Po dlouhé době jsem si docela pěkně poklábosil na chatu.
Po dlouhé době jsem si docela pěkně poklábosil na chatu. Takové příjemné povídání s mladou dámou, žádné trapné sexuální narážky.Jednoduše řeč plynula a bylo to takové tiché plynutí, jak se někdy děje samo od sebe, mezi lidmi, kteří mají společnou řeč. Internet a chat je jako skoro všechno ostatní, co lidé vymysleli. Dá se použít ku prospěchu, nebo ke zlu.
Vyrazil jsem si do města, cestou mi volal klient o kterém jsme se zmiňoval v předešlém blogu, že se musí se mnou podělit. Má prý rande. Také už není žádný mladý chlapec, ale radoval se jako mladý chlapec. Měl sem radost i s ním. Těší mě, když se moji klienti naučí nejen abstinovat, ale především, když se naučí znovu žít, vrátit se do života. Najdou si partnera, partnerku a začnou od znovu, postupně a jinak.
Svět miluje příběhy s dobrým koncem. Dobré konce dávají naději. Někdy píší o tragédiích, někdy o nadějích, které přináší ten stereotyp povinností a práce, kde se občas objeví sladký zákusek. Závislost na alkoholu, drogách nebo hazardní hře, je pokus žít obráceně. Mít pořád zákusek a povinností jen občas. Nakonec, v posledních padesáti letech se tenhle trend zavádí i mezi lidmi, kteří nejsou závislí. Povinností pomálu, zákusků plný stůl. Výsledky vidíme. Závislost je také život na dluh. Život na dluh, kde se stále doufá, že to nějak dopadne. Ano dopadne. Ve sta případech ze sta, debaklem.
Debaklem, kdy přijde čas, kdy je nutné zaplatit dluhy. Někdy i ty, které ty lide přímo neudělali. Leč účtování je nemilosrdné. Všimněte si jak se to podobá tomu, kdy si lidé půjčí na něco co nepotřebují. Jen to obyčejně chtějí a nemají na tu věc. Přesto do toho jdou s tím, že to nějak dopadne.
Ano, lidé jsou za sebe odpovědní, ti závislí, kteří žijí rizikovým sebevražedným způsobem, stejně jako ti, co dělají dluh v naději, že konec bude dobrý a někdo jiný je zaplatí. Což se mnohdy stane. A tím, že je někdo jiný zaplatí, dá informaci tomu, co ty dluhy nadělal, že může pokračovat. Skoro nikdy se nestane, že by si dlužník, za kterého někdo dluhy zaplatil, řekl: „Až sem jsem to dotáhl, už musím přestat!” Místo toho si řekne. „Jsem dobrý, zase mi to vyšlo.” A kolotoč pokračuje.
Některým lidem je skutečně nutné zamezit ve snadném přístupu k drogám, nebo hernám. Prostě nezakázat, jen omezit přístupnost. Ano, do herny může kdokoliv, otázkou je, jestli je to skutečně takový přínos pro obce, stát,tolik heren na jeden kilometr čtvereční. Jak se občas uvádí, že z „výherních” automatů se dotuje třeba provoz koupaliště. Pouze ti samí lidé, kteří hlásají tyto pravdy, neřeknou, co to stojí, když potom v rámci sociálního státu se podporují lidé, kteří díky své neodpovědnosti, nechali nejen sami sebe v neřešitelných dluzích, ale i své děti.Kdy žijí na ulici bezdomovci, kteří se stali bezdomovci vlastně díky snadnému přístupu k drogám a hazardní hře. Alkohol je mimochodem velmi tvrdá droga.
Jistě, není nic snadnějšího, než říci. „Tohle je paní vaše věc, koho jste si vzala, že váš muž prohrál střechu nad hlavou. Jděte s těmi dětmi někam pod kaštan. To víte, tohle je svobodná země a v rámci demokracie, přeci neomezíme ty, kterým stačí v herně jeden jediný hráč. On na vydělá na její provoz. Proč by neměl mít nepřetržitý přístup do herny. Snad by jste paní nechtěla omezit svobodné podnikání?” Takhle argumentuje herní lobby.
Tak jen odpovídám na ty dva komentáře, kde se mluví o svobodě a odpovědnosti. Bohužel, čím větší dostupnost, tím větší naděje na výdělek pro majitele heren, kasín, sázkových kanceláří, atd. Protože tím větší informace, že tohle je životní styl, který jako společnost podporujeme. Tím víc takových lidí bude přibývat. Dáváme informaci, že je to správný životní styl.
Je zkušenost, že jestliže se obec stará o životní prostředí, které je pokud možno nepoškozené, mají lidé tendenci udržovat pořádek. A je zkušenost, že stačí nechat jen jedno rozbité okno v ulici a už je to signál pro lidi, že zde není zájem o to aby bylo příjemné prostředí, že zde se zákon tolik nedodržuje. A podle toho to vypadá.
Jako terapeut závislých vím jedno. V terapii, kdy necháte lidi aby uváděli jako vzory ty, co pili, fetovali, nebo hráli, pak je vlastně necháte utvrzovat, že je to norma, že ti lidé jsou dobří, protože pijí, nebo že jsou dobří i přes to, že fetují, nebo hazardně hrají, zjistíte, že se terapie nedaří. Z psychologického hlediska se závislí dostávají do vnitřního přesvědčení, že se jim z vnějšku bere něco, co má obrovskou hodnotu, jinak by to přeci tak „kvalitní” lidé nedělali.
Jakmile se ztroskotanci stávají „kulturními” vůdci společnosti, případně vzory, jak se má správně žít, aby život měl hodnotu, kdy se nechá cokoliv zpochybnit, jakákoliv hodnota zrelativizovat, pak má tenhle způsob „kultura, filozofie” vliv na celou společnost, ať chceme nebo nechceme.
Ano na jednu stranu svoboda slova, na druhou zpochybnění všeho, co lidem ulehčuje život. Nejsem totiž přesvědčený, že by svoboda se opíjet, fetovat, hrát hazardní hry, okrádat tím svoje bližní vedla ke spokojenosti jednotlivce. Jsem pro svobodu, jen prostě nevím, co dál aby jedinec žil podle svých představ a zároveň neuváděl do trablů, ty, za které má odpovědnost.
Jestliže společnost má „povinnost” nenechat jako sociální stát nikoho umřít hlady, má tuhle povinnost vůči těm, kteří udělají všechno aby hlady umřeli, nebo na otravu drogami? Jestli má právo omezit nikoliv spotřebu drog a samotnou hazardní hru, jestli má právo snížit dostupnost, těchto prostředků, kde je možné se uvést do totálního debaklu?
Problém je v jedné věci. Jestliže je závislost nemoc, pak zřejmě je rozumné omezit přístup k tomu, co nemoc vyvolává, nebo ji podporuje. Tuberkulosu, také nenecháme volně šířit, nebo ano? Případně jiné infekční nemoci. Závislost se mnohdy přirovnává k rakovině. Občas se odstraňují karcinomní látky aby nevyvolávali vznik rakoviny. Pokud je tohle na stejné úrovni, pak nerozumím tomu, z jakého důvodu neomezíme všechny ty možnosti, které vznik „rakoviny závislosti” podporují.