Včera cestou z blázince jsem nakoupil. Abych neměl hlad. Nerad trpím hladem. Mimo jiné jsem koupil sádlo. Což jsem neudělal dlouhé roky. A pak jsem na sádle udělal lívance.
Včera cestou z blázince jsem nakoupil. Abych neměl hlad. Nerad trpím hladem. Mimo jiné jsem koupil sádlo. Což jsem neudělal dlouhé roky. A pak jsem na sádle udělal lívance. Hmm, byly mnohem lepší než na oleji. Tedy, už dávno jsem to četl někde na netu, že smažit je lepší, chutnější a zároveň zdravější na sádle, než na oleji. Říká se. Tak tomu na nějaký čas dám šanci.Zatím mi jak včera lívance, tak dnes volská oka na sádle chutnaly nějak víc. A nesmrdělo v bytě po přepáleném oleji.
Opět jsem se dočkal přehodnocení jedné „nezpochybnitelné” pravdy. Zdá se že průmysl zabývající se výrobou rostlinných olejů, kdysi dávno podnikl celkem úspěšný pokus jak přesvědčit lidstvo, že spása je v Ramě vlastní sestře másla, nebo oleji, co sádlo nahradí.
Jenže nakonec, podle posledních zjištění je spíše ta spása v másle a sádle, které v rozumném používání prostě mají ty staletími, ba co dím tisíciletími ověřené účinky. Holt, pokud se člověk dožije určitého věku zjistí, že jsou věci ověřené a není důvod je měnit. Jen se nesmí dát nachytat na moderní kecy.
Jedna věc je zřejmě olivový olej, a druhá věc je rostlinný olej vyráběný průmyslovou metodou. Naštěstí olivový olej používám dlouho, rostlinné oleje, málo a zřídka, teď je opustím zcela. Zřejmě nebudu jíst chleba ze sádlem, takový kalorický výdej zatím nemám, tohle si mohu dovolit v létě, když cestuji pěšky po kraji, ale sádlo do své kuchyně vrátím. Na Nový rok si udělám řízky na sádle. Pak si dám procházku abych byl v energetické rovnováze.
Navštívil mě dnes opět Tomáš, trošku jsme probírali jak hru, jejíž část v pondělí předvedeme na silvestrovském klubu na pav.35, tak postavu Jindřicha, kterou bude hrát, pokud se nám s Adélou podaří napsat takový scénář aby nějaká televize řekla: „Tohle chceme, tohle bereme.” Dal si ode mne přečíst poslední kapitolu, smál se v jenom bodě až nahlas. Potěšil mě jeho smích.
Konec roku se blíží a v blázinci jsem místo programu, „co v tomto týdnu bylo důležité” jsem udělal pro tuhle chvíli změnu a byl program na téma co v tomto roku bylo pro mne důležité. Bylo zajímavé poslouchat, co pro koho bylo opravdu důležité. Stačilo jen požádat aby nemluvili jen o tom, že nejdůležitější byl jejich vstup do léčby. Stačilo udělit jeden elaborát, aby okamžitě pochopili, že nechci slyšet uvědomělé kecy, ale že mě zajímá jak v tom roce žili a co mimo té léčby bylo pro ně důležité. Já se s nimi nakonec vždycky domluvím.
Sám za sebe, když jsem jako poslední dělal bilanci, jsem byl překvapený pořadím důležitých událostí v mém životě v letošním roce. Až na smrt Láďy, švagra, byl to rok, který měl většinou spoustu příjemných momentů. Dá s e říci klidný rok. Sice média se snaží seč můžou aby mi zkazila náladu, jenže, když se řídím svými pocity, nikoliv rádoby pocity tuctových pisálků, co píší podle objednávky svých bossů, tak si uvědomuji, že žiji zatím v klidu, mám před sebou ještě spoustu zajímavých věcí, jako je třeba terapie, nebo psaní knihy, či divadelní hry..
Hlad nemám, zima mi není, sám nejsem. Tohle jsou pro mne ty nejdůležitější věci. Kecy o tom jak je zle, nechávám těm, co jim nic a nikdy není dost a kdyby všechno bylo ze zlata, tak jim to nebude dost zlatý. Nechám tu blbou náladu, těm co ji mají. Pokud hovoří v množném čísle, o tom, že lidé mají blbou náladu, bych jim doporučil, aby nemluvili za mě. Já se nenudím, baví mě učit se nové věci a výkřiky do tmy: o korupci, blbé vládě, mě už ani nebaví číst. Nic nového se nedozvím.Většinou to svědčí jen o malé invenci píšících. Někdy o dost velkých mindrácích píšících.
Jsem rád, že mi žádná státní instituce nepřispívá na mé knihy, sice jsem podle jedné své knihy natočil pořad pro Českou televizi, ale dodnes si myslím, že jsem za peníze daňových poplatníků, něco užitečného pro daňové poplatníky udělal. Knihu jsem vydal za soukromé peníze. Daňoví poplatníci v tom naprosto nejedou. Stejně tak ty další knihy.
Jinak na všechny ostatní své aktivity od státu nic nechci. Jediné, co chci, aby mě nechal na pokoji a neotravovali mě ti „konatelé dobra” za státní peníze, tedy i moje. Občas si tak myslím, že největší dobro, by ti konatelé dobra vykonali, kdyby se začali živit nějakou poctivou prací. Třeba úklidem veřejných prostor. Navléknout žlutou slušivou vestičku, vzít koště a zamést chodník, nebo když padá sníh, lopatu a odházet ho a udělat cestičku, bychom mohli bezpečně chodit. taky by mohli chodit s pytlíky a lopatičkou a sbírat psí exkrementy. Pochopitelně zadarmo a vše ve svém volném čase.
Pod pojmem „Konatelé dobra,” mám na mysli všechny ty důležité vládní i nevládní agentury, co se starají o veřejné blaho až se nakonec ukáže, že největším „veřejným blahem” je jejich vlastní blaho a na ty, co mají z těch peněz daňových poplatníků dostat, nic nezbude, protože všechno sežerou náklady na konatele veřejného blaha a dobra.