Skončil jsem odpolední program v blázinci a měl jsem na iPhone vzkaz, že mám nepřijatý hovor od jednoho klienta.
Skončil jsem odpolední program v blázinci a měl jsem na iPhone vzkaz, že mám nepřijatý hovor od jednoho klienta. Pokud mám takhle nepřijaté hovory, volám zpátky, protože většinou mi klienti nevolají jen tak z plezíru. Tenhle byl z „plezíru” a udělal mi radost. Dokonce mě potěšil. Volal mi klient, který mi s neskrývaným nadšením volal, že potkal svoji první lásku a dozvěděl se, že ona ho stále miluje. Žil teď nějaký čas pod vlivem rozpadajícího se vztahu, který ho hodně zatěžoval. Líbila se mi jeho slova. „Nebudu zkoumat co bude, ale užiji toho co je.”
Už si víc brouzdám po netu, protože na dovolené, jsem si občas jen něco málo na internetu přečetl. Volné chvíle mi dost zabíraly mé pokusy psát cestovní blogy na iPhone. Naučil jsem se psát padesáti řádkové blogy na iPhone. Jinak jsem se spíše na dovolené zabýval tím, co budu jíst, kam jdu, kdy tam budu, jaké bude počasí a kde budu ten den nocovat? Případné rozjímání o životě nejen svém, ale třeba i svatých. Tahle metoda pěšího putování, kombinovaná právě s vypuštěním víceméně toho mediálního světa se mi náramně osvědčila. V momentě, kdy člověk vypustí a opustí ten svět černých barev, zjistí, že svět je barevný, sice rizikový, ale rizika, která ho ohrožují jsou zcela jinde.
Takže víc při tom brouzdání si čtu zprávy Pochopitelně způsob informování se nijak nezměnil a většinou převažují negativní zprávy. Sám za sebe si dopřávám jen omezený přísun, protože nemusím mít vše v naprosto černé barvě. Rozhodně se nějak zvlášť nemusím pokoušet se vyjadřovat do blogu, ke každé „mediální pecce.” Ono je to totiž nebezpečí, že podlehnu představám někoho jiného a začnu uvažovat způsobem, který on chce. K čemuž vlastně media slouží. Nikoliv informovat, ale ovlivňovat. Nemám tohle mediálním magnátům, politickým stranám za zlé, všichni děláme, co umíme. Pokouším se jim na tuhle metodu neskákat. Občas se dočtu, že to s naší svobodnou volbou není jen tak, že jsme ovlivňováni způsobem, jaký si umíme jen těžko představit.
Tyhle mediálně zpracované „vědecké” informace jsou myslím skutečně velmi rizikové, právě v tom, že v nás nechávají dojem, nebo mají nechat dojem, že stačí si jen přečíst informace v novinách, poslechnout v televizi a už jsme vlastně vzděláni a informováni dostatečným způsobem. Stejně tak všechny ty mediální kauzy, kdy se mnozí dovolávají neodkladného potrestání zločinců, kdo by měl být, nebo neměl být potrestán, o tom by asi zřejmě měly rozhodovat media. Ptají se, jak to že se nic nestalo, že to vyšumělo do ztracena atd.
Jenže pokud se jen povídá a nikdo nepředloží nezpochybnitelné důkazy u soudu, zůstává jen u řečí, vytváří se blbá nálada. Tohle jim moc nebaštím, tedy cíleně se zdržuji hodnocení. Nakonec, nejsem už žádný mladík a tolik let mi nezbývá abych si mohl dovolit čas ztrácet tím, že se budu pokoušet zvládat své emoce rozbouřené tím, „co ví přece každý.”
Daleko zajímavější pro mne je, jestli si mohu nakoupit v nějakém městečku o pěší dovolené, večer, nebo v neděli a zjistil jsem, že díky pracovitosti a touze vydělat svých většinou vietnamských spoluobčanů, mohu. Díky jejich touze zbohatnout. Nebo daleko víc mě zajímá, víc než možný ministerský tunel, prodej letadel, facky pana ministra, situace, kdy přímo v lokálu je sázková kancelář a místní občané, pod vlivem alkoholu sázejí mnohem ochotněji a mnohem více a tedy tím umožňují patřičným skupinám ovlivňovat díky takto získaným penězům, jak místní politiku, tak celostátní. To vidím na vlastní oči, to jsou věci, které jsou zcela konkrétní, rizikové a zcela ověřené. A naprosto neřešené.
Před několika lety, jsem byl požádán s kolegyní abychom zpracovali dopady jak hracích automatů, tak právě těch sázkových bodů, neboli pointů, jak je zvykem módně říkat pro pražský Magistrát. Zpracovali jsme, nebyl to hezké čtení, ani pro nás ani pro člebny oné komise, která dkladného potrestání pod vedením tehdejšího prvního náměstka pana Blažka tohle řešila. Pan Blažek měl tehdy eminentní zájem na omezení „výherních automatů” v restauracích. Moc neuspěl.
Protože oba s kolegyní pracujeme v oboru, kde se setkáváme jak se samotnými hazardními hráči, tak s jejich rodinnými příslušníky kanceláří umístěných v restauracích. Zákon dovoluje, aby tohle bylo, v čí prospěch se stačí zeptat a zákon tohle považuje za podnikání. Já za zlodějnu. Za zlodějnu, kterou možná velká část politické reprezentace podporuje. Dokonce najde i idioty, kteří prohlásí, že by bylo nedemokratické a nepravicové tohle „podnikání” omezit.
Také prohlášení je manipulace jako hrom. A pokud by se někdo odvolával na svobodnou vůli, klidně mu řeknu, že cíleně vyvolávaná závislost, nebo stačí jen návyk, je pokus jak lidi kolem sebe svobodné vůle zbavit. U leckoho se to díky snadnosti zadaří. Nakonec tím trpí svobodné podnikání. Protože jinak ctihodní, inteligentní lidé s dispozicí k závislosti, (nikdo z nás nevíme, zda jí netrpíme a mnohdy to zjistíme mnohem později, jako třeba ti hráči po padesátce, co celoživotně žili spořádaně, se setkali s možností hazardních her na stará kolena a zcela hladce do ni spadli. A to je potom veselo, rodina i okolí se nestačí divit.) Kolik jsem takových viděl, vidím a budu-li zde ještě nějaký rok, tak uvidím.
Tito lidé prohrávají firmy, okrádají firmy, rozvracejí rodinné rozpočty, likvidují peněžní zásoby, které by se mohli otočit v investicích, protože mnozí, ne-li většina prohrávají milionové částky. Částky, které chybí ve spotřebě obyvatel, jsou na kontech majitelů všech možný zařízení zabývajících se průmyslem hazardu. Stejně tak pokud stát umožňuje lichvu, pod názvy „okamžitá pomoc, výhodná půjčka,” atd, kdy lidé v nouzi, tuhle půjčku, nebo koupi neberou jako poslední možnost, ale jako první možnost, protože nejsnazší.
Jistě, jsou odpovědni, měli by mít rozum, ale pokud jsou legálně vystavování masívní manipulaci, že je to „skvělá” příležitost, jak ovládnout veřejné mínění a přesvědčit veřejnost, že toto je životní norma. Tak se nelze ani moc divit, že tolik lidí, do toho padá. Nijak hloupých a dokonce ne ani zpočátku chudých.
Hazard se podporuje ve veřejnoprávních médiích a to se podporuje, reklamou, nebo přímo rozborem jak sázet a na co. Pak je něco divně. Zdá se, že se mnozí lidé dali přesvědčit, že není možné něco změnit. Myslím že je, ale chce to osobní pohled, svůj pohled na svět kolem sebe, nikoliv pohled pod vlivem, „tragických, neopakovatelných” událostí dne.
Také jasně prokázané věci, kdy rozhodně tohle není v zájmu občanů, ale v zájmu těch, kteří chtějí těžit velmi nemravným způsobem. Jenže lidé daleko snadněji si smlsnou na někom konkrétním, protože to psali v novinách, že je to zloděj, ačkoliv nikdo nepředložil důkazy, že to je skutečný zloděj.
A na závěr opět odkaz na další můj pořad o závislosti a spoluzávislosti, který jsem natočil ve spolupráci s Českou televizí před několika lety. Je o hazardním hráči a jeho okolí. Skutečný příběh, jen něco pozměněno. Ale ony jsou ty příběhy jak přes kopírák.