Kdy makat a nefňukat a kdy se válet a do nebe čumět?

Vyrazím do světa. Abych zase něco viděl. Není nad cestování v listopadu.

Vyrazím do světa. Abych zase něco viděl. Není nad cestování v listopadu.
Už se těším, jak budeme spát pod stanem. A nemyslím to nijak
ironicky.

Sice pojedeme autem, co je pro mne novinka, občas někde vylezeme
a projdeme se. Bude ze mne turista. Svět je velký, krásný a zajímavý. Takže se do něj
trochu koukneme. Kam pojedeme ještě nevíme. Má láska pravila, že to je
na tom to nejhezčí. Inu, romantička.

Já nikdy nevím kam pojedu, protože jsem líný přemýšlet, co bude
zítra. Za prvé, nikdy nevím, co bude zítra a za druhé, stejně je to
jedno. Něco bude. jak říká Kipling ve své slavné knize džunglí, ústy Mauglího:
…když se zítřka dožijeme, budeme zítra lovit. Což je
obdivuhodný přístup k životu jako takovému.

Lidé si dělají velké starosti s tím, co bude a nikdo neví, co
bude. Doufáme, doufáme. Nic jiného, než víra nám nezbývá. Všem,
včetně ateistů. Ti sice tvrdí, že v Boha nevěří, ale jak jsem kdysi
četl „Díky Bohu, že jsem ateista.” Pravil jeden
ateista. Tak, až se hezky vyspíme, vyrazíme. Asi směr západní Čechy,
Chodsko. Už jsem jednou všech jedenáct chodských vesnic
prošel. Sice mimo Újezdu, kde se narodil Jan Sladký, řečený Kozina
jsem nic zvláštního nenašel.

Byl jsem zklamaný, že tam lidé nemluví chodským nářečím, jak jsem
se dočetl u Jindřicha Šimona Baara v jeho Chodské trilogii, což byla
má oblíbená četba mého mládí. Inu měl jsem rád klasiky a
spisovatele, z konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Ale
tohle zklamání jsem prožil už v roce 1969, když jsem narukoval do
Poběžovic, což sice není ta pravá chodská vesnice, ale je kousek od
těch chodských vesnic, jako je Klenčí, nebo Postřekov.

Mám pořád takovou úctu k těm spisovatelům, co dobře a věrně
zachytili život lidí devatenáctého století, jako byl nejen Baar, ale
Tereza Nováková, Jakub Arbes, Jan Vrba a další. Realisté, kteří
uměli psát a většinou měli o čem psát a byli skvělí vypravěči. Sice
pro většinu dnešních čtenářů jsou rozvláční, ti milují jak se zdá
komiksy, kde si ty děj e prohlédnou, přečtou pár bublin a jdou k
dalšímu komiksu, nebo výtahů z románu, kde se třídílná trilogie
smrskne do sto stránkového výcucu.

No a potom asi někam jinam. Kam nás napadne. Možná budeme
rozmazlení a budeme spát i v hotelu, ale má láska naštěstí není
rozmazlená, ale i kdyby byla, stejně by ji t nebylo nic platné,
protože já na rozmazlenost nedám a kdo chce se mnou cestovat, musí
se přizpůsobit. Jinak ať cestuje sám, nebo zůstane doma. Takový jsem
macho. Kňučet může, ale tak tři sta metrů za mnou, nebo přede
mnou. Jsem na kňučení alergický.

Už kdysi dávno jsem napsal takovou pozvánku na pěší výlet, který
pořádal děčínský klub Z,kde jsem zdůraznil, že se sice půjde podle
toho nejslabšího, leč nikoliv podle toho nejlínějšího. Slabí jdou
jak nejlépe mohou, ti zdatnější nekňučí, že se jde pomalu. Takhle by
to podle mého mínění mělo fungovat v celé společnosti. Mělo, ale
nefunguje. Ti silní jsou někde v dáli vepředu, ti slabí na ně
nevidí a jen k nim doléhají výkřiky o neschopných, místo pochvaly,
že jdou, co můžou.

Ještě k tomu kňučení. Za kňučení považuji, když vím, že ten druhý
sice má na to, aby stačil, ale lituje se a je líný v té lítosti jak
červená veš. Uvedu příklad, jedná se o rozmluvu s pacientem, který
měl udělat zápis ze samořídící skupiny, na které jsem nebyl:

Já: Chceš mi snad říct, že z hodinové diskuse, mi má stačit zápis na pět
řádek?

On: Jasně, napsal jsem tam všechno podstatné.

Já: Trváš na tom, že je tam všechno důležité, co kdo řekl, a že si
mám tedy udělat obrázek z těch pěti řádků?

On: Ani jste to nečetl!

Já: Ani to nehodlám číst. Jaký je rozsah zápisu?

On: Dvě stránky formát A4, linkovaný papír.

Já: Aha, tak ty se mi pokoušíš podstrčit pět řádků s tím, že je tam
všechno důležité. Vypadá to, že jsi to chtěl mít, co nejrychleji z
krku. Tohle neberu, Takže dopracuješ to a napíšeš si k tomu ještě
elaborát na téma, co mi způsobují nedodělky v mém životě.

On: No, napsal jsem tam všechno důležité, to stačí. (začíná skrytě
zuřit. Jsem nemilovaný, populární hluboko pod bodem mrazu.)

Já: Nestačí, prostě uděláš to jak máš.

On: Do kdy?

Já: Do zítra, ráno oboje odevzdáš na komunitě.

On: To nestíhám, mám toho hodně. Dva elaboráty je moc.

Já: Tak fajn, trváš na tom, že je nad tvé síly a možnosti, napsat čtyři
stránky textu?

On: (Zamyslí se, znervózní v komunitě ticho.) To jsem neřekl, jen
říkám, že toho mám hodně.

Já: Chápu, máš toho hodně a nestačíš na všechno. Musíme ti ubrat. Dám
udělat ten zápis někomu jinému. Někomu, kdo to svede.

On: Já nic takového neřekl, že nestačím, jen že je toho
hodně. (Ujišťuje se.) Ráno na komunitě?

Já: Jo. A proč myslíš, že jsem ti ten zápis dal předělat? I s tou
lhůtou do zítra. A zkus přemýšlet, co jsem tím sledoval.

On: Protože to bylo špatně?

Já. To taky, ale hlavně jsem ti tím chtěl říct, že máš na víc a pokud
máš navíc, víc od tebe budu chtít. Říká se tomu skrytý kompliment. Ale
jestli trváš na tom, že na víc nemáš, dám tu práci někomu jinému a od
tebe nebudu chtít nic. Nechám tě přesně v tom stavu v jakém chceš být,
a se kterým si sem přišel. Stejný odejdeš. Vyhovuje ti život jaký si
dosud žil?

On: Ne, proto jsem tady.

Já: Fakt? Nevypadá to podle těch pěti řádků na nějaké extra odhodlání
něco se sebou udělat. To, že ti dávám možnost ten zápis zpracovat, ti
zároveň dávám možnost na něco přijít. Ber, nebo nech ležet.

On: Já to myslím s léčbou vážně.

Já: Jo? Tak makej a nekňuč!

Jak je vidět, mám na odhodlání, pracovitost svá měřítka a vím, že
většina lidí se ráda pohybuje pod hranicí svých možností. Jistě, jít
i pracovat se má tak, aby se někam došlo a něco udělalo, a aby se
přitom lidé ani nestrhli, ani neflákali.

Dávat pozor, aby opravdu ti
slabí byli schopni být mezi těmi silnějšími a ti silnější aby
pochopili, že i ti slabí patří do společnosti a jsou důležití. Už
jenom třeba tím, že těm silným ukáží, že být slabý neznamená nemít
odhodlání udělat, co se udělat dá. Vlastně ti „slabí”
mnohdy dělají ty práce, co ti silní dělat nechtějí a přitom se bez
nich nikdo neobejde. Jak na cestě, tak doma.

Nemám sice rád takové ty kecy v kleci o tom, že pořád a stále,
protože čas od času je lenost dobrá k přežití. Jenomže jako práce má
svou míru, tak i lenost má svou míru. Takže, makat a nefňukat je nutnost a
občas se válet a čumět do nebe je také nutnost. A umět oboje
rozlišit. Jo jo.