V předchozí části jsem skončil u neposkytování míry intimity bývalé lásce, která mě začala sdělovat své potíže.
V předchozí části jsem skončil u neposkytování míry intimity bývalé lásce, která mě začala sdělovat své potíže. Ona potíž, jež je spojena pro mne s rizikem nesení tajemství o postoji jednoho člověka k druhému člověku, vytváří navíc zátěžovou situaci. Zátěžovou v tom smyslu, že se stáváte důvěrníkem. Důvěrník jako takový vynakládá energii na důvěrnost a intimitu. Jedna míra intimity nestačí postihnout škálu vztahů. Jiná je u vztahů v zaměstnání, jiná u partnerských a jiná skončených partnerstvích.
Pokud někdo poskytuje intimitu důvěrnosti v tomto směru z důvodu uchování naděje na možné navázání, pak má ona intimita smysl a důvod. Lze jistě diskutovat o efektivitě takového konání, ale pro mnohé strádající je tahle naděje na dlouhou dobu smyslem jejich života. Konečně proč brát někomu naději? Občas to vyjde.
Jsme-li už tohoto jednání, také je nutné říci, že někdy tento postoj vyjde, ale většinou se poskytování, intimity, jisté míry vstřícnosti stává vlastně prostředkem pro využívání ochoty, někdy až zneužívání. Dívka doufající, že se vrátí její, řeč skončivši parter na základě poskytnuté půjčky, případně sexuálního občasného ukojení či projevení ochoty k jiné činnosti bývá často zklamaná. Většinou zjistí, že dává a nedostává nic. Nic co by nedostala jinde a s nadějí na budoucnost. Nebo, pokud bych své bývalé lásce poskytoval to co předtím, ale bez naděje na pokračování vztahu jinak než předtím, (ke změně se ona rozhodně nechystala) Pak bych jen dával jako jsem dával a měl bych jen onu minimální míru naděje a jistoty na nějakou budoucnost.
Jako lidé hledáme úplně přirozeně svou co nejvýhodnější pozici ve světě a místo, které je volné zcela přirozeně vyplníme. Jestli to neděláme, tak jen proto, že druzí nám v tom brání a zároveň nám v tom brání míra kultury a výchovy, jež nás oné přirozenosti zbavuje. Být plně kulturní a plně přirozený je naprosto nedosažitelný stav. Člověk je produkt přirozenosti, kultury a výchovy. Přirozenost, ale občas jasně vede.
Tedy. Ukončím řeč, přesně v tom okamžiku, kdy cítím, že se dostávám do tohoto postavení, kdy nechci být čekatelem na zázrak, čekatelem na umoudření. Má bývalá láska trvá na svém. Ověřuji si míru věrohodnosti své domněnky během hovoru, kde převládá její opakované ujištění, že za ty roky mne nepustila ani na den ze zřetele. Zpozorním, když mě bez mého vyzvání dává mi informaci, že ona vlastně nic ode mne nechce, jen sleduje zpovzdálí jak se mi vede, má mě ráda, ráda se mnou mluví, je ji dobře v mé přítomnosti, ale nic z toho zásadního pro mne nevyplývá. V této chvíli se hraje hra s nejasnými konturami, ale jasnými pravidly.
Ty pravidla obsahují formuli, že vše může být jinak. V tuto chvíli si můžu tisíckrát myslet, že její zdůrazňování o tom jak se má dobře svědčí o tom, že to tak není, Že právě tohle tvrzení svědčí o opaku. Svědčí jejím zájmu o mne právě díky skutečnosti, že jsem ji žádnou otázku nepoložil. Nebo. To, že se na čas vzdálila z mého zorného úhlu, zůstala skrytá, sledovala zda ji budu hledat a pokud jsem ji nehledal, vystoupila ze svého úkrytu .
Díky tomu si mohu její chování vykládat jako zájem, mohu se domnívat se tak chová protože zná a ovládá onu strategie jíž popisuji také ve své knize „Svobodní v bolesti.” (V kapitole „A dotkne se tvého srdce” strategie toulavého psa.) Strategii jíž chce upoutat můj zájem. Jenže další pravidlo zní. Dokud ona sama neřekne, chci tě, pak nic z mých doměnek nemá platnost důkazu.
Máte-li zájem můžete sledovat jak krouží, předvádí útěk a přibližování a jste stále na místě. nedáváte najevo zájem ani nezájem. Nekonáte, jen sledujete. Přiblíží se k vám, zastaví a obrazně či skutečně se vás dotkne . Pak víte že chce být v tuhle chvíli s vámi. Tahle strategie velmi často funguje. Pokud ji chcete využít oba. Jste li v situaci, kdy vy ji využít nechcete, nejste tím nehybným čekatelem, zřejmě se chováte jinak.
Nemáte potřebu přibližování, setkání, nemáte potřebu obnovení, vstanete, nečekate na její přiblížení, jdete naproti a dáte najevo, že máte jiný cíl. Na pokus upozornění o zájmu druhé strany zareagujete odlišně než ta výše uvedená strategie vyžaduje.
V tomhle případě já osobně se v takové situaci zajímám o důvod onoho pokusu navázání o kontakt. Onoho kroužení. Chci vědět a nechci čekat.Nečekám na její přiblížení, na její odvahu, se přiblížit natěsno. jsem jinde. Mohu být ovšem zvědavý a potvrdit si své domněnky.
Ten pokus o přiblížení se může dít libovolným způsobem. „Náhodným setkání, poskytnutí důležité informace, v době mobilních telefonů, jakoby náhodně odeslanou SMS, mailu a další. Vždy se můžete rozhodnout, jestli věříte oné „náhodnosti” a nebo jestli ono setkání má skrytý cíl. Pokud se vám zdá, že má skrytý cíl, pak je na vás, zda dáte najevo svůj odhad, nebo zda se chováte jako zcela a úplně „nevědomí.”
V případě své bývalé lásky a i v jiných případech (protože o její návrat už nestojím) dávám najevo svůj názor na ono chování. Označím ho jako pokus o kontakt a rozhodnu se zda změním svůj postoj navážu řeč nabídnu setkání, řeč, případně dohodu. Nebo nezareaguji.
Nepochybně, jestliže žena, která dva roky čte moje blogy, kupuje si moje knihy, při jakémkoliv kontaktu dává najevo přízeň, mohu předpokládat a z toho jednání usoudit, že ji na mě do jisté míry záleží. Ovšem pokud ona sama to nepotvrdí, je to domněnka. Stejná domněnka jako v případě, že terapeut interpretuje klientovi nějakou jeho větu, způsob chování a on jeho interpretaci nepotvrdí, pak ona interpretace neplatí.
Příklad: „Když o své ženě tak často mlčíte a jakákoliv zmínka o ní vám zdá se působí bolest, pak ji asi hodně milujete.” Klient mlčí a řekne větu „Když si představím kde je a co s kým dělá a nedělá to se mnou, tak bych ji krávu zabil.” V tomhle případě se jedná o souhlas z mým výkladem prožívání klienta. Přikývnu a mohu říci, něco ve smyslu „Nejhorší je marná láska.” A je to jasné, trefil jsem se. Interpretace vyšla.
Jestliže ale řeknu. „Vždycky když mluvím o vaší ženě, zblednete a zatnete pěsti domnívám se že se něco děje.” Popíší chování a vyjádřím názor. Nic víc. Klient se může a nemusí se rozpovídat o své ženě, o své lásce k ní. Jestli se rozpovídá už se nemusím dohadovat, vyslechnu a mám informaci zcela jasného charakteru. nežiji v doměnkách, ale řídím se podle platných informací.
Pokud má bývalá láska láska přede mnou a hlavně v mé přítomnosti sděluje svému okolí, jak je šťastná, jak hezký život žije, může se jednat o zcela hodnověrnou informaci o jejím životě. Pak se chová srozumitelně a jestliže tuhle informaci poskytuje bez ohledu na vaší přítomnost nebo nepřítomnost, je více pravděpodobné že jde jen o informaci, která nemá souvislost s vámi. Také je možné, že pokud tam nejste, doufá, že se k vám ona informace donese. To může být tak a také nemusí. Není to jisté.
Ovšem, jestliže tohle chování opakuje jen ve vaší přítomnosti a pokud nejste nablízku se tak nechová a nemluví. Zdá se daleko pravděpodobnější, že její chování má zřejmě jiný smysl a cíl pravděpodobně má má důvod, aby jste tohle věděl a smysl, aby její chování ve vás vyvolalo emoční odezvu. Třeba žárlivost.
Žárliví lidé jsou si někdy dost dobře vědomi toho, že oni sami v okamžiku, kdy podlehnou svému žárlení jsou psychicky nestabilní, pokoušejí se vyvolat podobnou reakci. V rámci odvety za skutečné nebo domnělé podvádění bývalého jimi opuštěného partnera.
Má bývalá láska se tímto způsobem několikrát chovala. Vždy jen v mé přítomnosti, nikdy pokud jsem nebyl v dosahu. Tohle jsme si několikrát c chatové místnosti ověřil, když jsem změnil nick a setrval jsem tam inkognito. V okamžiku, kdy věděla o mé přítomnosti, říkala a chovala se jinak, než když předpokládala, že tam nejsem.
Vycházel jsem z jejího dvojího chování a buď jsem buď udělal interpretaci třeba ve smyslu. „Chováš se tak, abych věděl, že je ti beze mě líp a trochu jsem trpěl a uvědomil jsem si co jsem ztratil.” Nebo jsem komentoval její chování slovy (a to mnohem častěji.)
„Je zvláštní, že pokud tu nejsem, tímhle způsobem se nechováš, mluvíš jinak jak mám informace.” Způsob komentování není ani názor, ani interpretace, pouze vyjádření jistého údivu, co že se to děje, že se chová rozdílným způsobem v mé přítomnosti a bez mé přítomnosti.? V případě interpretace, onu interpretaci vždy odmítla s tím, že je jedná o mou halucinaci. Nediskutoval jsem. V případě popisu chování, kdy jsem řekl. „Tak s e chováš a tvé chování zřejmě sleduje nějaký cíl, mohla nesdělit cíl, ale nemohla popřít rozdíl v chování.
Všechno co kdo dělá má vždy svůj důvod, svůj cíl. Říká-li, že je šťastná se svým mužem. Chce aby lidé věděli o jejím štěstí. Případně se může ráda slunit v lidské pozornosti, chce se podělit, tím snížit emoční tlak. Nebo dát najevo svůj omyl v předchozím výběru. A tím dát najevo, že už se nespletla a je soudná ve svých možnostech. Také to může být pokus vyvolat žárlení z mé strany, tím rozpoutat diskusi, v níž mě bud potrestá a nebo naváže potřebný kontakt k obnově vztahu. A ještě další možnosti. Samotný popis chování druhého člověka, vede velmi často onoho člověka ke změně jeho přístupu k vám, k větší pravdivosti. Tak se můžete dostat k přesnějším informacím a jejich libovolnému využití ve svůj prospěch.
Pokračování někdy