To stává. Stejně tak si nemyslím, že je pravdou to, že kdo pije alkohol je dobytek. Prostě jsou mezi mými známými lidé, kteří neabstinují od alkoholu a stejně o nich nemám špatné mínění. Mám je rád, chápu, že alkohol je pro ně relaxací, konečně oni sami větší potíže s ním nemají.
Zrovna tak z lásky k některým svým kamarádům neříkám, že jejich ženy je podváděly, že to vím, stejně jako oněm ženám nevykládám, že si pamatuji jak jejich muž si tahal slečny na loď. Nejsem ničí soudce. To že se mi něco nelíbí, nebo líbí není soud. To jsem klidně včera sdělil své známe. Nelíbí se mi že ses napila i přesto, že jsi věděla. Fakt je ten, že být to moje partnerka, tak lehce by ji to neprošlo. Ale i tak z lásky k ní bych nehovořil o pravdě, protože ta je subjektivní, a riziková. Mluvil bych o tom jak mi z toho je.
Ne vždy jsem takhle chytrý a držím se svých zkušeností a pak se divím co se děje. Vím co udělala má poznámka k jedné mé bývalé lásce, když jsem poznamenal, už jsi jen jednou z mnoha a ještě ne poslední v té dlouhé řadě. Jindy jsem pronesl zas podobně chytrou poznámku, všechny co přišly po tobě byly mladší a hezčí než ty. Je faktem, že byla z těch, co jsem kdy poznal nejstarší, asi nebyla idol krásy, ale kupodivu byla jednou ze tří, s níž jsme byl sladěný a miloval jsem ji.
Byla žárlivá, impulsivní a ráda mluvila pravdu. Svou pravdu. Snad proto jsem si neodpustil tyhle dvě poznámky k ní. Zřejmě jsem jen chtěl vyrovnat účty. Účty za všechny ty pravdy, co jsem od ní v afektu slyšel. Jsou lidé, co milují a přitom vám říkají ty nejhorší věci a mají pocit, že mohou. Vždyť je to přeci pravda. Jsem člověk, který svým klientům řekne ledacos. a oni ledacos po delší mé přípravě snesou. Zkoumám co snesou a dávkuji. Jsou vlastně cizí lidé, nijak zvlášť mravní a přesto bych si jim nedovolili říci věci, jaké jsem slyšel od těch nejbližších. A jaké jsem často říkal já. V afektu, bez ohledu na okolí, bez ohledu na zdravotní stav atd.
Žárlivý, hysterický, impulsivní člověk nebere ohled na nic. Říká. Budu ti říkat pravdu, z lásky k tobě. Vůbec se neptá jestli tu pravdu ten druhý unese. Co říká je přeci pravda a on se nebude ovládat. Musí to z něj ven. Nemá ani tolik lásky aby se podíval na druhého člověka jak mu je. Jestli se nechci vrátit k některým svým bývalým láskám ani jako jakýsi přítel, pak i z toho důvodu, že nemám potřebu slyšet jejich pravdy. Nějak je na nic nepotřebuji. Ty pravdy. Pouze mě vytáčejí a zraňují, stejně tak jako jsem zranil nepochybě svou bývalou lásku. Nemám potřebu se dát zraňovat a nemám potřebu zas tolik ranit.
Pokud jsme si na lodi říkali vole, nikoho to ani neuráželo, jenže říkat si mezi sebou paroháči, ne vždy bylo chytré. Znal jsem dva kamarády. Jeden tomu druhému říkal v hospodě říkal: „tak co paroháči, jak ti je, když si představíš, že ti doma stará šuká s jiným?” Skončilo to nožem v rameni. Naštěstí ho ten „paroháč” nezabil.
Přitom, ten co mu to říkal, byl na jeho svatbě jako svědek. Kamarádili spolu leta, pomohl mu v mnohém. Jenže si nějak ani nedal práci všimnout, že jeho kamarád má podezření na svojí ženu. Žertoval a vlastně netušil jak bolavého místa se dotýká. Ten druhý jeho žert vzal jako výsměch a pokus o ponížení. Podle toho i jednal. Pudově, zkratkovitě.
Stejně tak pudově, zkratkovitě, jednala ta dáma, co pořád měla pravdu, že ji je její chlap nevěrný. Dlouho nebyl, až si našel jinou a ještě ji představil své předchozí dámě. Divil se že ona vzala nůžky a chtěla je pobodat oba. Naštěstí ta nová utekla a on se ubránil. On ji bez lásky a paměti na to hezké co spolu prožili, tu pravdu vyjevil. Bez lásky k oběma. Protože věděl co jeho partnerka umí a přesto použil tu novou ke zjevení pravdy.
I tohle patří do umění ukončení řeči. Nevím sám zda jsem vždy schopen jednat s těmi, které jsem měl rád podle hesla „Laskavá pravda, pravdivá láska” a tak se radši většinou držím zpět. Chybí mi ta dokonalost, kterou všichni kolem mě tak oplývají.