Včera než jsem šel na skupinu na Palmovku jsem stačil udělat výlet do Palládia, kde jsem objevil tři bezvadné knihy.
Včera než jsem šel na skupinu na Palmovku jsem stačil udělat výlet do Palládia, kde jsem objevil tři bezvadné knihy. Tedy objevil jsem jich víc, ale napleskal jsem si na ruce abych neutratil zase majlant. Koupil jsem jen ty tři. Od Paula Watzlawicka, „Úvod do neštěstí.” Druhá velmi zajímavá od Jonah Lehrera: „Jak se rozhodujeme” a třetí od Anselma Grüna: „Deprese jako šance.” Paul Watzlawick patří mezi nejlepší terapeuty a odborníky na komunikaci dvacátého století. Jonah Lehrer, velmi zajímavým způsobem popisuje práci mozku při různých druzích rozhodování a Anselm Grün je řeholník, benediktýn, a dobrý psychoterapeut jungiánského ražení. Jak od Paula Watzlavicka, tak od Anselma Grüna jsem četl více knih a všechny byly zajímavé. Už jsem si jednou koupil „Úvod do neštěstí” a také pokračování od stejného autora v podobném duchu „Všechno dobré je k něčemu zlé” jenže jsem o obě knížky přišel, tak se těším, že si ještě znovu opatřím i tu další.
Už tolik nečtu jako kdysi, i když proti průměru čtu stále dost, hodně si vybírám, ale jsou knihy, ke kterým se rád vracím. Watzlawickovi knihy i Grünovi jsou mezi nimi. Vůbec si dělám v poslední době radosti knížkami, filmy, objevil jsem jeden zajímavý film s All Pacinem „Carlito’s way.” Hrozně mě překvapil takovou věrohodností. All Pacino si tedy tuhle roli užil. Nemohl jsem se od něj odtrhnout a dokonce přesto, že byl hlavním hrdinou, neměl ten film happyend. Naštěstí. Asi bych byl zklamaný. Už jsem několikrát říkal, že je dnes velké štěstí, že lze ke kvalitním filmům přijít snadno a lacino. Konečně že je Pacino velký herec ukázal ve filmu „Kmotr.” Tam exceloval.
Mám s některými filmy zpoždění. Buď jsem je nějak minul, protože do kina moc nechodím, na televizi se nedívám, nebo minimálně, takže po letech objevím Ameriku, což mi zas až tolik nevadí, protože potom si film mohu zkouknout napřed celý, pak po částech. Ale tím, že v poslední době jsou trafiky, knihkupectví a třeba i prodejny elektroniky nacpané obrovským množstvím filmů, dříve nebo později vždy na něco dobrého narazím. Díky láci kupuji i braky, ale tím se nijak netrápím, protože braky slouží k mé relaxaci. Díky Bohu, jaro se pomalu a jistě přibližuje, takže už mohu zase chodit, nemusím se nikde brodit sněhem, dnes jsem po dlouhé době vyrazil na skupinu do Řeporyjí pěšky Dalejským údolím, sice ještě někde místy byl sníh a skoro všude dost bahna, ale cesta byla průchodná, tak jsem mazal co to šlo.
Když už jsem v té kultuře, četl jsem velmi zajímavý blog o jazyku Tady a musím říci, že mě překvapil, tedy příjemně ten názor. Jmenuje se ten blog „Nechte jazyk na pokoji.” Pak jsem zjistil, že ten člověk jménem „Václav Cvrček” napsal těch blogů na tohle téma víc. Chytrý chlap, co ví co píše. Rozhodl jsem se na základě jeho článků, psát jak uznám za vhodné a nikoliv podle nějakých stupidních slohových představ nějaké chytré paní profesorky. Takže si klidně přidávám do svého slovníku, který mám na opravu gramatických chyb a překlepů slova, která jednoduše v řeči používám. Tím nemám na mysli, že bych třeba slovo mysl psal jako misl. Což se sice některým novátorům, kteří navrhují zrušit v tomto směru pravidla, líbí, ale to by mi bylo líto. Jak by pak mohly kantorky týrat žáky vybranými slovy.
V pondělí mě pobavila naše staniční, když mi při mém příchodu tajuplně sdělovala, že prý pacienti na ranní komunitě povídali, že jsem z té páteční skupiny byl nějaký zničený. Údajně z toho, že mi dva lidé oznámili, že přes veškeré týmové nabádání, se rozhodli, že oni si občas to pivo dají, protože si myslí, že to není nic tak hrozného. No nevím jestli jsem byl zničený, protože jsem na ně zapomněl okamžitě jak jsem opustil pavilon, ale na rozloučenou jsem tomu jednomu hochovi řekl, že už s ním nechci probírat ani jeho rozhodnutí ani jeho budoucnost a už vůbec nenechám aby se tím zabývala skupina. Byl z toho lehce překvapený, protože čekal zcela jinou reakci. Oznámil jsem mu, že si zcela jednoduše počkám na jeho návrat. Tedy, když bude mít štěstí a sílu s tím ještě něco udělat. Konečně kombinace drog, hazardu a alkoholu mi nepřijde až tak jednoduchá. No pokud našel nějakého terapeuta, který mu schválil občasné pivo, hodlá s ním dělat terapii, tak Pán Bůh s ním. Vlastně s oběma. To bylo mé celé zničení.
Oni si chlapci a děvčata někdy přejí abych je přemlouval, aby mohli klást odpor a udržovat se v přesvědčení, že vlastně já potřebuji jejich abstinenci a jejich změnu. Nepotřebuji. Klidně je nechám vlastnímu osudu i vlastnímu rozhodnutí. Tohle jsem vysvětloval jedné partnerce jednoho alkoholika, která mi říkala, že má děsný problém s pití a hraním svého miláčka, který je úžasný, ale kdyby toho chlastu a hraní nebylo. Takže jsem ji několika větami vysvětlil, že já bych rozhodně s ženskou co hraje a chlastá problém neměl. Tedy neměl bych problém s jejím chlastem a hraním. Zařídil bych se tak, aby si ona nesla důsledky obého. Jen ona sama. I přesto, že bych ji miloval.
Jenže bych ji miloval na dálku. Ona by si zvesela hrála, popíjela a já bych sledoval jak hezky do toho padá, nedělal bych naprosto nic aby toho nechala, jen bych ji nechal nést důsledky svého života. Všechny, akorát umřít bych ji nenechal pokud bych ji někde zlitou v bezvědomí objevil, zavolal bych policii a nechal na nich co s ní udělají. Jestli ji odvezou na ARO nebo na záchytku. Jestliže bych zjistil, že jen zdravě spí, třeba na chodbě, kde nezmrzne, nechal bych ji hezky vyspat. Konečně spánek posiluje. Lhostejno kde. Že bude ostuda? Jistě. Její. Jenže jak se znám, přestala by mě asi brzy bavit.
Ale miluje-li kdo a má pocit, že musí čekat na jeho/její polepšení, neberu mu to. Chápu, že má těžký život, chápu, že se nedokáže odtrhnout, chápu, že chce věřit a doufat. Klidně jej jako terapeut podpořím, porozumím jeho motivům, jsem s ním jako s člověkem. Nejsem vždy tedy příjemný a vlídný, protože nedávám tu nekonečnou naději, někdy má nevlídnost spočívá hlavně v tom, že předestřu fakta, což se mi dnes na skupině rodinných příslušníků podařilo ve třech případech. Bylo mi líto, těch žen, které doufají, čekají. Léta čekají, žijí jak se jedna trefně vyjádřila „ve smyčce.” Pokud chtějí čekat, nechť čekají.
Bohužel podle té knihy „Jak se rozhodujeme” a podle i mé vlastní zkušenosti se to některým lidem natolik v mozku změní díky pití, fetování nebo hraní, že pro ně není cesta k návratu. V té knize je docela slušně opsáno z jakého důvodu se tak děje. Stejně tak v knize „Úvod do neštěstí” je zcela srozumitelně popsáno, jak si kvalitně a bez problému zkazit cíleně život. Dosáhnout dokonalosti v neštěstí. Konečně, bez ohledu na Paula Watzlavicka jsem kdysi dámám, které mě odmítly říkal. No vidíte, tímhle rozhodnutím, že mě nechcete jste se připravila o možnost, jak si kvalitně a bezchybně zkazit život. Jo jo, dějí se někdy věci.