Měl jsem od pátku volno, ale takové,že bych si ho odpustil. Prochladl jsme a zánět močového měchýře. Nic příjemného.
Měl jsem od pátku volno, ale takové,že bych si ho odpustil. Prochladl jsme a zánět močového měchýře. Nic příjemného. Naštěstí jeden klient, který pracuje jak zdravotní sestra (to je oficiální název, divím se, že s tím feministky něco neudělají, 🙂 ) v nemocnici, mi donesl antibiotika, která pro mne napsala jedna lékařka. Zdá se, že zabraly. Už holt ta imunita není co bývala.
„Ani jsem nesledoval Davis Cap. Pořád odbíhat a k tomu se ještě nervovat, necítil jsem se na to. Ale vyhrála naše reprezentace. Po třiceti dvou letech zase úspěch. Tenkrát jsem to sledoval celé. Aspoň z něčeho má národ radost, když už je údajně většina národa pod vlivem blbé nálady. Zrovna sem si dnes četl na facebooku Konfucia:
„Abychom udělali pořádek ve světě, musíme nejdříve udělat pořádek v národě;
abychom udělali pořádek v národě, musíme nejdříve udělat pořádek v rodině;
abychom udělali pořádek v rodině, musíme nejdříve udělat pořádek ve svém osobním životě;
abychom udělali pořádek ve svém osobním životě, musíme udělat pořádek ve svém srdci.“ (Confucius)
Moc se mi to líbilo. Podobné tomu, co si říkám sám. „Změn sám sebe a nic nemusíš už měnit.” Nic a nikoho, protože pak si člověk uvědomí, že je za sebe odpovědný. Jo, pořád si myslím, jak sem otužilý a nakonec klidně nachladnu cestou do krámu. I to je ta změna. Uvědomit si, jak to je, smířit se s tím, smířit se že ne všichni mají vůči mě nějakou povinnost a musí se starat o mé štěstí.
V téhle zemi je evidentně hodně lidí, kteří žijí v představě, že ti kolem nich žijící, mají povinnost se o ně starat. Leč, pouze je nikdy nenapadne, že pokud tomu tak skutečně je, (o čemž hluboce pochybuji) pak mají stejnou povinnost se starat o ty druhé. Čtu si komentáře na svém webu pod předchozím blogem. Nemyslím, že pokud se přestaneme starat o feťáky, alkoholiky, že pochcípají. Někteří ano, ale ti by pochcípali, abych použil tenhle výraz i tak. Jsou jednoduše lidé, které nelze pro normální život zachránit žádným sociální opatřením. Ten zbytek se nějak protluče, bez nějaké extra zvětšené kriminality. Nakonec, pro ty jsou určeny dobrovolné charitativní organizace.
Charitativní organizace nikoho hlady umřít nenechají. Konečně fungovalo to celá staletí. Že dostanou jen najíst a jinak nic? A co by také měli víc chtít? Preferují své drogy, dobrá necháme je jejich drogám, budeme zase na základě dobrovolných organizací jim poskytovat léčbu. Tedy jen těm, kteří se o ni pokusí. A že by se na tohle neměly dívat naše děti? Měly, protože pak uvidí, kam vede určitý způsob života a budou vědět, do čeho jdou, pokud se tak rozhodnou. Žijeme v jakési zvláštní době přecitlivělosti.
Mnozí moji spoluobčané jsou prý chudí. Mají prý málo peněz a žijí z ruky do huby. Dělají si starosti s tím že druzí kradou, podvádějí. To je přesně ona racionalizace. Že sami sebe poškozují, ožebračují, ničí svoje tělesné i duševní zdraví Proč tedy tolik kouří, opíjí se, hrají hazardní hry? Bych se zeptal. Tvrzení, že bez nich by ten stát neměl na co potřebuje, jsou jen kecy. Až se začnou skutečně starat o své věci, o svou svobodu, pak zjistí, že se dostali do područí vlastního sebeobelhávání.
Nejsnadnější je nadávat na druhé, sebe sama vidět jako vzor ctnosti. Bohužel, do vzoru ctnosti má jeden každý z nás, včetně mě, dost daleko. Stejně tak do úsilí se postarat o sebe a až když už nemám jinou možnost, pak požádat o pomoc ty druhé. Máme stát, který nám bere polovinu našich příjmů. Stále mě někdo přesvědčuje, že stát má povinnost k těm, či oněm. Vlastně mi říká určitý druh lidí, že mám povinnost se starat o cizí štěstí. Tak jim říkám, že nemám! Mám jen povinnost starat se o sebe, o svoje děti, když byly malé a jinak o nikoho.
Všechno co udělám navíc, není má povinnost, ale má laskavost a projev milosrdenství. Že mi někdo nevěří, že pokud budu mít dost, nebudu milosrdný? Pak soudí podle sebe zřejmě. Protože ho ani nenapadne, že druzí kolem něj na rozdíl od něho jsou milosrdní. Zahájil jsem blog popisem milosrdenství a laskavosti mého klienta, který mi přivezl léky abych nemusel na pohotovost. Nemusel, přesto udělal a zařídil. A znám takových hromadu. Nejsou chudí, pokud je v jejich moci a silách pomohou, přispějí. Jen nechtějí sypat peníze do něčeho, co nemají pod kontrolou.
Případně ještě nemusí ti výše zmiňovaní potřební lidé ani postrádat u sebe milosrdenství, pouze mají strach, ostych o pomoc požádat. Jistě na úřadě je snazší si vyplnit žádost a dostat příspěvek. Ale na to mohu brát ohled a také nemusím, z toho že jsou nesmělí, mi neplyne, ani nikomu jinému, žádná povinnost vůči nim. Oni mají jedinou. Vyčerpat všechny možnosti! Ve funkční rodině se lidé vzájemně podporují. V nefunkčních žádná podpora neexistuje. Takže se zase ohání mnohý člověk tím, že bychom neměli nechat ty osamělé matky, matky samoživitelky bez podpory. Ukazuje se, že čím větší podpora, tím menší chuť něco zkusit řešit, něco změnit. Třeba své chování k tomu druhému. V rodině.
A mohl bych pokračovat. Že politici kradou? A proč by nekradli, když jim tak ochotně sypeme? Takovému pokušení odolá jen málokdo. Všichni ti kritici, co volají po jiné demokracii a jiné vládě, nepochopili, že každý, kdo je vystaven takovým možnostem jak přijít snadno k cizím penězům, prostě a jednoduše neodolá.Pochybuji, že tvolající by byli lepší na tom samém místě.
Jediná možnost jak tomu kradení zabránit, je ta možnost, že nebudou mít co krást, nebudou mít možnost rozdávat z cizího a všichni ti „potřební,” které jsem tu zmiňoval se prostě a jednoduše postarají sami. Uskrovní se, budou mít jen to, co si vydělají a budou si dávat pozor aby nepřekročili míru. Že to není možné? Ale je. Stačí se smířit s tím, že jedni jsou chudší, druzí bohatší a že nemáme stejné schopnosti, tedy ani stejné příjmy. A nikdo že hlady neumře, protože lidská solidarita existuje a kdo chce mít víc, obětuje tomu svůj čas a své schopnosti.